od libur » 11 Led 2012 00:17
Na kole z ČR do Sarajeva
Vazeni pratele.
Nekteri z vas vedi, nekteri ne - opet jsem se vydal na dobrodruznou cestu se svym slapacim nakladakem. Puvodne jsem premyslel o nejake ceske prirode. Napadly me Zdarske Vrchy. Kdyz jsem hledal vlakove spojeni, vsiml jsem si konecnych stanic vlaku, ktere jezdi pres Zdar nad Sazavou, zlakaly me uplne jine dalky. Videl jsem Budapest, Belehrad a dokonce primy vlak z Prahy do Baru (Cerna Hora, Jaderske more). Problem byly penize. Letos uz jsem vykonal jednu cestu - na Ukrajinu, ale skoncila takrka krachem. Poprve v zivote muzu rict, ze tato cesta se nepovedla. Asi 8 z celkem 12 dnu prselo cely den. Nekdy jsem jel i v desti, ale neni to prijemne. I kdyz mam vodotesne brasny, po par dnech to chte nechte navlhne a neda se to ususit. V te nejvlhci fazi jsem spal 5 noci v hotelu a cekal, az naprsi a uschne. Vypral jsem si nejake pradlo a schlo 3 dny pod strechou a v suche mistnosti, neprehanim. Nedostal jsem se nikam, kam jsem chtel. Vzdycky, kdyz jsem vyrazil do nejakych kopcu, vratil jsem se zpatky do udoli v koryte potoka spolu s vodou a bahnem, s trochou nadsazky receno.
To uz je pryc, tedy abych se vratil k tomu, co jsem zacal planovat. Lakala me nejaka dobrodruzna cesta, ale nemel jsem nic nasetreno. Co s tim... Nemam penize, ale cas ano. Proc tedy nedojet nekam hodne daleko na kole a pak zase zpatky... . Mrknul jsem se jeste na stranky aerolinek a nasel jsem fantasticke, az skoro smesne ceny nekterych destinaci. Dalo by se tedy tam dojet na kole a zpatky letadlem.
Maďarsko-Chorvatské pomezí
Jedu tedy na kole do Benatek, odkud poletim do Prahy. A aby to melo nejakou šťávu, vezmu to pres Bosnu a Hercegovinu. Melo by to byt asi 1500 - 2000 km, ktere chci ujet za mesic a pul.
Ted Vam pisu uz z Bosny, z mesta Bosanska Gradiska (pri chorvatske hranici). Uz jsem ujel tedy asi 500 km. Nejprve jsem dojel vlakem z Prahy do Breclavi a pak uz na kole. Pres Rakousko se jelo opravdu snadno - povrch i tech nejmensich silnicek je hladky jako detsky zadecek. Potom zapadni casti Madarska a Chorvatsko. V Chorvatsku jsem zazil necekane dobrodruzstvi. Celou trasu z Breclavi az do Sarajeva jsem si naplanoval odbocku po odbocce doma na pocitaci a ulozil do navigace. V Chorvatsku jsem mel po male silnici prejet pres mensi hory. Z prvu byla silnice perfektni, ale hodne stoupala. Vedla do obce Brusnice. Dal jsem mel pokracovat pres obec Lipovac. Za Brusnikem vedla horsi cesta, ale stejne jsem kolo celou cestu vedl, bylo velke stoupani. Asi po 5 kilometrech prudkeho stoupani cesta prakticky koncila. Dal se vetvila na nekolik pesinek vedoucich na ruzne strany. Dalsi obec Lipovac mela byt vzdalena pouhych 600 metru. Odtud jiste uz vede dal normalni silnice. Moznosti byly dve. Bud se vratit o 5 kilometru a nekolik set vyskovych metru, nebo se proplazit tech 600 metru zarostlou pesinou na misto, kde jsem predpokladal normalni silnici. Velmi nerad se vracim, proto jsem vybral druhou variantu.
příjezdová "silnice" do obce Lipovac
Cesta to byla opravdu bolestiva. Tolika ostruzinami, koprivami a akaty jsem se jeste nikdy neprodiral a uz vubec ne s bicyklem a 30 kily bagaze. O jizde se vubec nedalo mluvit. Pohyboval jsem se prumernou rychlosti 0.75 km/h. 100 m pred vesnici se uz tak sotva patrna cesta opet rozvetvila na nekolik dalsich, ktere byly uz opravdu jen naznakem. Kolo jsem tedy oprel o strom a vydal jsem se hledat dalsi cestu dzungli do vesnice. Vsechny pesiny koncily po par metrech v ostruzinach. Zde jsem pochopil, ze mnoho cest zde urdrzuje nebo vytvari zver, protoze ve skutecnosti pesiny nekoncily. Vedly dal, ale clovek by tu neprosel. Tehdy uz jsem zacinal tusit, ze ve vesnici moc zivo nebude. Kdyz jsem podle navigace vesel do vsi po nasepu, ktery jiste byval silnici, na pravo a na levo jsem videl torza ovocnych stromu porostlych lisejniky, jinak bylo vse zarostle ruznymi samozvanymi stromy, keri. A to vse bylo obalene divoce rostoucim chmelem. Na jednom miste byla vinna reva. Te se darilo dobre. Rozsirila se z byvale pergoly i na ruiny domu a torza hrusni ci jabloni. Po zemi se valely boty, igelity, hrnce, sklenene lahve, lebka nejakeho zvirete... Zkratka vse, co se od valky pri rozpadu Jugoslavie nerozpadlo. Setmelo se. Tabor jsem si rozbil na miste, kde jsem predtim oprel kolo. Byly tam mohutne stromy, takze zem nebyla porostla trnitymi smejdy.
Táboření na cestě na Chorvatsko-Bosenském pomezí
Rano jsem opet premyslel, zda se vratit ci pokracovat. Ve vesnici jsem objevil slusnou cestu, ktera odpovidala silnici, ktera do vesnice Lipovac vedla z druhe strany a po necelych dvou kilometrech se mela napojovat na jinou silnici, po ktere jsem chtel pokracovat dal na jih. Opet jsem byl liny se vracet a odvazne jsem se vrhnul do trnite dzungle. Cesta z tohoto mista do "centra" vesnice byla jeste horsi.
Lipovac - řekl bych, že náves
Udelal sjem to tak, ze jsem kousek odnesl nejdrive zavazadla, pak jsem se vratil zpatky pro kolo a cestou pro nej vylamaval a vyrezaval koridor. Tento usek cesty jsem tedy absolvoval celkem 5x. Jednou tam na pruzkum, pak zpatky do "tabora", dalsi den tam s bagazi, zpatky pro kolo a jeste jednou tam s kolem. Kdyz jsem byl konecne se vsemi vecmi na navsi, citil jsem ulevu, ze uz jsem zase na ceste. Ale rika se "Nechval dne pred vecerem". Touto celkem slusnou cestou jsem mel jit nebo jet necele dva kilometry na silnici, jejiz existenci jsem si byl celkem jisty, nebot mela spojovat mnoho obci a protinat celkem velkou oblast. Cesta, ktera vedla na tu silnici, se po par stech metrech zhorsila, jak uz to cesty delaji. Na pravo a nalevo na me obcas bafly cedule s lebkou a zkrizenymi hnatami - "Opasnost/ Mine!".
Chorvatsko-Bosenské pomezí je zaminované
Pevne jsem veril a doufal, ze se neztrati uplne. Ostruzinami jsem se prodirat nemusel, dalo se i pomaloucku jet. Stale jsem sledoval navigaci - poloha cesty presne odpovidala a na silnici zbyvalo jeste 500 metru, 400 metru, 150 metru, 80 metru,... stale neslysim zadna auta. Dosel jsem na krizovatku. Prisel jsem na silnici. Silnice to urcite skutecne byvala - pred 15 lety. Nicmene - vypadala celkem pruchozi. Zde jsem se konecne rozhodl, ze se musim vratit na hlavni silnici. Ovsem ne stejnou cestou, ale touto nove objevenou a opet zarostlou silnici. Z tohoto mista to melo byt asi 4 kilometry. Po ceste se dokonce chvilemi dalo jet. Casem se ale zhorsila, jak uz to cesty delavaji - zvlaste tady. No ostruzin a kopriv jsem si jeste uzil plnymi dousky a osud si pro me prichystal jeste jednu lahudku.
Lipovac
Celou dobu jsem co chvili zapinal GPS, abych se presvedcil, zda jdu stale na spravne silnici a taky ze zvedavosti, kolik mi jeste zbyva kilo/metru. Jeden okamzik, kdy jsem nezkontroloval polohu delsi cas, jsem misto navigace na obvyklem miste spatril pouze prazdny drzak bez navigace. Parkrat uz se mi stalo, ze mi pristroj z drzaku vyklouzl. Ale ted poprve jsem si toho nevsiml. Musel jsem do ni stouchnout ve chvili, kdy jsem z retezu, ozubenych kol a vypletu vytahaval cary ostruzin a kopriv - to jsem delal asi tak kazdych 100 m. Ale stale jsem neztracel optimismus - kolo jsem oprel o strom a vydal se zpet koleji vyjetou v housti a hledal po zemi pristroj tak, jako se hledaji houby. Skutecne jsem ho - s obrovskou ulevou - nasel. Kdybych ho nenasel, byla by to velika materialni skoda a dost by to nasledujici putovani zneprijemnilo. A potom - po dalsich par stech metrech - jsem po temer dvou dnech opet spatril volne nebe, obydlene domy a oblibeny asfalt. Protoze jsem timto dobrodruzstvim stravil skoro dva dny a nakonec jsem skoncil tam, kde jsem zacal, rozhodl jsem se jet par hodin kupredu po tme - slunicko uz se totiz opet priblizilo k zapadu. Jel jsem po hlavni ASFALTOVE silnici, samozrejme.
Maďarsko, street art
Provoz nebyl prekvapive skoro zadny. Na mape jsem si vyhledl mozne taboriste tesne u Bosenske hranice. Mel by tam byt rozsahly les v povodi reky Savy, ktera zaroven tvori statni hranici. Z hlavni silnice jsem se vydal po lesni ceste. Na pravo i na levo byly cedule varujici pred minami. Jak uz to byva, cesta se casem zhorsila, az byla opet porostla keri. A protoze se mi nechtelo vracet na hlavni silnici, stan jsem si postavil uprostred cesty. Tamtez jsem si rozdelal ohen. Klaciky a vetve jsem take posbiral po ceste, bylo jich dost. Cetl jsem, ze miny nejsou nijak zvlast kvalitni a ted, po nejakych 15 letech uz by nemely byt schopne explodovat, ale cedule byly uplne nove a nohu nevsadim. V noci ani rano nikdo neprisel, jen stado divokych prasat.
A timto jsem se popisovanim minulych zazitku dostal do soucasnosti. Jak jsem psal na zacatku, toto je extra usporna cesta - zadne hotely, zadne restaurace, zadne zbytecnosti. Prespavam vyhradne ve stanu. Nevim, kdy se dostanu znovu k internetu - nejspis v Sarajevu. Az tam budu, snad opet napisu.
Libor
Daruvar
Maďarsko. Užovka obojková v louži na lesní cestě
Motýlek hledá sladký nektar
[color=green][size=200][b]Na kole z ČR do Sarajeva[/b][/size][/color]
Vazeni pratele.
Nekteri z vas vedi, nekteri ne - opet jsem se vydal na dobrodruznou cestu se svym slapacim nakladakem. Puvodne jsem premyslel o nejake ceske prirode. Napadly me Zdarske Vrchy. Kdyz jsem hledal vlakove spojeni, vsiml jsem si konecnych stanic vlaku, ktere jezdi pres Zdar nad Sazavou, zlakaly me uplne jine dalky. Videl jsem Budapest, Belehrad a dokonce primy vlak z Prahy do Baru (Cerna Hora, Jaderske more). Problem byly penize. Letos uz jsem vykonal jednu cestu - na Ukrajinu, ale skoncila takrka krachem. Poprve v zivote muzu rict, ze tato cesta se nepovedla. Asi 8 z celkem 12 dnu prselo cely den. Nekdy jsem jel i v desti, ale neni to prijemne. I kdyz mam vodotesne brasny, po par dnech to chte nechte navlhne a neda se to ususit. V te nejvlhci fazi jsem spal 5 noci v hotelu a cekal, az naprsi a uschne. Vypral jsem si nejake pradlo a schlo 3 dny pod strechou a v suche mistnosti, neprehanim. Nedostal jsem se nikam, kam jsem chtel. Vzdycky, kdyz jsem vyrazil do nejakych kopcu, vratil jsem se zpatky do udoli v koryte potoka spolu s vodou a bahnem, s trochou nadsazky receno.
To uz je pryc, tedy abych se vratil k tomu, co jsem zacal planovat. Lakala me nejaka dobrodruzna cesta, ale nemel jsem nic nasetreno. Co s tim... Nemam penize, ale cas ano. Proc tedy nedojet nekam hodne daleko na kole a pak zase zpatky... . Mrknul jsem se jeste na stranky aerolinek a nasel jsem fantasticke, az skoro smesne ceny nekterych destinaci. Dalo by se tedy tam dojet na kole a zpatky letadlem.
[image]44[/image]
Maďarsko-Chorvatské pomezí
Jedu tedy na kole do Benatek, odkud poletim do Prahy. A aby to melo nejakou šťávu, vezmu to pres Bosnu a Hercegovinu. Melo by to byt asi 1500 - 2000 km, ktere chci ujet za mesic a pul.
Ted Vam pisu uz z Bosny, z mesta Bosanska Gradiska (pri chorvatske hranici). Uz jsem ujel tedy asi 500 km. Nejprve jsem dojel vlakem z Prahy do Breclavi a pak uz na kole. Pres Rakousko se jelo opravdu snadno - povrch i tech nejmensich silnicek je hladky jako detsky zadecek. Potom zapadni casti Madarska a Chorvatsko. V Chorvatsku jsem zazil necekane dobrodruzstvi. Celou trasu z Breclavi az do Sarajeva jsem si naplanoval odbocku po odbocce doma na pocitaci a ulozil do navigace. V Chorvatsku jsem mel po male silnici prejet pres mensi hory. Z prvu byla silnice perfektni, ale hodne stoupala. Vedla do obce Brusnice. Dal jsem mel pokracovat pres obec Lipovac. Za Brusnikem vedla horsi cesta, ale stejne jsem kolo celou cestu vedl, bylo velke stoupani. Asi po 5 kilometrech prudkeho stoupani cesta prakticky koncila. Dal se vetvila na nekolik pesinek vedoucich na ruzne strany. Dalsi obec Lipovac mela byt vzdalena pouhych 600 metru. Odtud jiste uz vede dal normalni silnice. Moznosti byly dve. Bud se vratit o 5 kilometru a nekolik set vyskovych metru, nebo se proplazit tech 600 metru zarostlou pesinou na misto, kde jsem predpokladal normalni silnici. Velmi nerad se vracim, proto jsem vybral druhou variantu.
[image]33[/image]
příjezdová "silnice" do obce Lipovac
Cesta to byla opravdu bolestiva. Tolika ostruzinami, koprivami a akaty jsem se jeste nikdy neprodiral a uz vubec ne s bicyklem a 30 kily bagaze. O jizde se vubec nedalo mluvit. Pohyboval jsem se prumernou rychlosti 0.75 km/h. 100 m pred vesnici se uz tak sotva patrna cesta opet rozvetvila na nekolik dalsich, ktere byly uz opravdu jen naznakem. Kolo jsem tedy oprel o strom a vydal jsem se hledat dalsi cestu dzungli do vesnice. Vsechny pesiny koncily po par metrech v ostruzinach. Zde jsem pochopil, ze mnoho cest zde urdrzuje nebo vytvari zver, protoze ve skutecnosti pesiny nekoncily. Vedly dal, ale clovek by tu neprosel. Tehdy uz jsem zacinal tusit, ze ve vesnici moc zivo nebude. Kdyz jsem podle navigace vesel do vsi po nasepu, ktery jiste byval silnici, na pravo a na levo jsem videl torza ovocnych stromu porostlych lisejniky, jinak bylo vse zarostle ruznymi samozvanymi stromy, keri. A to vse bylo obalene divoce rostoucim chmelem. Na jednom miste byla vinna reva. Te se darilo dobre. Rozsirila se z byvale pergoly i na ruiny domu a torza hrusni ci jabloni. Po zemi se valely boty, igelity, hrnce, sklenene lahve, lebka nejakeho zvirete... Zkratka vse, co se od valky pri rozpadu Jugoslavie nerozpadlo. Setmelo se. Tabor jsem si rozbil na miste, kde jsem predtim oprel kolo. Byly tam mohutne stromy, takze zem nebyla porostla trnitymi smejdy.
[image]40[/image]
Táboření na cestě na Chorvatsko-Bosenském pomezí
Rano jsem opet premyslel, zda se vratit ci pokracovat. Ve vesnici jsem objevil slusnou cestu, ktera odpovidala silnici, ktera do vesnice Lipovac vedla z druhe strany a po necelych dvou kilometrech se mela napojovat na jinou silnici, po ktere jsem chtel pokracovat dal na jih. Opet jsem byl liny se vracet a odvazne jsem se vrhnul do trnite dzungle. Cesta z tohoto mista do "centra" vesnice byla jeste horsi.
[image]43[/image]
Lipovac - řekl bych, že náves :)
Udelal sjem to tak, ze jsem kousek odnesl nejdrive zavazadla, pak jsem se vratil zpatky pro kolo a cestou pro nej vylamaval a vyrezaval koridor. Tento usek cesty jsem tedy absolvoval celkem 5x. Jednou tam na pruzkum, pak zpatky do "tabora", dalsi den tam s bagazi, zpatky pro kolo a jeste jednou tam s kolem. Kdyz jsem byl konecne se vsemi vecmi na navsi, citil jsem ulevu, ze uz jsem zase na ceste. Ale rika se "Nechval dne pred vecerem". Touto celkem slusnou cestou jsem mel jit nebo jet necele dva kilometry na silnici, jejiz existenci jsem si byl celkem jisty, nebot mela spojovat mnoho obci a protinat celkem velkou oblast. Cesta, ktera vedla na tu silnici, se po par stech metrech zhorsila, jak uz to cesty delaji. Na pravo a nalevo na me obcas bafly cedule s lebkou a zkrizenymi hnatami - "Opasnost/ Mine!".
[image]41[/image]
Chorvatsko-Bosenské pomezí je zaminované
Pevne jsem veril a doufal, ze se neztrati uplne. Ostruzinami jsem se prodirat nemusel, dalo se i pomaloucku jet. Stale jsem sledoval navigaci - poloha cesty presne odpovidala a na silnici zbyvalo jeste 500 metru, 400 metru, 150 metru, 80 metru,... stale neslysim zadna auta. Dosel jsem na krizovatku. Prisel jsem na silnici. Silnice to urcite skutecne byvala - pred 15 lety. Nicmene - vypadala celkem pruchozi. Zde jsem se konecne rozhodl, ze se musim vratit na hlavni silnici. Ovsem ne stejnou cestou, ale touto nove objevenou a opet zarostlou silnici. Z tohoto mista to melo byt asi 4 kilometry. Po ceste se dokonce chvilemi dalo jet. Casem se ale zhorsila, jak uz to cesty delavaji - zvlaste tady. No ostruzin a kopriv jsem si jeste uzil plnymi dousky a osud si pro me prichystal jeste jednu lahudku.
[image]39[/image]
Lipovac
Celou dobu jsem co chvili zapinal GPS, abych se presvedcil, zda jdu stale na spravne silnici a taky ze zvedavosti, kolik mi jeste zbyva kilo/metru. Jeden okamzik, kdy jsem nezkontroloval polohu delsi cas, jsem misto navigace na obvyklem miste spatril pouze prazdny drzak bez navigace. Parkrat uz se mi stalo, ze mi pristroj z drzaku vyklouzl. Ale ted poprve jsem si toho nevsiml. Musel jsem do ni stouchnout ve chvili, kdy jsem z retezu, ozubenych kol a vypletu vytahaval cary ostruzin a kopriv - to jsem delal asi tak kazdych 100 m. Ale stale jsem neztracel optimismus - kolo jsem oprel o strom a vydal se zpet koleji vyjetou v housti a hledal po zemi pristroj tak, jako se hledaji houby. Skutecne jsem ho - s obrovskou ulevou - nasel. Kdybych ho nenasel, byla by to velika materialni skoda a dost by to nasledujici putovani zneprijemnilo. A potom - po dalsich par stech metrech - jsem po temer dvou dnech opet spatril volne nebe, obydlene domy a oblibeny asfalt. Protoze jsem timto dobrodruzstvim stravil skoro dva dny a nakonec jsem skoncil tam, kde jsem zacal, rozhodl jsem se jet par hodin kupredu po tme - slunicko uz se totiz opet priblizilo k zapadu. Jel jsem po hlavni ASFALTOVE silnici, samozrejme.
[image]37[/image]
Maďarsko, street art :)
Provoz nebyl prekvapive skoro zadny. Na mape jsem si vyhledl mozne taboriste tesne u Bosenske hranice. Mel by tam byt rozsahly les v povodi reky Savy, ktera zaroven tvori statni hranici. Z hlavni silnice jsem se vydal po lesni ceste. Na pravo i na levo byly cedule varujici pred minami. Jak uz to byva, cesta se casem zhorsila, az byla opet porostla keri. A protoze se mi nechtelo vracet na hlavni silnici, stan jsem si postavil uprostred cesty. Tamtez jsem si rozdelal ohen. Klaciky a vetve jsem take posbiral po ceste, bylo jich dost. Cetl jsem, ze miny nejsou nijak zvlast kvalitni a ted, po nejakych 15 letech uz by nemely byt schopne explodovat, ale cedule byly uplne nove a nohu nevsadim. V noci ani rano nikdo neprisel, jen stado divokych prasat.
[image]36[/image]
A timto jsem se popisovanim minulych zazitku dostal do soucasnosti. Jak jsem psal na zacatku, toto je extra usporna cesta - zadne hotely, zadne restaurace, zadne zbytecnosti. Prespavam vyhradne ve stanu. Nevim, kdy se dostanu znovu k internetu - nejspis v Sarajevu. Az tam budu, snad opet napisu.
Libor
[image]38[/image]
Daruvar
[image]35[/image]
Maďarsko. Užovka obojková v louži na lesní cestě
[image]42[/image]
Motýlek hledá sladký nektar