Po rannim caji jsem chytil Toyotu vana c.1 na Ahparu market a pak c.120 k Diplomatic Enclave. Misto po vcerejsi amabazi docela znam, tak mi netrva dlouho dorazit k ambasade. Jdu si jen pro pas a tak nemusim cekat a jsem hned vpusten do budovy.
Plati se pri predavani pasu a ja jsem docela potesen, ze cena je "jen" 2690 Rs tzn. ze je to cena za viza do 4 dnu. Puvodne jsem myslel, ze budu platit o 500 Rs vic jako za viza do 1 dne.
Cesta zpet do hotelu docela odsejpa. Jedinou neprijemnosti je, ze ma ridic Toyoty pustenou kazetu s nejakym kazanim. Jsem docela tolerantni, ale tohle je fakt hnusny. Ten, co kaze ma hodne neprijemnej a nepratelskej hlas. Navic kazetak rve a v aute neni uniku. Uz se zdalo, ze memu utrpeni bude konec, ale bohuzel jsme slyseli jenom jednu stranu kazety a ridic to chce slyset cely.
Jeste musim vymenit nejake penize. Vymena seku se ukazala trosku problematicka, protoze mi je nikde nechteli vzit. Az asi v desate smenarne menim v nemoc priznivem kurzu.
V hotelu balime veci, platime pri odhlasovani a bereme riksu na autobusovy nadrazi. Podarilo se mi usmlouvat 20 rupek. Byla to klasicka ukazka smouvani:"Za kolik to bude na nadrazi?" ptam se
"80 Rupek" povida ridic
"50" ja na to
"70" ridic"
"60" zkousim to dal.
"tak jo" souhlasi riksak.
Nadrazi je docela neprehledny, ale vyvolavaci smeru, pokud je tak muzu nazvat, nam ukazuji na spravnej autobus, kterej zrovna odjizdi. V busu nam dokonce sami davaji batohy do zavazadlovyho prostoru (to jeste nevim, ze je v nem asi bahno. Jinak by bagl nemohl vypadat tak jak vypadal).
GT road mezi Pindi a Peshawarem jemnohem horsi nez na co jsme si zvykli cesyou z Lahore. Casto jedeme v protismeru, protoze se nase strana opravuje. Film,ktery na zacatku cesty pustili na plno nastesti ztisuji a tak muzeme spat.
Nejak nevime, kde v Peshawaru budeme spat a tak bereme riksu z autobusaku na Saddar Bazar, kde snad neco najdeme. Muj batoh se nevleze do kabiny, riksak ho teda dava vedle sebe a ja ho musim celou cestu drzet, aby nevypadl. Obcas jedeme hodne blizko nejakych aut a ja jen doufam, ze nenarazime. Pokud by se to prihodilo, tak bych to asi odnesl zlomenou rukou.
Na Saddar Bazaru zkousime 3 hotely a vsude maji obsazeno. Prave ve chvili, kdy vytahuju pruvodce, abych se podival, kam dal jit, zastavuje vedle nas mladej kluk a nabizi nam pomoc. Nejdriv si myslim, ze bude chtit za pomoc penize a tak mu vysvetluju, ze mu nic dat nemuzeme. To ho trosku urazi, nicmene jsme si ujasnili situaci a on to snad chape. Vysvetluje man, ze je Pashtun, a ze nas nemuze nechat bez pomoci. Patri to k jejich zakonum - pomahat lidem v nouzi. I Usama toho vyuzil, tak proc ne my. Davame k nemu do auta batohy a vyrazime hledat hotel.
Zda se, ze ani Mudassir (tak se studentik jmenuje) nevi, kam presne jet, protoze skoro celou dobu telefonuje mobilem a zjistuje moznosti. Ve dvou dalsich hotelich nas nechcou, protoze pry maji plno, a dalsi 2 nebo vice hotelu mijime bez povsimnuti. Stejne jako pred chvili vystupuje Mudassir u dalsiho hotelu z auta, nas nechava vevnitr a jde se zeptat na moznosti. Trosku nas to stve, protoze se nemuzeme rozhodnout sami. Na druhe strane Mudassir nachazi hotely, ktery ani nemaj anglicky oznaceni "Hotel". Na zacatku nasi hotelova anabaze jsme mu museli vysvetlit, ze opravdu nepotrebujeme mit na pokoji telefon a TV, ze bychom se radi vesli do 250 rupek na noc za pokoj, a ze nam staci mistnost s postelema a koupelnou, pokud to bude mozny.
Nase hrozna toaleta v Peshawaru
Konecne je Mudassir uspesnej a vede nas do mistnosti, kterou muzu smele nazvat druhym nejhorsim hotelem, kde jsem kdy bydlel. Kdyby byly steny trosku vic cervenejsi od betelovych plivancu, tak jasne vede. Jsme v male mistnosti se dvema charpoii (pakistanska postel. Je to drevenej ctverec vypletenej jako tenisova raketa provazy, na kterych se spi.) a spinavym zachodem, ktery je oddelen od hlavni mistnosti zdi, ktera nedosahuje stropu. Okno na vetrani uplne chybi, tak to tu po pouziti WC asi bude pekne smrdet. Trosku vetrani prece jen mame. Pod dverma je mezera, ze by se ji protahla krysa. Za 150 rupek je to predrazeny a majiteli se moc nezamlouva, ze tam jsme, protoze asi nema licenci na ubytovani cizincu. Mudassir jim teda dava svuj prukaz totoznosti, aby se zarucil, ze nic neznicime. Dost nas to pobavilo, kdyz to rikal, bo v pokoji je krome posteli a zachodu uz jen stolecek a ventilator na strope.
Nechavame bagly v pokoji, doufame, ze nam je nesezerou krysy, kdyz je k nim tak snadny pristup, a jdeme na jidlo. Mudassir se nam chce pochlubit a tak nas zve do ulice na bazaru, kde jsou vyhlasene restaurace. Ne ze by byly tak kvalitni, ale pripravuji maso na pastunsky zpusob. Jdeme na strechu, ktera je rozdelena do koji, ve kterych se ji na zemi. Mudassir objednava jidlo a po navratu nam tvrdi, ze objednal 2 kg masa.
"Coze" je nase prvni reakce
"Myslim, ze ja snim kilo a vy to druhy". Snazi se nas uklidnit.
V drahe restauraci s Mudassirem
Chvilku na to to prinesli. Jako 2 kila to nevypada, ale i tak je masa hodne. Specialni uprava spociva v tom, ze se beran naseka na kusy a uvari i s flaxama. Ty jsou podle naseho noveho kamarada nejlepsi. Ja osobne ani Libor si to nemyslime.
Na mensim pekacku je dalsi maso osmazeny se zeleninou, ktery je docela dobry, pokud si clovek nevybere Mudassirovu pochoutku. Ke vsemu tomu masu mame capati.
Behem vecere kecame o vsem moznem. Mudassir je sampion v ping-pongu a pry pochazi z rodiny, ktera se pred nekolika generacema pristehovala ze Saudske Arabie, aby sirila prave uceni Prorokovo. Svuj puvod odvozuji od blizkeho pritele Mohamedova.
Kdyz se stocila rec na nabozenstvi a ja povidal, ze do kostela moc nechodim, tak se me Mudassir zeptal, jestli jsem spokojemej se svym zivotem. "Samozrejme" odpovidam po pravde.
"Poslouchas zapadni hudbu?" snazim se zmanit tema.
"Yes," odpovida "mam rad Ricky Martina, Madonu, M. Jacksona a C. Dion"
Dojidame a jdeme platit. U kasy se neco deje a ja vidim Libora jak vytahuje z penezenky penize a podava je Mudassirovi. V aute mi rika, ze cela vecere stala nekrestanskych 800 rupek a Mudassir jich mel jenom 500, tak jsme zbytek museli zaplatit (normalni dobry jidlo stoji 20-60 Rs).
Jdeme zpet do naseho pokoje, sedame na nase postele. Mudassir chce fotku, tak fotim. Pak si zapaluje cigaro a vajgl nam haze do rohu. To me trosku nasira a tak mu vysvetluju, ze jsme unaveni a chceme jit spat.
"Jestli budete zitra chtit moji pritomnost, tak mi zavolejte." povida pri odchodu.