Julianova kamarádka Caroline odjela ranním autobusem do Chitralu (Je lepší si koupit lístek den předem, protože zatím tam jezdí jen jeden bus denně a vzhledem ke stavu cesty předpokládám, že to tak ještě nějakou dobu zůstane) a my se vydáváme na opačnou stranu, do Karimabadu - hlavního místa v údolí Hunzy, které se někdy taky nazývá stejně jako celé údolí - Hunza. V údolí Hunzy žijí ismaílové - lidi, jejichž náboženství je patrně jednou z nejumírněnějších větví islámu. Žijí převážně na Blízkém Východě, v bývalých Ruských republikách (-stánech), Indii a Pákistánu. Jejich duchovním vůdcem je Imán Karim Aga Khan, který se narodil ve Švýcarsku a momentálně žije v Paříži, takže je vlastně Julianuv soused. Kromě toho, že je náboženský vůdce, je asi i zdatný byznysmen, který vlastní spoustu firem po celém světě. Ze svých peněz sponzoruje a svým jménem zaštiťuje mnoho projektů v Pákistánu (např. i v údolích , kde žijí kalashové, kteří ismaílové nejsou) jako je výstavba nemocnic, škol atd. za což ho místní milují a váží si ho. V Karimabadu se každoročně 23.10. slaví výročí jeho první návštěvy v Hunze.
Do Hunzy jezdí vany celý den, proto máme ještě čas jít na rychlej internet, balíme věci, chytáme mě už dobře známou Suzuki č.1, která jede kolem DCO a pokračuje ještě několik kiláků až k autobusovýmu nádraží. Uprostřed jednoho kruhovýho objezdu je vrtulník, o kterém mi jeden ze spolucestujících povídá, že je indickej a že ho sestřelila pakistánská armáda. A po tomto hrdinském činu si ho tady vystavili.
Autobusák není moc velkej, van jedoucí do Karimabadu není problém najít, ale jsme teprve šestej a sedmej pasažér, tzn. ze ještě musíme počkat na dalších 7-8 lidí, aby se řidiči vyplatilo nastartovat motor a my mohli odjet.
S jedním anglicky mluvícím spolucestujícím se pouštíme do řeči. Tvrdí, že kromě studia je i průvodce, ale když se ho ptám na kopce, který vidíme na obzoru, a který patří k těm vyšším, nedokáže mi odpovědět, protože prý není zdejší. V průvodci hledám mapu okolí Gilgitu, abych si to zjistil sám. Zatím jsem jen u mapy města Golgot, když se mě kluk najednou ptá, kde že to je. Doufám, že nikdy nebudu mít průvodce s kvalitama tohoto hocha. Jo, mimochodem, pokud ještě někdo ví o čem píšu, tak ten kopec byla Rakaposhi, jedna z nejznámějších hor v okolí.
Konečně jsme všichni a můžeme vyjet na dvouhodinovou cestu. Asi v půlce zastavujeme v jedné z vesnic ležících na KKH na jídlo (Ismaílové nedrží Ramadán, což je další z příjemných rysů jejich náboženství. Ocení to zvlášť ti, kteří o Ramadánu po Pakoši cestují). Přímo vedle našeho auta je řeznictví, které má jako vytěsní štít pověšenou hlavu kozla. Působí to docela drsně, ale asi to láká zákazníky, jinak by to tam majitel neměl.
V Karimabadu nás šofér vyhazuje u New Hunza Innu, jednoho z nejpopulárnějších hotelů ve vesnici. Pokoj stoji 250 rupek za dvoják s koupelnou, kde teče i teplá voda lehce do šeda zakalená minerálama a přede dveřma nám roste exkluzivní tráva. Hotel je vyhlášenej večeřema, na které majitel většinou připravuje vegetariánský jídla – je to několik chodů a kazdej může sníst, co hrdlo ráčí. Celá véča je za 70 Rs, ale fakt to stoji za to.
Nad naším hotelem je další hotel, kde jsou podobné ceny a večeře (Nevegetariánský) jako u nás. Během pobytu v Hunze se dovídám, že ho vlastní bratr majitele našeho hotelu, a že se oba bratři nemají moc v lásce. Myslím, že kdyby se spojili, tak vydělají mnohem víc.