Libor dneska odjíždí do Chitralu, Peshawaru a do Karachi, odkud má letět domů. Snídani máme dřív, aby stihl džíp jedoucí kolem sedmé hodiny ranní do Chitralu. Původně jsem chtěl jet s Liborem, ale rozhoduju se ještě den zůstat.
Za zatáčkou už je slyšet džíp, tak se rychle loučíme a já jdu ještě na chvíli pokračovat v jídle, než ho všechno sní Rod – Novozélanďan a fakt šílenej jedlík. Zatímco já sežvýkal jednu paráthu (smažená čapáti), on už měl v sobě dvě a ptal se jestli si může vzít i tu poslední, co zbyla na talířku.
Hned po jídle jde Rod na výlet, co jsme absolvovali včera s Liborem. A já vyrážím chvilku po něm do vesnice, kam jsme se včera nedostali - do Shejkanandehu.
Jak procházím údolím Rumbur, tak zjišťuju, že téměř sto procent populace tvoří Kalashové. Je to pro mě výhoda, protože nemám problémy se zdravením. V Bumboretu jsem si nikdy nebyl jistej, jestli zdravit "Ishpata" nebo "Asalam Alejkum".
Za poslední kalashskou vesnicí mě zastavují 3 kalashové, z nichž jeden tvrdí, že je policajt, a ze do Shejkanandehu nemám chodit nebo mě tam ti Afghánci zabijou. Myslim si, že je to nesmysl, ale protože stejně začíná pršet, tak se s nima nemusím přít a jdu za nima do "bezpečné části" Rumburu.
Při večeři se seznamuju s dalším cestovatelem, kterej se u Ingeniera ubytoval. Je to Rodův spolucestovatel z Argentiny Nicolas. Jeli spolu přes měsíc na kolech pres Centrální Asii (-stány) a v Chitralu se rozdělili, protože Rod víc spěchá a Nico má víc času, tak to může brát pohodověj.