Včera večer jsme se s Julianem a Nicem rozhodli, že dneska na tuty z Ingenierova ráje odjedeme. Já s Julianem budeme pokračovat dál společně. Zatím jenom do Gilgitu a pak se uvidí, jestli si vyhovujeme a máme společnou cestu. Nico pojede na kole přes tříkilometrové sedlo Lowari do Peshavaru odkud chce pokračovat po GT road do Pindi, Lahore, Amritsaru a dál do Indie. Pokud někoho Nicova cesta zajímá, tak tady najdete fotky z jeho cesty na kole z Iránu do Pákistánu a dál do Číny, kde chce chvíli pracovat a žít.
Vzhledem k tomu, že jsem vstal kolem šesté a sbalil si věci, začínám věřit, že dnes opravdu odjedeme. Džíp odjíždí kolem sedmé ráno. Před tím si ještě dáváme snídani, po které přijíždí džíp. Loučíme se s Nicem a Ingenierem, dáváme naše batohy na střechu kabiny džípu a skáčeme na jeho korbu, která je trošku prodloužená, aby se na ni vešlo víc lidí. Julianovi se daří sednout, ale já raději stojím vzadu na prknech, který drží dodatečně přivařená trubka. Občas je to celkem nepříjemný, protože cesta není upravená (a o asfaltu asi nikdy ani nezaslechla), je úzká a samá díra, takže poskakuju vzadu džípu nad řekou, která je 10 metrů pode mnou.
Po přejezdu do Chitralu jdeme přímo do hotelu Al Faraq, kde si Julian nechal nějaké věci, aby se s něma nemusel tahat po kopcích v okolí. Taky potřebuje zavolat na American Express, aby zablokoval šeky.
Předevčírem zjistil, že se mu ztratilo 150 USD v šecích a 100 eurová bankovka. Peníze mu někdo vzal z prostředku balíčku, a kdyby nekontroloval čísla, tak na to asi nikdy nepřijde. Během asi 40 minut, co Julian telefonuje do pobočky Am. Expresu zjišťuju, že zablokovat šeky není žádná sranda. Úředník na druhé straně telefonu chce vědět spoustu podrobností o tom, kde přesně a kdy byly šeky koupený a jaký další čísla šeků koupil zároveň s těma ztracenejma. To jsou otázky, na který bych pravděpodobně nebyl schopen odpovědět. Naštěstí Julian tvrdí, že peníze ztratil a proto nemusí mít policejní protokol o krádeži. Nakonec se zdá, že všechno dobře dopadlo, protože mu pošlou peníze do pobočky Western Unionu. Bude to ale v rupkách. Julian je ještě zkouší ukecat, že si raděj vyzvedne nové šeky na jejich pobočce (Am. Express), ale z nějakýho důvodu nechtějí. Je to zvláštní, protože by to pro ně mělo být nejjednodušší.
Kromě ztráty šeků ještě Juliana tíží brzký konec jeho víz a tak musíme jít na policii, kde mu snad víza prodlouží. Na policii nás posílají na druhej konec města (naštěstí není Chitral velkej) na DCO (Deputy Commissioner Office). Na DCO píše Julian dopis hlavnímu šéfovi DCO, který mu diktuje úředník v kanceláři, že by chtěl zůstat dýl v Chitralu, a proto žádá o víza.
Přemýšlím, jestli si taky neprodloužit víza, ale moje ještě mají docela dlouhou platnost, tak bych měl stihnout všechno co chci. Asi hodinu čekáme než hlavní šéf podepíše pas a Julianovi se v mezičase daří v kanceláři usnout. Alespoň že nechrápe.
Je chvilka po poledni a my se seznamujeme s životem během Ramadanu. Všechny čajovny a restaurace jsou zavřený. Obchody naštěstí ne, tak můžeme koupit sušenky a kolu a jdeme se zeptat do hotelu, jestli to u nich můžeme zkonzumovat, přestože u nich nezůstaneme přes noc. Julian tu spal 2 noci předtím než odjel do kalashských údolí, tak by měli být v pohodě. Ještě zjišťujeme u jednoho z majitelů odkud jezdí bus do Mastuje, kam bychom se dnes chtěli dostat a odkud chceme zítra pokračovat do Gilgitu.
Dřív byla cesta průjezdná jen džípem, ale teď by po ni měl jezdit NATCO (Northern Areas Transport Company) bus, díky kterýmu se cesta hodně zlevnila. Prý to jde udělat i za 450 rupek. Majitel hotelu zabíjí 2 mouchy jednou ranou - seznamuje nás s Yaqubem, jenž je majitel džípu, a o kterým se Lonely Planet zmiňuje jako o dobrým řidiči. Prý bude určitě souhlasit s tím, že se u něj v pokoji najíme a při tom se můžeme domluvit na transportu do Mastuje a možná dál do Gilgitu.
Yaqub nám nabízí cenu 3000 Rs za oba, což je docela dobrý, protože normálně jezdí za pětinásobek této částky. Nicméně autobus jezdí za míň než polovinu a Yaqub nám sám říká, že nemá na cestu zpět žádný pasažéry, tak si říkáme, že by mohl přistoupit na nižší částku. 600 Rs za osobu byla dobrá cena, zvlášť když nepojedeme až do Gilgitu, ale jen do Gupisu, odkud to bude stát další kilo autobusem. 600 se Yaqubovi zdá málo a nabízí nám 1500 Rs za oba s tím, že nám zaplatí autobus do Gilgitu, což tedy děla 650 rupek na jednoho, pokud dobře počítám. To není špatný a tak to přijímáme. Další věc je, že odjíždí až zítra ráno v 7.00, tak musíme strávit noc v hotelu Al Faraq. Noc za dvoulůžkáč je 200 rupií, což taky není špatný, zvlášť když je z terasy pěknej výhled na Tirich Mir (má něco pod 8000 metrů).
Julian by nejraději jel už dnes, protože na něho v Gilgitu už pár dní (čtyři) ceká kamarádka.
V hotelu jsou další cizinci. Ryan z Novýho Zélandu a Carlos z Kolumbie, se kterýma jdeme chvilku po šesté večer, když konci dnešní půst, na večeři.