Stejně jako mnoha ostatním cestovatelům se ani mě nechce v Gilgitu zůstávat dlouho. Zvlášť během Ramadánu tu není skoro nic k vidění. Polo se nehraje, protože hráči jsou zesláblí hladem a tak zbývá jen návštěva do skály vytesanýho Buddhy, který by neměl být příliš daleko od města. Domlouváme se s Julianem, že ho nechám s kamarádkou v Gilgitu a odjedu do Hunzy, kde se pak snad sejdeme. To jsou plány, který bortí moje rozhodnutí, že si taky, stejně jako Julian prodloužím víza ať se pozděj nemusím stresovat kvůli nedostatku času při cestě do Číny. Bohužel jsme do města přijeli v pátek a tak nezbývá než počkat do pondělka až budou úřady opět otevřený.
V pondělí ráno vyrážím pěšky k Foreigner Registration Office (registrace pro cizince) (FRO), kde by snad měli prodlužovat víza. Je to asi 2 km od Madiny Hotelu. Nějak se mi nedaří FRO najít, ale když se ptám jednoho chlápka na cestu tak se na mě usmálo štěstí. Místní mě posílají do blízké restaurace, kde sedí zaměstnanec FRO, kterej mi vysvětluje, že napřed musím na DCO (více zde), kde mi prodlouží víza a pak se mám jít zaregistrovat na FRO. To ještě netuším, že se registrovat nemusím, protože povinná registrace byla pro cizince zrušena. Jediný štěstí je, že DCO je cestou k FRO.
"Asalam Alejkum" zdravím v kanceláři DCO a vysvětluju, že chci prodloužit víza. Při tom doufám, že to bude gratis stejně jako v Julianově případu a nebude to dlouho trvat, ať můžu odjet do Karimabadu - hlavního turistickýho místa údolí Hunzy. Gratis to sice je, ale potřebuju fotku a kopii pasu a víz. Kopie jsem si chytře udělal a vozím je pro podobnou příležitost s sebou, ale pro fotky musím zpět do hotelu. Ještě mám štěstí, že jsem je ukecal na prodloužení, protože ho dávají jen pokud víza v pase platí méně než 5 dni a moje víza vyprší až za šest.
Před DCO chytám Suzuki a jedu do Madiny pro fotky. Mám tušení, že uředník bude chtít i kopie vstupních razítek, který mám bohužel v pase u indických víz, a proto neofocený. Když se mi na bazaru konečně podařilo najít xerox, zjišťuju, že nejde proud. Po 10 minutách čekání se zvedám s tím, že vstupní razítko snad chtít ofocený nebudou. Beru opět Suzuki č.1 a vracím se na DCO.
Kopie vstupního razítka je pro prodloužení platnosti víza nutná, chytám Suzuki č.1, která naštěstí jezdí po 1-2 minutách a jedu zpět na bazar. Zkouším jinej xerox, kde proud bohudík funguje (možná mají generátor), nechávám si udělat kopie razítek a se Suzuki č.1 jedu k DCO.
Tentokrát už mám vše. Vyplňuju dotazník, kde chcou mimo jiné vědět jméno mého otce, a vracím ho úředníkovi. Je kolem desáté hodiny ranní.
"Pokud chcete" říká mi úředník "můžete počkat tady nebo přijet kolem poledne, protože Deputy Commissioner (šéf úřadu) odjel na nějakou důležitou akci." a dává mi telefonní číslo, že prej můžu napřed zavolat ať nejezdím zbytečně. Do příjezdu šéfa se mi opravdu čekat nechce, tak opět chytám už tolikrát zmíněnou Suzuki č.1, věsím se na ni dozadu s místníma a jedu zpět do hotelu.
Po hodinovém odpočinku se situace opakuje. Opět mě Suzuki č.1 veze k DCO. Šéf se konečně vrátil, takže můžu být, ještě s pár dalšíma cestovatelama, předveden do jeho kanceláře, kde podepisuje předem nachystaný dokumenty a při odchodu nám přeje šťastný pokračování cesty.
Protože jsem se vrátil z návštěvy úřadu docela pozdě, rozhoduju se, že zůstanu v Gilgitu do zítřejšího rána. Nechce se mi do Hunzy jezdit navečer.
Pokud někdo přijede do Gilgitu přímo z Islamabadu, tak předpokládám, že se mu ve městě obklopeným horama bude líbit. Město je dobrý taky jako základna pro treky např. k Feiry Meadow pod Nanga Parbat atd. V Gilgitu se da koupit levně starší a pokud má jeden štěstí snad i kvalitní oblečení. Např. flyska Patagonia stála 150 rupek. Jestli to chápu dobře, tak místní kupují oblečení, který je ze sekáčů v západních zemích ( nebo je dovezený do Pakoše pro humanitární účely?), na kila. Často je vidět obchodník snažící se vydolovat nějakej kus oblečení z kostky, ve které je slysovaný.
Nedaleko Gilgitu, asi sedm kiláků proti proudu řeky je do skály nedaleko vesnice Kargah Nala vytesanej několikatimetrovej Buddha. Socha by mohla pocházet až ze sedmého století, když byla tato oblast buddhistická. Jedno ráno tam s Julianem vyrážíme. Místní jsou zvyklí na turisty, tak nám automaticky ukazují cestu. Opravdu Buddhu nacházíme. Julian je nadšenej, protože je to jeho první buddhistická památka. Já si myslím, že je to docela hezkej výlet. Kousek nad potokem tekoucím pod Buddhou je vodní kanál podél kterýho se vracíme do Gilgitu.
(Stránka autora fotky)
Julianova kamarádka se vrátila den po našem příjezdu do Madiny nadšena z treku pod Nanga Parbat. Asi to příště taky budu muset podniknout, říkám si při prohlížení jejich fotek. Jinak je to zajímavá holka, která momentálně cestuje po Asii už půl roku. V Pákistánu je potřetí či počtvrtý a byla tu i před rokem, když tu bylo zemetreseni. V Gilgitu to nebylo tak klidný jako třeba o pár set kiláků na západ v Chitralu. Spadlo několik budov, ale co bylo horší, že se po zemětřesení začlo rabovat a střílet a všichni cizinci byli zavřeni přes týden v hotelu odkud je potom eskortovala armáda do Islamabadu.
Na střílení mají vinu i náboženský třenice mezi šíity a sunity, kteří tuto oblast obývají. Dodnes je na ulicích vidět hodně vojáku, kteří hlídkují za valama z písku na křižovatkách nebo projíždí město na džípech, který mají na korbě přidělaném těžkej kulomet. Před šesti lety, když jsem tu byl poprvé tu nic takovýho nebylo. Teď mi Gilgit připomíná Srinagar.