Včera večer jsme se rozhodli, že se podíváme do Shimshalu. Je to údolí vzdálený asi 50 kiláků od Passu, do kterýho se dá dostat po nové, před rokem otevřené cestě. Bude to pro nás docela nová zkušenost, protože o Shimshalu není v eLPíčku [footnote]Lonely Planet průvodce[/footnote] ani řádek. Džípy do Shimshalu by měly z Passu odjíždět po druhé hodině odpolední, prej nemusíme chodit do dědiny, protože stejně jedou kolem Battura Innu, kde čekáme. Už jsem dost dlouho po obědě, doufali jsme, že touto dobou už náma bude džíp házet ze strany na stranu na špatné cestě, ale ten pořád nikde. Řidičovi se asi nedaří sehnat dost lidí na cestu. Julianovi se během čekání daří usnout na chodníku před Battura Innem.
Konečně, po čtvrté hodině odpolední, se džíp za zatáčkou objevuje. Domlouváme si cenu a přestože máme tušení, že místní platí jen kolem sta rupek, souhlasíme se 150 Rs. Řidič by chtěl asi víc peněz, protože až na nás a další 2 lidi má prázdný auto, ale za víc bysme nejeli. Dáváme batohy na střechu a vyrážíme na cestu. Až k odbočce do Shimshalu se jede po KKH a tak si ještě chvíli užíváme asfaltu. Více než polovinu padesátikilometrové cesty se jede soutěskou, kterou za miliony let vyhlodala do skály řeka Shimshal. Když chtěli shimshaláci, aby bylo jejich údolí spojeno s KKH, tak jim pákistánská vláda řekla, že cestu v takovém terénu nelze vybudovat. A tak začali shimshaláci za přispění různých mezinárodních organizací, které jim poskytly nářadí, budovat cestu sami.Každej obyvatel se a posledních 20 let, co stavba trvala, dobrovolně zúčastnil prací. Přitom ještě museli v jejich ne příliš strdím a mlékem oplývajícím údolí přežít. Ale stavba se vyplatila. Údolí se otevřelo a pro jeho obyvatele je mnohem jednodušší se spojit se světem. Dřív trvala cesta ke KKH tři dny a teď se to dá zvládnou džípem za tři hodiny, pokud se nepočítá čekání na džíp.
Silnice je opravdu úžasná. Projel jsem Ladakh a KKH, ale s cestou do Shimshal se to nedá srovnávat. Silnice je široká na 1.5 džípu a řekl bych, že alespoň polovina její délky je vytesaná ve skále. Nerovnosti na cestě jsou vyskládaný z kamenů jen položených na sobě bez použití betonu nebo asfaltu. Asi 10 až 15 kiláků vede cesta bratru 200-300 metrů nad řekou a musím napsat, že jsem neměl nejlepší pocit, když přímo pod náma byla kolmá stěna končící v řece. Cesta byla vyskládaná ze šutrů a kolama jsme jeli půl metru od jejího kraje. Navíc, asi aby to bylo zajímavější, se začalo stmívat a tak jme kus jeli s rozsvícenýma světlama. Mělo to výhodu, že řeka v hlubině nebyla vidět. Řidič byl fakt machr a určitě cestu dobře znal.
Už za úplné tmy jsme zastavili uprostřed už širokého údolí, řidič ukázal do tmy a řekl, že tam je hotel.
„Paráda“ pomyslel jsem si, „to se bude bezvadně hledat“.
Shodili jsme bágly ze střechy, a když došlo na placení, a my mu dali pětistovku a čekali na peníze zpátky, tak řidič, doteďka slušňák, povídá, že to bude za 1500 rupek.
„V žádným případě,“ bráníme se, „domluvili jsme se na 150 rupkách.“
„To bude omyl,“ on na to „měli jste džíp jen sami pro sebe.“
To má sice pravdu, ale bylo to jen pro to, že nikdo další nechtěl jet.
„Ne!“naštváváme se, „Domluvili jsme se na 150Rs za osobu.“
Ještě chvilku se hádáme, řidič se snaží svalit vinu na majitele Battura Innu, že nám špatně řekl cenu, a že si sním později promluví, ale nakonec nám vrací 200 rupek a vztekle odjíždí.
Jsem fakt naštvaném. Napřed vypadal na pohodovýho chlapíka, ze kterého se vyklubal takovej šmejd [footnote]Řídil bílej džíp, kdybyste někdy jeli do Shimshal, tak bacha na něj. Momentálně jezdí do Shimshalu jen 2 džípy – bílej a červenej. [footnote]. Julian se mě snaží uklidnit, že to jenom zkusil, ale stejně mám pokaženou náladu.
Červený světla auta zmizely kdesi vpředu za nějakou zatáčkou, která odtud není vidět. Asi 200 metrů od nás se snaží tmu prozářit žárovka na nějakým baráku, tak se tím směrem vydáváme, protože nám stejně nic jinýho nezbývá. V domě nikdo není, tak jdeme k dalšímu světlu, ale zase nikdo není doma. Mezi světlama není cesta, ale domky leží mezi políčkama oddělenýma zídkami, přes který musíme přelízt, abysme se dostali k dalšímu světlu. Od dalšího pochodu nás zachraňují dva kluci, kteří jdou po poli kousek od nás. Říkají nám, že občas dělají průvodce pro turisty a vedou nás do Sifat Guest Housu, kde čekáme až přijde majitel, abychom si domluvili pokoj. Ten chce 300 rupek za pokoj, což je docela hodně, ale daří se nám to srazit na 250 Rs, stěhujeme se do pokoje a jdeme spát.
Máme trošku smůlu, protože včera vypnuli ve vesnici na půl roku proud. Mají tu nově postavenou vodní elektrárnu, která ale bohužel v zimě nefunguje, protože řeka zamrzá. Sice ještě nemrzne, ale místní se bojí, že by jim náhlej mráz mohl zařízení poškodit tak ho odstavili už teď.