Karimabad, také nazývaný podle údolí v němž leží a jehož je hlavním místem (Nemůžu napsat městem), Hunza, je moje nejoblíbenější místo v Pakoši. I když teď, po návštěvě údolí Kalashů se jeho pozice otřásla. Určitě je to ale jedno z nejpěknějších míst, co jsem kdy viděl. Na samém dně údolí, asi 200 metru pod naším hotelem, teče řeka Hunza, které se podařilo do země vyhlodat docela solidní kaňon. Nad stěnami kaňonu se země narovnává. Toho využívají místní lidé, kteří tu mají polícka a vysázené topoly, které sahají až k nevrchnějšímu zavlažovacímu kanálu. Nad tímto pruhem zeleně jsou hnědý kopce, ze kterých se zvedají bílé sedmitisícovky Rakaposhi, Diran Peak a Ultar Peak. A aby toho nebylo dost, tak jeden z dřívějších vladařů Hunzy vybudoval nad údolím pevnost v tibetském stylu. Cele místo prý inspirovalo spisovatele Jamese Hiltona k napsání knihy Ztracený obzor (Fakt dobrá knížka - doporučuju). Poslední Mir (vladař) daroval pevnost státu a ten ji za pomoci peněz Aga Khana velmi pěkně zrekonstruoval.
Každý ráno, po který jsme ubytovaní v Old Hunza Innu a vlastně i všude jinde, vstává Julian s východem slunce, což je v této roční době okolo šesté ráno, bere si I-poda a jde si sednout ke stolku ven čekajíce na teplo slunce. Já vždycky chvilku pozoruji ranní slunce, které se snaží pokrýt zaledněnou Rakaposhi svým svitem, potom znovu usínám užívajíce si tepla spacáku, abych se probudil kolem osmé a dal si s ostatníma obyvatelama hotelu snídani, což je většinou "poridge" za 30 rupek.
Ze všech těch lidí, který se za týden našeho pobytu v hotelu vystřídali, mi v paměti nejvíc zůstali Mike a Nadine - anglo-švýcarská rodina cestující po Asii se dvěma dětma (šesti a čtyřletým klukem). Začali v Turecku a pak postupně projeli celou jihovýchodní Asii včetně Filipín. V Číně se zdrzeli několik měsíců, protože si tam našli místa jako učitelé angličtiny a později, když toho nechali, skoro celou Čínu procestovali. Pravděpodobně se do Číny taky vydám, tak je prosím, jestli by mi mohli dát nějaké rady. Čekal jsem nějaký základní informace, jako "lepší je vlak než autobus" ale to jsem se mýlil. Nadine zpracovala informace na 2 A4-ky z obou stran popsaný informacema a pomalovaný mapkama, kde spát, jíst atd. Kromě toho nám ještě s Mikem připravili slideshow na jejich laptopu.
Dalšími zajímavými lidmi byla dvojice cestovatelů z nichž jeden byl čiňan a druhej tajvanec. Protože cestovali společne tak asi spolu neřešili problémy, který nedávají spát čínské vládě.
A nakonec jsou tu Francouzi Erik a Antoanete z Paříže, se kterýma si rozumí samozřejmě víc Julian než já
. S Erikem občas fotíme noční Rakaposhi. Na displeji digikompaktu vypadají fotky docela dobře, tak zkouším fotit i normálním foťákem na diáky. Těžko říct jak fotka bude vypadat. Expozici jsem spočítal na 30 minut, při cloně, tuším, 16.Téměř každej den děláme s Julianem lehčí tůry po okolí. Teda kromě prvního dne, kdy je Julianovi zle, protože cestou z Gilgitu, ve vesnici s kozí hlavou, si dal obídek, kterej mu moc nesedl. Nezbývá než jít na prohlídku Karimabadu sám. V městečku je zase víc hotelů než když jsem tu byl poprvé s Pindruškou. Chci se dostat na kopec nad Baltitem (stará část Karimabadu), odkud je dobrej výhled na pevnost. Na jednom miste mě zdraví tak 12-letá holka vlekoucí malýho brášku, které nevadí, když si ji chci vyfotit. Chvíli na to se objevuje její otec, kterýmu to nejen že nevadí, ale kterej mě navíc zve do jejich domku.
Chlapík je chudej průvodce po okolí Hunzy, kterej se svýma dětma (viděl jsem 3) obývá jednu místnost uprostřed které jsou kamna, na kterých se připravuje jídlo, a který zároveň vyhřívají místnost. Nikde jsem neviděl průvodcovu manželku. Dívka, kterou jsem fotil, ukládá malýho brášku do kolíbky a uspává ho. Aby se jí to podařilo dřív, davá přes kolíbku deku, která brání průniku světla a možná i vzduchu do kolíbky, takže bráška usíná docela rychle. Otec mezitím vaří čaj, u kterýho se později dovídám, že děti mají v Pákistánu školní docházku zdarma a jak jeho ratolesti ve škole prospívají. Dívka už docela dobře umí anglicky, tak mi píše adresu, ať vím, kam poslat fotky.
Když už je Julian zdravej, cheme se jit podívat na Ultar Meadow, místo asi kilák nad Karimabadem, kde je pěknej výhled na Ultar Peak a jeho ledovce. Od párku Australanů se ale dozvídáme, že sesuvy půdy vzali s sebou i cestu a tak se tam momentálně nedá dostat přímo, ale jenom kolem vodních kanálů. Já bych tam i rád zůstal přes noc, ale Julian nemá dobrý vybavení na kempování venku, tak celou akci rušíme a jdeme se místo toho podívat do vedlejší vesnice Altit, která leží docela blízko Karimabadu a je v ní taky pevnost, která byla postavena ještě dřív než ta karimabadska. Bohužel ji nemůžeme navštívit, protože se opravuje. Povolení od stavbyvedoucího máme, ale všude kolem je spousta dělníků, kteří nosí dlouhý klády, tahaj, vlastně tlačí, kolečka atd. a protože nechci, aby mě shodili do propasti, když se otáčí, staveniště opouštím. Za pár let to snad dodělají a tak mám alespoň důvod sem zase jet.
Nad vesnicí se zvedá skalnatý útes na jehož hřebeni je prašná cesta vedoucí k hotelu "Orlí Hnízdo" Protože se nám nechce obcházet celou skálu, abysme se na cestu dostali, ptáme se místních, jestli se dá jit přímo. Prej jo, povídaj. Z dálky to tak nevypadá, ale fakt skálou vede cesta. Je to asi 400-metrový převýšení, kdy se celou dobu jde po schodech, ale dokázali jsme to. Vzalo to čas, ale můžeme být na sebe hrdi, jako ty babičky, co to chodí několikrát denně s nůší plnou dřeva.
Z cesty je docela pěkná vyhlídka na Hunza Peak a Ladyfinger, na jednom místě, kde se dá sednout zastavujeme a asi hodinu se kocháme výhledy. Tedy alespoň já. Julian má na uších sluchátka od I-podu a téměř okamžitě, jako obvykle, když někde zastavujeme, usíná.
Už zpět v Karimabadu na mě někdo překvapivě volá mým jménem. Chvilku se musím otáčet, abych zjistil, že je to Erik sedící s Antoanete na čaji v restauraci. Jdeme si za něma pokecat a pak na véču do našeho hotelu.
Asi 20 km od Karimabadu leží vesnice Hoper, která je východiskem pro trek na Rush Phari, při kterém se vystoupá na pětitisícovku Rush Peak, z níž jsou jedny z nejúžasnějších výhledů v Asii (Z jednoho místa je vidět asi 15 sedmitisícovek a 3 osmitisícovky) a pod níž je jezírko Rush lake. Trek je to docela těžkej, protože se během jednoho dne musí vystoupat něco přes kilák.
Samotnej Hoper leží na ledovcové moréně a je i našim cílem. Shodou okolností tam Erik s Antoanetou jedou taky. Rozhodujou se jet džípem, ale nám to připadá drahý, proto to zkusíme místní dopravou. Za Ganeshem, vesnicí ležící pod Karimabadam na KKH (Karakoram Highway) přecházíme most přes řeku Hunzu a odbočujeme z KKH doprava na prašnou cestu vedoucí k našemu cíli. Zdá se, že nic v nejbližší době nepojede a tak pokračujeme dál pěšky a doufáme, že to nebude celých 20 kiláků. Julian se chce jít podívat, jestli by se nedala překročit řeka tekoucí údolím, aby se mohl přes ni dostat do dalšího údolí. Zjišťujeme, že to nepůjde a mezitím nám ujíždí 3 traktory naložený pytlama, který by se asi daly stopnout. Vracíme se na cestu a za chvilku slyšíme za zády džíp. Otáčíme se, zkoušíme stopovat, džíp zastavuje a v něm sedí Eric a Antoanete. Mávají na nás ať naskočíme, nedáváme se dvakrát pobízet a za okamžik už frčíme k Hoperu. Cestou děláme několik zastávek, protože Erik chce fotit podřezanou krávu, kterou místní řezník právě zbavuje vnitřností.
Džíp zastavuje nedaleko hotelu s názvem Hilton Inn, kde nás nechali před pár lety postavit na jejich zahradě stany. Džíp ještě nevypnul motor a už nás obklopují prodavači nabízející polodrahokamy z okolních hor a výrobky z nich. Moc si jich nevšímáme a proto nás nechávají na pokoji. Julian s Antoanete schází 100 metrů k ledovci a já s Erikem fotíme okolí. Po jejich návratu a jídle v Hiltonu se loučíme. Oni se vrací džípem a my chceme jít do další vesnice Nagyar v půlce cesty do Karimabadu a tam něco stopnout, pokud to půjde.
Vyrážíme po okraji morény ledovce na níž leží vesnice a na jejíž hraně je i stezka, ze které jsou parádní výhledy na ledovec, kterej vlastně ani jako typickej ledovec nevypadá. Je to spíš šedá kamenitá hmota, ze které sem tam vykukuje, jen tak aby se neřeklo, kousek ledu. Narozdíl od Krimabadu je v Hoperu už po sklizni a políčka mají hnědou barvu hlíny. Na jaře to tu musí vypadat krásně, když se políčka zelenají.
Mezi vesnicema se doslova brodíme v prachu cesty. Občas nás místní lidi navedou na nějakou zkratku takže nemusíme procházet každou zatáčku cesty. Jeden strejda nám dokonce nabízí jablka.
Konečně přicházíme do Nagyaru, na jehož konci se daří Julianovi stopnout traktor, kterej se vrací pro něco dolů do Ganeshe. Nemá vlečku a tak sedáme na blatníky zadního kola. Musíme se pořádně držet, protože cesta je fakt hrbolatá a blatníky nejsou odpružený. Řidic šetří naftou a nechává jet traktor z kopce na neutrál. Jen v zatáčkách dupe na brzdu, abysme se neproletěli několik desítek metrů dolů do řeky. Občas brzdí i před dírama na cestě, ale sem tam je asi nevidí nebo to nestíhá ubrzdit. V těch chvílích mám pocit, že se vznáším půl metru nad blatníkem a doufám, že ho po cestě dolů trefím, a že to nebude moc bolet.
Konečně jsme přejeli most pod Nagyarem, kde začíná asfalt, tak na to řidič může šlápnout, což dělá a z komínku mu jdou plameny. Na KKH nám řidiči dalších aut vesele mávají. Asi se jim nestává moc často, že vidí angréze na traktoru. Z Ganeshe jdeme pěšky. Jsou to 3 kiláky po asfaltce do našeho hotelu a fakt děkuju bohu, když ho konečně vidím za zatáčkou.
Kromě výletu okolo vodního kanálu, odkud je pěkně ze skoro všech stran vidět Karimabad a políčka jež ho obklopují, navštěvujeme poslední den našeho pobytu pevnost. Já už v pevnosti byl a nechce se mi platit znova 300 rupek, proto se připomínám prodavači lístků, se kterým jsme před pár lety ztrávili 2 dny v domě jeho bratrance. Kupodivu si na mě pamatuje a domlouvá mi prohlídku zdarma. Napřed jsem doufal, ze mi dají jen pakistánskou cenu, pokud ji ještě používají, ale teď to mám úplně grátis. Oba jsme prohlídkou nadšeni. Průvodce toho zná hodně o Hunze a její historii, tak by to stalo i za ty 3 kila.
Večer se jdu ještě podívat na kopec nad pevností. Tentokrát včas, tak můžu udělat pár fotek pevnosti ještě ozářené sluncem a kopce v okolí. V hledáčku to vypadá dost dobře, jsem zvědavej jak budou vypadat diáky.
Úplně jsem se zapomněl zmínit o dvojici českých cestovatelů, kteří taky přespali jednu noc v Old Hunza Innu. Vrátili se z treku na Rush Lake a teď pokračují dolů z hor do Peshawaru, Afghánistánu a ex Ruských -stánů, odkud letí domů. V Afghánistánu se momentálně trošku bojuje, tak doufám, že to projedou v pořádku. Je bezva mluvit česky s lidma, kteří tomu i rozumí.