Sonahil uz na nas ceka v recepci hotelu. Venku ma motorku, tak sedame oba za nej a vyrazime nekam do mesta, kde prestupujeme do auta. To je docela maly, ale japonci (nas spolucestujici je japonec) taky nejsou nejvetsi, tak se snad vejdem.
Behem cekani na japonce se jdeme s Liborem najist a zavolat Mudassirovi, ze jedeme pryc a pokud nas chce navstivit, tak muze vecer po sedme hodine vecer.Moc se mu to asi nelibi, dost do telefonu rve a ja mu proto nerozumim ani slovo. nastesti chlapik z PCO (Oznaceni verejnych telefonu v Pakosi) se rozhodl mi pomoct a promluvil si snim. Zda se, ze jsme tim vyresili Mudassira.
Pak uz konecne muzeme vyjet z mesta mezi divoky kopce, kde se mozna skryva Usama. Je docela pochopitelny, ze se ho nedari v takovym terenu dopadnout. Navic pakistanska vlada a jeji zakony nesahaji az ho kmenovych uzemi.
Asi po hodine jsme v Dara Adam Khel. Ze zacatku temer nic nenasvedcuje tomu, ze zde skora kazdy, vcetne deti, dela zbrane nebo jejich casti. Az trochu hloubeji ve vesnici zacinaji byt videt vyvesni stity, na kterych jsou namalovane strelne zbrane.
Odbocujeme z hlavni silnice, zastavujeme a v okamziku nas obklopuji policajti, kteri se zdravi s nasim pruvodcem a kupodivu se vitaji i s nama. Nedaleko od nas lezi na zemi kusy zeleznych tycek, ze kterych se pry delaji hlavne. O chvilku pozdeji si to potvrzuju, kdyz mi v jedne spore osvetlene dilne podavaji na prohlidnuti prave dodelanou hlaven, ktera ma uvnitr uz i vroubkovani (Doufam, ze se to tak jmenuje). Hlavne potom berou kluci, kteri je se satkama pres nos a usta potiraji kyselinou (pravdepodobne kvuli povrchove uprave.). Starsi chlapik, podle cepicky zbozny muslim, natira barvou a mori pazby a rukojeti.
Behem asidvou hodin dostavame od policie caj a jsme provazeni po spouste dilnach vyrabejicich ruzne strelne zbrane a jejich soucasti. Nejcasteji Kalasnikovi a brokovnice - short gun. Pry tu taky delaji prupisky, ze kterych se da strilet, ale to jsem nevidel. V dilnach nam je pujcuji a my se tak muzeme na vlastni oci presvedcit, ze jsou zbrane plne funkcni. Policajti i lidi z dilen se jenom divi, proc si nechceme vystrelit (Asi by to bylo za dalsi penize).
Z ulice se kazdou chvilku ozyva strelba, kdyz zakaznici vybiraji a zkousi zbrane. Obcas nas to poleka, coz vzdycky vyvola usmev na tvarich mistnich lidi. Policajt, ktery nas doprovazipozna zbrane podle zvuku. Alespon to tvrdi a asi nezbyva nez me verit.
"Kolik zbrani vyrobite za den?" zajimam se.
"Asi 200 kusu." zni odpoved a pry se vsechny prodaji. Cena se pohybuje kolem 10 - 15 tisic rupek, pricemz samozrejme zalezi na typu zbrane a jeji uprave. A daji se pry koupit i levneji.
Po asi hodine a pul zacinaji byt poliajti trosku nervozni a vypada to, ze se nas chteji zbavit. Trosku nas mrzi, ze se nemuzeme podivat na obchody na hlavni ulici, a ze uz musime do auta. Sonahil se domlouva s policajtama, po chvili prichazi za nama do auta a tvrdi, ze 1000 Rs nestaci, ze jeste musime 200 rupek priplatit, tak mu penize davame. Je to trosku drazsi, ale i tak to urcite stalo za to. A jsem si jistej, ze i Sonahil si prisel na svy, a ze vylet nedelal jen pro nase poteseni.
Japonec chce jet jeste na "Smugler's Bazzar", coz by bylo dalsich 150 rupek navic, tak odmitame a nechavame se vysadit pred hotelem. Po jidle a internetu jdeme do hotelu. Mudassir se asi nastval, protoze vecer neprisel. Na jedne strane jsme radi, ze jsme se ho zbavili a na druhe strane mame trosku strach, jestli na nas neco nechysta. Zbrani je ve meste dost.