Po snídani, jak jinak než vynikající, jdeme znova do Passu. Ve vesnici kupuju sušenky a pak už pokračujeme dal k mostu, před kterým odbočujeme doprava a po pěšině pokračujeme až k ledovcové moréně, za kterou je male jezírko vytvořené potokem vytékajícím z ledovce. Mám pocit, ze když jsme tento trek procházeli minule, tak jsme šli jinudy, ale na tuty si tím jistej nejsem. Musíme se nějak dostat do příčného údolí, které spojuje údolí, kde si teče Passu Glacier s údolím, kde je Battura Glacier, kam se chceme dostat. Údolí je docela pěkně vidět, ale nevím, jestli a jak se nám tam podaří dostat, protože se zda, ze jeho dno je kolem sta metru na Passu Glacierem.
Nějaká pěšina, snad vyšlapaná nejenom hladovou zvěři, tím směrem vede a tak po ni nic zlého netuše pokračujeme dál, až se dostáváme k téměř kolmé stěně z hlíny v níž jsou kameny nejrůznějších velikostí. Ve stěně je vytesanej chodník, který pomalu stoupa až na její vrcholek. Chodník je asi půl metru širokej a mírně se svažuje směrem ven. Ze začátku je to docela pohoda, protože možnej pád by nebyl až tak vysokej, ale pak se chodník zužuje a pod náma je kolmých 20 metrů. Mam docela nahnáno. Na zadech mam asi desetikilovej batůžek s vodou, jídlem a focením a mam strach, že s ním zavadím o nějakej výstupek a shodí mě to dolů. Otáčím se tváří ke stěně, alespoň se nemusím dívat do té díry pode mnou a pokračuju pomalu bokem vpřed. Jedno místo je zvlášť nepříjemný, protože už tak úzká stezka se ještě víc zužuje. Julian už je na druhé straně a povídá, že dál už je to pohoda. Nedovedu si představit, že by to mohlo být horší a ani to, že bych to šel zpět dolů a tak se odhodlávám, vytahuju z hlíny několik volných šutrů, který jsem chtěl použít jako chyty, nacházím další, co už drží pevně a dělám KROK. Světe div se, žiju. Večer se v hotelu ptáme, jestli jsme šli dobře a zjišťujeme, že tohle je cesta, kterou už nikdo nepoužívá, protože se dá jít do "Příčného údolí" podél vodního kanálu.
Po šílené stezce následuje už docela pohodovej výstup (50-100m) do samotného " Příčného údolí ", kde si dáváme odpočinek a zatímco já si jdu fotit Passu Glacier, Julianovi se daří usnout. Už mě to u něj ani moc nepřekvapuje. Je schopnej usnout kdykoli je k tomu příležitost.
" Příčné údolí " má pěknej tvar písmene U, jak ho vymlely ledovce a cesta vedoucí na jeho dně je téměř vodorovná za což jsem matce přírodě opravdu vděčnej. Na jeho druhé straně, skoro na dohled od Battura Glacieru, je odbočka na vyhlídku. Jsem utahanej jako burlak na Volze tahající celej den loď proti proudu, ale výhledy by mohli stát za to, tak jdu s Julianem. Po hodině stoupání jsme na vrcholku, trošku fotíme, já hodně piju a téměř stejnou cestou, kterou jsme stoupali, scházíme dolu.
Další cesta vede naštěstí už jenom dolů k ledovci a tak ji nějak zvládám. Už ani nemám náladu na to, abych se radoval z krásných výhledů na Battura ledovec. Jsem úplně hotovej. Julian mě vždycky o pár desítek metrů předbíhá a pak čeká (nespí), jestli ještě jdu za ním a jestli ještě žiju.
V Battura Innu jsme za tmy. Prosím o horkou vodu, ať si můžu dát koupel a dostávám velkou konev horké vody, kterou si ředím v kýblu s vodou studenou. Po večeři je mi trochu líp, tak si chvilku čtu z Timesů starých jenom rok, který jsem si půjčil v recepci.