Kamčatka
Odeslal: 11 Lis 2005 14:07
Nápad expedice na Kamčatku byl Jardův. Potřebuje sebou lidi nadšené pro přírodu na opačné straně zeměkoule, ochotných chodit s báglem na zádech a odolné proti ruskému úředníkovi, je to Kamčatka. (Neboť vyřizování víza a propustky na Šiveluč bylo tou správnou mašinérií.) Pak už potřebujete jen papír zvaný vízum. Jisté ho máte, až ho držíte v ruce. (Ano, držíte a neustále hlídáte.) Není nalepeno, pouze vloženo, je třídílné a z pasu vyčuhuje. Není radno ho ztratit. A pak nadejde ta chvíle, kdy se úřednictvo rozhodne, že můžete být vpuštěni do země Ruské. Máme zelenou na Kamčatku! Té části světa, která je veliká jako naše republika, má asi 1 400 sopek a žije tam 430 000 lidí.
Když v Praze nastupujeme do letadla, potkáváme další skupinu Čechů. Je pravdou, že Kamčatka se pro turisty stává velmi atraktivním místem. Jsem zvědavá, kdy to bude 1 : 1. Myslím tím medvědy, a těch je na Kamčatce okolo 8 000.
Dosedli jsme v Sankt Petěrburgu a měli jsme přípoj až za dva dny. Ubytovali jsme se u Světlany, která je momentálně nadšená svým novým bytem 2+kk. Stál ji 18,5 tisíce dolarů. Zrekonstruovala si už větší část bytu, včetně koupelny. Byt září novotou. Když však vyjdete na chodbu a potom ven, je vám z toho smutno. Všude je špína a zdi mají trhliny, statika domů je v háji. Lidé si kupují své části krabiček, ale celek nějak nevidí….
Sankt Petěrburg jsme si prošli hezky po svých, užili jsme si částečně i bílých nocí. U vstupu do starobylých památek nás nemile překvapují dvojí ceny, pro turisty samozřejmě vyšší. Ale se Světlanou je to jednodušší, jen musíte mluvit rusky nebo mlčet.
A teď už jen pár hodin letu na Kamčatku. Nakonec jsme si let prodloužili díky dvěma mezipřistáním. Letušky neměly po ruce sčot a cestujících se nemohly dopočítat. (Pokaždé jsme museli opustit letadlo.) V Jelizovu mezitím padla mlha, a tak jsme měli strach, aby nám dovolili přistát. Ono je to víceméně adrenalinové i za sluníčka, protože přistáváte proti skále. Když jen tak, sem tam vykukují kousky skály z mlhy a deštíku, je to přistání velmi elektrizující. A přece jen dosedáme!
Setkáváme se tu s dalšími Jardovými kamarádkami - Ninou a Táňou. Když jsme si vyzvedli batohy, odvezly nás k další kamarádce Aně. Na její daču. Tam jsme si připadali jako ve snu. Jídla a pití nadbytek. A navrch báňa. To je něco jako sauna a pára dohromady. Topí se v ní dřevem, nad roštem se napařují čerstvé březové větvičky namočené ve vodě. Do teplé sauny si ráda zajdu, ale to, co následovalo, mi připadalo jako pekelná lavice. Nina mi řekla, ať si lehnu, že mě namasíruje. Netušila jsem, že oněmi horkými březovými větvičkami. Vím, proč mám raději zimu!
Původně jsme si mysleli, že pro nás nachystali hostinu na uvítanou. Ne, takhle si dopřávají pořád. Losos na 8 způsobů, oranžový kaviár se natírá lžící na máslem namazanou veku. Pivo, domácí víno a vodka. Naše slivovice. Druhý den nás Aňa provedla svou zahradou. Na Kamčatce je krátké léto, ale lávová půda je hodně úrodná. Rostlinky nerostou hodně do výšky, aby plody stihly dozrát. Přiletěli jsme sem v polovině srpna a zrálo všechno najednou, jahody, angrešt, brambory, mrkev, červená řepa, ředkvičky, okurky a rajčata ve sklenících. A zimolez. Nejlepší je v pirožkách, kterých jsme se nemohli nabažit. Každé volné místečko v bříšku bylo určeno pro tuto dobrotu.
Chcete se podívat na sopku? Tak projděte zahrádkami a uvidíte Korjackij. Přešli jsme chatovou oblastí, jedním lesíkem, obrovskou loukou, druhým lesíkem a už na druhé louce jsme konečně spatřili Korjackij. Prostě ruský rozměr.
V neděli večer se přesunujeme do Petropavlovska Kamčatského, který je největším městem na Kamčatce (230 000 obyvatel). Pokud jste už někdy viděli záběr z jakéhokoli ruského města, věřte, že paneláky jsou všude ve stejném stavu. Díky velkému prostoru nejsou paneláky blízko u sebe. Je mezi nimi spoustu zeleně. Mezi paneláky jsou nataženy pevné dráty na kolejničkách, na kterých se suší prádlo. Ačkoliv můžete spatřit lampy pouličního osvětlení, málokdy se někde svítí tak, abyste viděli na cestu. Vidět v noci, kam šlapete, je velmi důležité. Nevšimla jsem si žádných záplat na silnici nebo chodníku jakožto známky toho, že se výmoly čas od času spravují. Prostě se obejdou nebo objedou.
Jízda městskou hromadnou dopravou tím nabývá správné atmosféry. To když se řidič řítí výmol nevýmol. Když jedete větším autobusem, pobíhá navíc ještě průvodčí a prodává vám jízdenky. V těch menších se platí přímo řidiči při výstupu. (Doporučuji mít připraven přesný obnos – je na maršrutce uveden. O vrácené peníze totiž můžete lehce přijít díky tomu, že vás lidé tlačící se ven prostě vystrkají.)
Táňa nás vzala k sobě domů. Doslova jsme se do jejího pokoje naňahňali. Když si potřebujeme přebalit část věcí, ať sebou nemusíme tahat celý proviant, děláme to na etapy. Není divu. Je nás šest, Táňa má kočku a psa. V noci nás budí akorát Pepovo chrápání.
Další den se jdeme zaregistrovat, vyzvednout bumažku do zakázané oblasti Šiveluče (vojenská střežená oblast). Setkáváme se s Víťou a domlouváme náš první pochod.
Nemůžeme se dočkat. Odpoledne se naskládáme do něčeho mezi náklaďákem a autobusem. Přesouváme se do našeho prvního základního tábora pod Avačou. Je to jízda cestou necestou, a na svých sedadlech poskakujeme výš, až hodně vysoko. Pavel si zabral celé zadní sedadlo, hamoun. Po chvíli se už tlačil mezi nás dopředu. Vzadu se jeho hlava občas dotkla stropu. A jsme na místě. Vyskakujeme z auta, k pobavení všech se setkáváme s další skupinou Čechů, kteří jsou zde už dva dny a chystají se vylézt na Avaču! Že bychom změnili plán a první týden túr trošku zhustili do delších pochodů?
A je rozhodnuto. Zítra si uděláme neplánovaný výšlap na naši první sopku. A k tomu ještě funící. Avača je jméno její. Jaká bude? Určitě obtížná a zároveň přitahující. Už aby bylo ráno. K večeru se přihnala mlha na vrcholky kolem nás, ale na Petropavlovsk Kamčatskij a oceán si nesedla. A tak se cítíme jak pod hustou peřinou a je nám příjemně. Jsme v táboře pod Avačou. Pod ním zurčí potůček, který nám slouží jako koupelna i myčka nádobí zároveň. Kolem stanů nám pobíhající loudící syslíci. Jídlo si před nimi hlídáme a spíše připomínáme tábor výskajících dětí, neustále pobíhajících za zvířátky. Chleba však musí vydržet celý týden. A je ráno, trošku mlhavé, nabité očekáváním. V baťůžcích je sbalen proviant a voda.
Přidáváme se k další skupině 9 Čechů a 2 Američanů. Vyrážíme vstříc černému dobrodružství, neboť šlapeme po černé lávě, která nám mírně ujíždí pod nohama. Jdeme krok za krokem, stále výš, ve stále honící se mlze. Trošku nás mrzí, že nemáme rozhled, na druhou stranu se nebojíme té velké hory, kterou chceme pokořit. Ta velká výška nás neděsí. Přitahuje nás. Je skrytá, zahalená, tajemná. Po dvou hodinách stoupání se na Američanech začíná projevovat únava a stále častěji se občerstvují. Pro pobavení všech vytvoří ze svých baťůžků tažné kufříky na kolečkách. Ty se opravdu v lávových polích pohybují špatně. Nemusí je sice nést, ale kolečka se neotáčejí, jsou bržděny spoustou drobných kamínků a tím pádem směšně poskakují po stezce.
Jdeme po ní pěkně za sebou, míjejíce jeden val lávy za druhým. Okolo nás je spousta různě velkých kamenů a kamínků bez jakéhokoli náznaku přírodního porostu. Stále se přibližujeme a po dalších dvou hodinách se zastavujeme na oběd u seizmologické stanice, kterých je na Kamčatce jako máku. Převlékáme propocená trika a sdělujeme si své pocity. Odtud už zbývají jen dvě hodiny nejstrmějšího stoupání! Naše skupina jde celá a jen další 3 Češi. Ostatní se vracejí na základnu.
Nejdříve potřebujeme zdolat sněhový jazyk, na kterém nám to pěkně klouže. A začínáme stoupat k nebi. Láva změnila barvu. Z černé na rezavěoranžovou, ale podjíždí stejně jako černá. A tak co noha nohu mine, jsme stále výš a výše. Těsně pod vrcholem s radostí objevujeme lano a za chvíli jsme ve výšce 2741 m nad mořem. Máme za sebou 2 000 m výškového rozdílu. Jsme nadšeni svým výkonem. Hřejí nás teplé vzdušné proudy vycházející ze sopky a velké kameny, na kterých sedíme. Užíváme si tepla, cítíme sirné funění Avači, koukáme se do zamlženého kráteru. Pak se jdeme projít kousek okolo kráteru a nalézáme síru. Žlutozelené, nevábně vonící naleziště. Opouštíme vrchol Avači a začínáme se spouštět. Jedeme dolů po botách jako na lyžích v hlubokém sněhu. Za chviličku jsme u stanice, kde zavál vítr a Avača se nám ukazuje v celé své velikosti. Je krásná a byli jsme tam, u nebe!
A potom jen cesta dolů. Tentokrát si to frčíme po sněhových polích, pod nimi je místy slyšet zurčící vody, občas někdo zapadne do tajícího sněhu. Poslední kus cesty je nám do zpěvu. Zvládli jsme to. Za 3 hodiny pochodu jsme bouřlivě přivítáni na základně (a syslíci se nás opět snaží připravit o večeři). Pak se zavrtáme do spacáků s pocitem nadšení z našeho prvního výstupu a těšíme se na další pochod.
Další ráno balíme všechno do batohů. Do čela se postaví Víťa. Okolo desáté opět vyrážíme mezi černou lávu. Mlha se k nám přidává a celý den nás neopouští. Náš nejstarší člen se po hodině vrací do základního tábora pod Avačou. Výstup na Avaču se zlomeným palcem mu vzal mnoho sil.
Jdeme naprosto nehostinnou krajinou. Láva tady svým tokem vytvořila spoustu klesání a stoupání. Obojí je obtížné, protože svahy doslova ujíždějí pod našimi kroky. Co krok, to alespoň půlkrok dolů. Občas se zadaří našlápnout méně držící kamení a suť a tradá dolů. A tak hurá znovu nahoru.
Je to náročná túra. Naštěstí nám není zima. Máme sice na sobě pláštěnky – to abychom nenavlhli ve všech vrstvách. Občas zavane vítr, který vítáme. Rozfoukává mlhu a my se chvílemi můžeme porozhlédnout o kousek dál než na paty před námi jdoucího turisty.
Dostáváme se do údolí sněhového potůčku. Vytváří spolu se zbytky sněhu a velkých rezavých kamenů krásné přírodní útvary. Kocháme se jeho výtvory. Jen napít se z něj nemůžeme. Jako z většiny tekoucí vody na Kamčatce. Je a není znečištěná. Bere sebou totiž vše, co potká – spoustu kamínků, kamenů, lávy s jejím prachem. Barva pak nevyzývá k napití se pramenité vody. Kolem čtvrté odpoledne konečně začínáme kráčet mezi rostlinkami, trávou a pak ještě kousek pochodu a setkáváme se s prvními keříky. Okolo šesté jsme objevili pitnou vodu. Víťa rozdělal oheň a mohli jsme si pochutnat na horké pytlíkové polévce a teploučkém čaji. Přišol dožď. Pepu chytla záda a Jardovi se ozvalo staré zranění v koleně. Začínáme mít dost dnešních kilometrů, ale konce zatím není vidno. A šlapeme dál. Potkáváme spoustu menších potůčků, které „překračujeme“ po kamenech, občas se sklouzneme a pocítíme studenou vodu na své kůži. Kde je to více obtížné, pomáhá nám Víťa, který jde v sapagách (to jsou gumáky, ve kterých má umně nohy omotané onucemi). Obdivujeme ho. Začínáme si vážit našich pohodlných botek.
A pak v dáli spatříme Avačinský pěreval. Ještě ten musíme přejít a můžeme si hledat místečko na spaní. Asi za hodinu vstupujeme na další oranžovou lávovou vrstvu bez života. A průsmyk je za námi. Zabydlujeme se hned na dalším kopci, pod kterým zurčí voda. Rozpršelo se natolik, že už oheň nerozděláváme. Krmíme se chlebem a borůvkami.. Těch je tady modro. Jen doufáme, že tohle není oblíbené místo nějakého medvěda.
Krásně jsme se vyspali, dokonce i déšť si dal říct a mlha se rozplynula. Mraky jsou ještě hodně nízko, ale viditelnost oproti předchozímu dni je obrovská. Uvařili jsme si ranní baštu, usušili propocená trika a ponožky, všechno je nějak veselejší. Ještě chvíli se nemůžeme odtrhnout od borůvkových plantáží. Keříky jsou vysoké asi osm centimetrů a plody jsou o něco světlejší. Chutnají skvěle. Spokojeni se vydáváme na další kus cesty. Víme, že večer dorazíme k přírodním termálním bazénům v Nalyčevu. Jarda sice občas úpí, protože se jeho kolenu dlouhý ochod nelíbí. Dokonce zapomíná i brblat a soustředí se na hledání nejschůdnějších kroků. Dostáváme se před hustý pás vysokých křovisek. Tam někde za touhle houštinou je most, široko, daleko, vysoko jediný, který však potřebujeme najít. Tady už teče řeka, která se přebrodit nedá. A máme štěstí, protože prodírání hustým porostem trvá asi jen půl hodiny a my jsme vyšli přímo na značené trase k mostu. (rozuměj značené – tím se míní občasná pyramida kamenů naprosto nepravidelně rozmístěných) Za vodou se vegetace prudce mění. Jdeme pěšinou, v řadě za sebou, neboť všude okolo roste vysoké býlí, občas vyšší než my.
Sundáváme batohy a spouštíme se po laně k řece. Potkáváme tady náš první teplý pramen. Hřejeme si v něm ruce a tiše koukáme, co si to tu příroda vytvořila za nádheru. Zpět k batohům a šlapeme do strmého kopce. Pravda, neujíždí nám pod nohama láva, zato si tu cestu našel potůček. Matláme si to pěkně vzhůru. V té nejprudší části nás opět čeká lano. Jenže je uchyceno za větve. Věrka se ho špatně chytla a po několika přitaženích jí podklouzly nohy, celé to rozhoupala a odmrštilo ji to dolů. Dopadla na batoh a pěkný kousek hlavou dolů se projela. Naštěstí se jí nic horšího nestalo, než že se batoh pěkně olepil bahnem. Potom s očima navrch hlavy vystoupala.
Po chvilce dalšího klesání jsme došli k ohništi a uvařili si. Byl tam pěkně si smrdící sirný pramen a šlo z něj teplo.Vítr nám přál a vál od nás. Hezky jsme si odpočinuli. Šli jsme asi dvě hodiny a došli do Nalyčeva. To je místo bez stálých obyvatel, neboť v zimě je pod sněhem a bez přístupných cest. K našemu překvapení jsme první potkali nádhernou dřevěnici, ze které se vyklubalo ekologické muzeum a turistická klubovna s miniaturní botanickou zahradou! Bylo tam několik chatek pro letecky dopravované turisty a malý obchůdek (elektřinu mu dodával neuvěřitelně hlučný diesel agregát). Postavili jsme si stany, uvařili si a šli se naložit do teplého bazénu. Čekalo nás další překvapení. Všechny tři bazény měly krásné dřevěné šatny, ten největší a nejnavštěvovanější i bar. Příjemně proteplení a pořádně vymáčení jsme si zalezli do spacáků a těšili se na příští relativně odpočinkový den. Probudili jsme se do sluníčkového dne. Prozkoumávali jsme tábořiště a jeho okolí. Protékal tudy horký potůček, a tak jsme se vydali k jeho začátku. Pramenil z překrásně modrozeleného jezírka, které má 75°C. Cestou dolů vytvářel spoustu zvláštních úkazů a kus za tábořištěm se vléval do teplého bazénu. Vyšli jsme ještě kus nad pramen Grifina. To bylo jediné místo, odkud jsme mohli vidět Avaču a sousedící sopku Korjackij. Teď už se nám nezdála tak vysoká. Korjackij je o tisícovku vyšší a Avača se oproti němu zdála mezi ostatními kopci kopečkem. Stále jsme se těšili z toho, že jsme na ni vylezli.
Odpoledne přiletěly vrtulníky s bohatšími dolarovými cizinci než jsme byli my. (veškeré služby na tomto konci světa se platí dolary, a proto i Češi jsou zde dolarovými turisty). Vystřídali obyvatele chatek, kteří přiletěli včera. Ti si vyšlápli do okolí, užili si „bazénů“ a odletěli zpět.
My jsme se kvalitně vyčvachtali, někteří si vyrazili na houby, kterých je tu na každém kroku mnoho. Skoro nikdo je tu nesbírá. Spokojeně jsme se zakutali do spacáků před naším dalším dlouhým pochodem. Ráno nás přivítalo sluníčkem a jinovatkou. Vyrazili jsme později, abychom nešli mokrým porostem. Čekal nás Pinačevský průsmyk. Viděli jsme ho v dáli, vysoko nad námi. Pozvolna jsme se k němu přibližovali. Pokaždé, když jsme vcházeli do neprůhledného, vysokého porostu, Víťa vykřiknul z plných plic a začal zpívat. Nejdříve jsme netušili, co to provádí. Pak nám občas ukázal místa, kde potkal medvěda, a nás přešel vždycky mráz po zádech. (konečně se ostatní přestali smát mým rolničkám na batohu; pro medvěda je totiž důležité být upozorněn, že se někdo blíží, jinak ze strachu útočí)
Konečně jsme se přiblížili pod průsmyk a začali opět stoupat jak do nebe. Pěkně jsme se hrnuli vzhůru. Neuvěřitelné pro nás bylo, když nás místní turisté, často naboso nebo jen v sapagách, míjeli v plné polní mnohem větší rychlostí. I klábosit u toho stačili. Když jsme propocení zdolali průsmyk a podívali se dolů, skoro se nám točila hlava z té výšky. Lidičky tam dole byli jen barevné pohybující se tečky.
Cesta dolů vedla podél bublajícího potůčku s různorodým rostlinstvem. I když to bylo na konci dalšího namáhavého dne, bylo nám hej. Už jsme potkávali další pocestné v tomto překrásném kousku země, šli jsme mezi kytičkami, prostě už tu byl život. Na sklonku večera jsme se utábořili poblíž tekoucí vody a dlouho do noci jsme poslouchali přírodu kolem nás.
Poslední den pochodu začal nádhernou loukou. Kvetly na ní světlounce oranžové lilie, všude tam, kam oko dohlédlo. Pěšiny už tu byly prošlápnuty a vedly nás k mostkům, které se vynořovaly jen tak mimochodem, aby nám usnadňovaly cestu. Pokud někdo očekával hřebenovku, tak se pořádně zklamal. Nahoru, dolů, přes stromy, kameny a vždy přímo za nosem. Víťa nás žádal, abychom chodili za sebou. Nejdříve jsme si říkali, co to je za výmysl. A přišli jsme na to proč. V některých místech pěšiny vůbec nejsou, a protože značení téměř neexistuje, snaží se cestičky tímto způsobem vytvořit.
Když jsme zdolali poslední stoupání, čekala nás sladká odměna v podobě zimolezu, u nás známého pod názvem kamčatská borůvka. To byla dobrota. I Pavlovi jsme nasbírali do ešusu. Zbýval jen kousíček do Pinačeva, kde čekalo auto a odvezlo nás do Petropavlovska Kamčatského.
Víťa se nám svěřil, že do Nalyčeva od Avači chodí jen extrémisté, milovníci přírody a v mlze jenom my, Češi. Byli jsme z toho množství mlhy a černé lávy hodně unavení. Taky jsme byli šťastní, že jsme si to prošli a ty další túry už nám přišly jako procházka růžovým sadem. A v Petropavlovsku Kamčatském nás Pavel přivítal u naší kamarádky Táni českou kuchyní, vepřo knedlo zelo vonělo už z dálky.
Přebalili jsme bágly a seznámili se pro nás s další zvláštností. Ačkoliv je okolo města hodně teplých pramenů, z vodovodních kohoutků pře léto teplá vody neteče. Důvod je jednoduchý. Teplárna má odstávku. A tak v koupelnách stojí „bojlery“, ve kterých se topí dřevem a na který si pamatuji z koupelny mojí babičky. Domy nemají sklepy nebo nejsou pro všechny byty, a už vůbec není k dostání uhlí. Dřevo se získává z různých bedniček nebo polámaných větví či stromů v okolních parcích.
Domluvili jsme si s Ninou výlet k oceánu. Projeli jsme kolem Avačinského zálivu, ve kterém je ponorková základna a „pohřebiště“ vraků starých lodí. Když jsme dojeli za město, vydali jsme se na slibovanou procházku. Pomalu jsme se přestávali divit, když Nina vyrazila do nejstrmějšího kopce, přes který jsme po dosažení vrcholu opět slezli k oceánu. Byl příliv, moře nádherně šplouchalo. Ačkoliv mělo jen 8°C, smočili jsme v něm nohy. Silný, až mírně křečovitý zážitek. Vydali jsme se po pláži ke kopci Angličanka. Je pojmenován na počest rusko-anglické bitvy, která byla pro Angličany osudná. Někde v těchto místech se zformovaly anglické koráby ke vplutí do Avačinského zálivu. Vjezd je velmi úzký a hluboký jen 7 m. Rusové jeden koráb za druhým rozstříleli. Ony památné kanóny jsou stále na původních místech.
Sešli jsme na pláž, sundali si boty a nechali se příjemně hřát. A taky, abychom nezapomněli, jaké to je chodit lávou. Když jsme opouštěli pláž, Nina nám suše sdělila, že jsme ve zdraví zdolali pohyblivé písky. Je tu spousta říček, které jakoby nikde nekončily. Oceán se k nim dostává pod pláží. A tak není divu, že každoročně pohltí několik lidiček.
S důvěrou jsme vykročili za Ninou do houští. Tvrdila, že jejich turistický oddíl tu před měsícem dělal nové značení. Jenže čas tady má snad jiný rozměr. Netuším, jak dlouhý je měsíc na Kamčatce, jisté je, že fáborky byly zaprášené, vybledlé a naprosto přehlédnutelné. Fascinovaly mě „mosty“ přes zurčící vodu. Byly přes ni položeny klády a mostíky měly i zábradlí. Jenže jsme zjistili, že je to dobrá finta na psychiku, ale jako zábradlí se tomu nedá věřit. Zábradlí bylo na obou koncích položeno na kůlech, ovšem bez jediného hřebíku či provazu na přivázání. Prostě tam strom jen položí a dílo je hotovo. Vynořili jsme se ve vesničce Dolinovka, která se vyznačovala neuvěřitelným množstvím různorodých plechových garáží. Koupili jsme si pivo, které prodávají ve 2 l plastových lahvích. Pivo tu začíná narůstat na oblibě, jeho spotřeba je v oficiálních číslech momentálně taková jako u vodky.
Další část naší expedice byla naplánována 780 km severněji. Máme objednaný Ural s řidičem Valerijem, který zná okolí sopek. Vyskytl se jediný zádrhel celé naší expedice. Ural potřeboval opravit brzdy. Jak se ukázalo, dobré brzdy byla zárukou bezpečného návratu. Vyrazili jsme s 8 hodinovým zpožděním, které se nakonec ukázalo šťastným, neboť veškeré deštivé chvíle jsme strávili v autě a na pochody jsme měli sluníčkově.
Tím, že jsme nastoupili do Uralu, jsme si připravili další neopakovatelný zážitek. Za městem jakoby se nastavila 70 kilometrová rychlost. Stalo se to na cestě, která vypadala, že je bez konce. Pokud náhodou jelo auto v protisměru, prach zvedající se od jeho kol nás na to upozorňoval dlouho dopředu. Cesty nejsou příliš udržované, jsou prašné, zpevněné jsou pouze mosty přes malé říčky, kterých jsme přejeli nespočetně. Moc se spát nedalo, protože každý přejezd mostku byl jako tvrdý dopad. Hnali jsme si to sedmdesátkou, abychom stihli poslední přívoz pře řeku Kamčatku. A to se povedlo. Řeka totiž nemá zpevněné břehy a může svůj tok posouvat kterýmkoliv směrem. Z tohoto důvodu není přes ni žádný most. A přívozy jsou kapitolou samy o sobě. Pouze lany přivázaná malá tlačná loďka. Řeka je celkem široka a proud značný…
Díky zpoždění jsme nestihli dojet do vesničky Ključi. Postavili jsme stany v lese, ráno jsme naplnili velkou bandasku vodou na dva dny a vyrazili dále. V Ključi nám řidič zastavil u obchůdku, kde jsme koupili velice chutný chleba. Plácali jsme na něj máslo a místní na nás nevěřícně koukali. Je to dobrota, však jsme se tu ještě dvakrát zastavili. Pak jsme se podruhé přeplavili přes Kamčatku a vydali se vstříc dalším kilometrům. Jeli jsme po prašné lávové cestě, která měla uprostřed dělící čáru, navršenou pouze z toho prachu!
Když jsme se vynořili z lesa, ocitli jsme se v něčem, čemu se říká suchá říčka. Voda v ní teče pouze na jaře, když taje sníh. Obdivovali jsme řidičovo umění, Valerij vždy vybral správnou cestu. Ta jako taková tam nebyla, vyhýbali jsme se spoustě kamenů všech možných velikostí, padlým stromům. Viděli jsme obrovské balvany zaseknuté v porostu, vylámané stromy zaseknuté v jiných. Asi málokdo z nás si dokázal představit sílu vody, která se valí stometrovým korytem. Při pozdním odpoledni jsme se konečně dosunuli k tábořišti pod Šivelučem. Potkali jsme tady ekologickou společnost Alněj, v jejíž základně potom strávíme závěr naší expedice.
Další den zůstávám ležet se začínajícím zánětem průdušek, a tak Šiveluč znám jen z vyprávění, fotek a diáků. Jde se k němu suchou říčkou, kterou jsme přijeli, která se zužuje, ale břehy se začínají zvyšovat. Tvoří krásné scenérie světla a stínů. Cestou potkávali spoustu medvědích stop. Pomalu se blíží k Šiveluči. Je to aktivní sopka neustále ze svého jícnu vypouští hodně kouřových znamení. Okolí je poseto „sopečnými pumami“ a jiného kamení. Je to úchvatný pohled na neustále měnící se mrak vycházející z nitra hory. Sluníčko krásně svítí a silný vítr vanoucí směrem k Šiveluči zaručuje, že se nenadýchají jeho výparů. Rádi opouštějí tuto větrnou hůrku, zase bohatší o famózní zážitek.
Další den nám mírně prší, což nám zase tak nevadí, neboť se spouštíme Uralem do Ključi. Přesouváme se pod další sopku – Ključevskaja. Neuvěřitelně hlubokými kolejemi projelo naše vozítko, občas jsme drhli podvozkem o zem, místy jsme si připadali jak na rozbouřeném moři – když jsme se pro změnu dostali do rozbahněné části, motor řval, my jsme se drželi kdečeho a Ural jel. Vot takaja mašina.
Když jsme vyjeli z lesa do oblasti trav a křovin, naskytl se nám pohled na celou řadu sopek. Tolbačiki, Bezimjannyj, Kameň, Ključevskaja. Stále se nám zvětšovaly před očima. Zastavili jsme se na noc u seizmologické stanice. Při dávném výbuchu Ključevské sopky se obrovská masa plná kamení vysoká asi 30 m zastavila 50 m před touto stanicí a zbytek lávy proudil okolo. Vypadá to tam jak z jiného světa. Když jsme ráno vstávali, Jarda se nás vyptával, zda jsme v noci slyšeli téct vodu. Valerij mu potvrdil, že tekla. Tož jsme si říkali, kdo je větší blázen. Jediná voda široko daleko tekla čůrkem a vzápětí se ztrácela. Jenže odpoledne bylo všechno jinak.
Vydali jsme se na krátkou procházku, kochat se všemi velikány okolo nás. Kolem všechno kvetlo, místy se objevovala větší křoviska a tvořila tmavě zelené skvrny. Pochodovali jsme harmonicky sladěnou přírodou. Doslova jsme se vydrápali na jednu menší vyhaslou sopku a tam utvořili lebeda klub. Jen jsme tam seděli, hřáli se na sluníčku. Pozorovali jsme černě čmoudící Bezimjannyj a pomalu se tvořící ledovcový opar okolo Ključevské, která se postupně do něj zahalila celá.
Přibližně hodinu poté, co jsme došli zpět ke stanům, přišla velká voda. Asi ten den musel být nejteplejší za celé léto, neboť nám matka příroda ukázala, jak vznikají řečiště. Kde se vzala, tu se vzala, najednou bylo slyšet, jak se valí voda. Běželi jsme se podívat, co se vlastně děje. A dělo se. Fantastické přírodní divadlo. Nejdříve jen troška vody, ale prudce se valící. Postupně jí přibývalo a řečiště se prohlubovalo a rozšiřovalo. Břehy byla podemílány, láva padala do vody a měnila ji v černou kaši. Valila se, přibírajíc všechno, co jí stálo v cestě. Vidět, jak takový relativně malý tok může převalovat celkem dost velké kameny, je zážitek, který donutí člověka znovu si uvědomit, co je voda za silný živel. Řeka se valila asi 3 hodiny. A ještě když jsme usínali, tak si tam lehce šuměla až do ztracena. Ráno po ní zbylo jen nové, vlhké řečiště, teď už opět bez vody.
Sbalili jsme stany a naposledy sjeli do Ključi nabrat naftu a koupit ten fantastický chleba. U čerpačky byl hřbitov. Byl to bizardní pohled. Vlastně tam byly hřbitovy dva. Jeden se skládal z rozpadajících se valníků, rezavějících traktorů a kombajnů, druhý opravdový, s dvojitými kříži a umělými květinami. Mezi nimi jsou občas stolečky, kde se scházejí příbuzní a kamarádi zemřelého, na jeho oslavu, pobesedují, pojedí, napijí se. Co nesní či nevypijí, zůstává tam.
A ještě jsem zapomněla na tu jedinečnou bílou sochu, ztvárňující kus nejnovějších dějin části světa. Ano, je jím Lenin, vždy ukazující správný směr. Tak kupředu levá.
Vyrážíme kousek k jihu a míříme k Tolbačikům. Ačkoliv je to jeden masív, jsou to vlastně dva vrcholy – Ostrý a Ploský. Sopka bouchla v roce 1986 a dodnes se krajina z tohoto výbuchu vzpamatovává (na rozdíl od Avači – výbuch 1992 a vegetace se tam zotavuje mnohem rychleji). Ploský je dnes kráter, zmizelo i lávové pole. Výbuch této sopky sovětští vědci předpověděli se zatím největší přesností na světě. Okolí sopky se stalo i pokusným prostředím pro lunochod před jeho cestou na Měsíc.
Zaparkovali jsme v části, které se říká Mrtvý les. Bylo to místo, které mělo dva pohledy. Ten smutnější – černý, suché stromy padlé i stojící, a ten životaprobouzející se, kdy se tady uchycují trávy, květiny i keře. Ojediněle i stromy. Vyšlápli jsme si na menší okolní sopku. Ještě stále z jejich nitra sálal teplý vzduch. Příjemně jsme se v něm vyhřáli. I když nám svítilo sluníčko, rádi jsme se navlékli do zimních bund a čepic. Všechnu zimu přinesl ostrý vítr od sněhem zabaleného Tolbačiku. Rádi jsme si sedli do teplíčka v průrvách a užívali si sluníčka, jako by všechno teplo bylo od něj. Pak jsem ještě popojeli blíže k Tolbačikům a objevili úžasné zákoutí mezi povalujícími kameny. Rostly tam především malinkaté vrbiny zbarvené do červena a oranžova. Na černém lávovém podkladu tvořily fantastické obrazy. Pobíhali jsme s foťáky a kamerou a jako malé děti nás nebylo možno dostat do auta a pokračovat v cestě.
V Mrtvém lese jsme večer měli hostinu. Cestou k Tolbačikům jsme totiž zastavili u Valeriho známých a koupili si uzeného lososa a kaviár. Rozdělali jsme si velký oheň a v tom zvláštním prostředí klábosili dlouho do noci.
Čekala nás cesta zpět. Chvílemi jsme potkávali požárem zničené lesy. Jarda, který už tady byl před 4 lety, tvrdil, že tady byla spousta jehličnatých lesů. Teď setu skvěle daří všudypřítomným břízám. Také jsme potkávali hodně opuštěných podniků, především dřevozpracujícího charakteru. Továrny jsou již zarostlé trávou a keři, zanechaná technika pomalu rezaví.
V Petropavlovsku Kamčatském jsme se u Táni naposledy přebalili a vyrazili k základě ekologické společnosti Alněj, kterou jsme již potkali u Šiveluče. Nachází se jižně od města, v údolí Rodnikovaja. Původně tady měli stanici geologové, což stále prozrazují dílny a zanechané stroje v okolí. Protože se tady nacházejí teplé prameny, chatky mají ústřední topení. Zato kuchyně je stále černá s obrovským kotlem a ohništěm, do kterého se kotel spouští na silném řetěze.
Když jsme se ubytovali, šli jsme se naložit do horkého bazénu, abychom ráno mohli s lehkostí zdolat další výšiny. K těm jsme vyrazili s Naďou, Táňou a jejím psem Maxem, který rasou připomínal vlka. Byl velice milý, pořád kolem nás běhal, sháněl si svoje stádečko dohromady. Když Táňa vyrazila korytem potoka přímo vzhůru, už jsem to nevydržela a zeptala se, jestli tam mají vůbec jiné cesty než věrchom věrch. Ne. Příroda je nevytvořila a tudíž je tvoření jakýchkoli zatáček vpravovlevo naprosto zbytečné. Tak myslí ruský člověk. A tak jsme v podjíždějícím, mokrém, a proto se smekajícím kamení, šlapali vzhůru. Nahoře jsme byli odměněni pohledem na další velikán, Viljučik. Sopka jako by byla na dosah, ale přece jen se tvářila nedostupně. Sněhová pole se střídají s prudkými lávovými srázy. Hrdě bdí nad celým údolím Rodnikovaja. A pro ty, kdož mají orlí zrak, se v dáli za ní poštěstí spatřit oceán.
Seděli jsme v závětří mezi klečí. Táňa nám ukázala jejich šišky, ze kterých se daly vyloupnout chutná semínka. Dolů jsme odmítli jít stejnou cestou, protože potůček zavání možností přistání na vlastním nose. Naše průvodkyně z toho byly mírně rozpačité a měly strach, že zabloudíme. Nemají ve zvyku chodit jinudy než vyšlapanou cestou. Přitom základnu jsme téměř stále viděli pod sebou. Když po chvíli zjistily, že se naše cesta Maxovi líbí, šly dolů veseleji. Závěr túry přece jenom skončil v nám známém korytě potůčku. Někteří si zbytek cesty došli s mokrými kalhotami, neboť je známo, že oblečení při styku s vodou vlhne. Už jsme to měli jenom kousek a brali jsme to s humorem.
Odměnili jsme své unavené svaly koupelí v jezírcích s teplou vodou, to nejteplejší bylo i bahnité. A to nejlepší nakonec. Jakuza. Dřevěným korýtkem ve výšce asi 160 cm je přiváděna přírodně horká vody. Může sloužit i jen jako sprcha. Kdo si ji chce užít i jinak, lehne si pod pramen a nechá se masírovat dopadajícím proudem. Tělíčko si posouvá přesně podle toho, kde se chce nechat masírovat. Po téhleté přírodní hodinové relaxaci se cítíme jako znovuzrození, příjemně naladění.
A protože víte, jaká lebeda na vás po další túře čeká, jdete s úsměvem na rtu. Tentokráte je to sopečný kráter Goreli. Sluníčko nám svítí, kolem nás místy září sněhová pole a pod nimi je slyšet klokotající vodu. Modré nebe má jen sem tam téměř průhledný mráček. V dolní části výstupu kolem nás rostou nízké keříky, hlásající svou žlutou barvou přicházející podzim. Cestou nahoru můžeme v dáli spatřit i cíl našeho příštího a posledního výletu, dýmající Mutnovku. A teď už jsme nahoře, na úzkém chodníku okolo kráteru Goreli. Ten první má na svém dně i jezírko, o kterém se můžete dočíst, že má pH 1. Cokoli smočiti v něm se nedoporučuje… Vedlejší kráter něžně funí a také nad jezírkem jsou fumarol, které v nepravidelných intervalech vypouštějí své páry. Cestou dolů volíme jinou trasu a jdeme směrem na Viljučik. Dokud nesejdeme do údolí, máme ho v celé své kráse dlouhou dobu před sebou. A v dáli za ním lze spatřit Korjackij a Avaču, která je k našemu překvapení celá zasněžená. Celý den jsme zakončili v příjemné teplé vodě.
Poslední den začal foukat vítr a přivál mírnou mlhu. Jde se k Mutnovce, o které se říká, že je to malá Dolina gejzírů. Vstupujeme do úzkého, barevného údolí a čím jsme výše, vím více je i sněhu, který ještě nestihl roztát. A letos ani nestihne. Je poprášen rezavou lávou a vypadá nádherně. Semtam masy sněhu povolily a sjely. Tím je všechno ještě fantastičtější. Vystoupali jsme k prvním fumarolům. Všude okolo nich je žlutá síra. Vítr se tu honí a je velmi obtížné nenadýchnout se výparů. Pořídit si snímky této nádhery závisí více na náhodě než umění fotografa. O kousek výše se v potoce vaří „voda“. Slyšet je dobře, vidět ji lze jen za příznivého větru. Horká, špinavá, smrdutá, bublající, fascinující. Neustále se měnící. Jdeme ještě výš. Spíše se bahníme, jak tu roztává sníh a bere s sebou všechen prach. A jsme u kráteru s jezírkem, které má nádhernou tyrkysovou barvu. Je zčásti zakryto sněhem, z větší poloviny se nad ním tyčí masy sněhu, které pomalu roztávají a sjíždějí níže a níže. Vytvářejí nádherné tiché zátiší. Do toho žbrble hlavní kráter, jehož dám jsme viděli už včera. Vede k němu krátká, strmá pěšina. Pohled do něj nevypadá moc nadějně, ale přece jen máme štěstí. Vítr na chvíli zafoukal z naší strany a tak se pohledem do našeho posledního kráteru pomalu začínáme loučit s Kamčatkou.
Naposledy scházíme do údolí Rodnikovaja a balíme se. Na cestě do Petropavlovska Kamčatského nás čeká další překvapení. Valerij nás zavezl ke svému domku. A hned na kraji „zahrady“ stálo vysvětlení, proč se na zdejších cestách udržuje pouze asi pětimetrový pás okolo silnic (tzn. vysekávají se mladé břízky, které rostou podél cest rychlostí nejzdatnějšího „plevele“). Je to vězdachod, takové malé pásové vozidlo, akorát nemá kanón jako tank. V zimě je v tom teplo a dostane se všude, kam je potřeba. Ještě se zastavujeme u bystřiny, ve které má být stříbro a voda tudíž znamenitá, pramenitá.
Bohužel jsme se po příjezdu k Táni dověděli, že právě v tom lese, kterým jsme přijížděli do Petropavlovska Kamčatského, roztrhal medvěd houbařku. Když se totiž koukáme po houbách, jsme většinou tiše. A najednou můžete stát medvědovi tváří v tvář. On se bojí víc než vy a útočí. Jsem ráda, že jsem ty rolničky, i přes spoustu poznámek kamarádů, měla sebou...
Prožíváme poslední chvíle v Petropavlovsku Kamčatském, nakupujeme dřevěné malované lžičky, uzené lososy a kaviár. Pakujeme se a loučíme se se všemi našimi novými přáteli, se kterými jsme se tu poznali. Míříme si to na Sankt Petěrburg, pak na Prahu. Zůstávají vzpomínky na ryzí přírodu a touha se tam vrátit.
[Přesunul leschek 14.11.2005 v 16.55]
Když v Praze nastupujeme do letadla, potkáváme další skupinu Čechů. Je pravdou, že Kamčatka se pro turisty stává velmi atraktivním místem. Jsem zvědavá, kdy to bude 1 : 1. Myslím tím medvědy, a těch je na Kamčatce okolo 8 000.
Dosedli jsme v Sankt Petěrburgu a měli jsme přípoj až za dva dny. Ubytovali jsme se u Světlany, která je momentálně nadšená svým novým bytem 2+kk. Stál ji 18,5 tisíce dolarů. Zrekonstruovala si už větší část bytu, včetně koupelny. Byt září novotou. Když však vyjdete na chodbu a potom ven, je vám z toho smutno. Všude je špína a zdi mají trhliny, statika domů je v háji. Lidé si kupují své části krabiček, ale celek nějak nevidí….
Sankt Petěrburg jsme si prošli hezky po svých, užili jsme si částečně i bílých nocí. U vstupu do starobylých památek nás nemile překvapují dvojí ceny, pro turisty samozřejmě vyšší. Ale se Světlanou je to jednodušší, jen musíte mluvit rusky nebo mlčet.
A teď už jen pár hodin letu na Kamčatku. Nakonec jsme si let prodloužili díky dvěma mezipřistáním. Letušky neměly po ruce sčot a cestujících se nemohly dopočítat. (Pokaždé jsme museli opustit letadlo.) V Jelizovu mezitím padla mlha, a tak jsme měli strach, aby nám dovolili přistát. Ono je to víceméně adrenalinové i za sluníčka, protože přistáváte proti skále. Když jen tak, sem tam vykukují kousky skály z mlhy a deštíku, je to přistání velmi elektrizující. A přece jen dosedáme!
Setkáváme se tu s dalšími Jardovými kamarádkami - Ninou a Táňou. Když jsme si vyzvedli batohy, odvezly nás k další kamarádce Aně. Na její daču. Tam jsme si připadali jako ve snu. Jídla a pití nadbytek. A navrch báňa. To je něco jako sauna a pára dohromady. Topí se v ní dřevem, nad roštem se napařují čerstvé březové větvičky namočené ve vodě. Do teplé sauny si ráda zajdu, ale to, co následovalo, mi připadalo jako pekelná lavice. Nina mi řekla, ať si lehnu, že mě namasíruje. Netušila jsem, že oněmi horkými březovými větvičkami. Vím, proč mám raději zimu!
Původně jsme si mysleli, že pro nás nachystali hostinu na uvítanou. Ne, takhle si dopřávají pořád. Losos na 8 způsobů, oranžový kaviár se natírá lžící na máslem namazanou veku. Pivo, domácí víno a vodka. Naše slivovice. Druhý den nás Aňa provedla svou zahradou. Na Kamčatce je krátké léto, ale lávová půda je hodně úrodná. Rostlinky nerostou hodně do výšky, aby plody stihly dozrát. Přiletěli jsme sem v polovině srpna a zrálo všechno najednou, jahody, angrešt, brambory, mrkev, červená řepa, ředkvičky, okurky a rajčata ve sklenících. A zimolez. Nejlepší je v pirožkách, kterých jsme se nemohli nabažit. Každé volné místečko v bříšku bylo určeno pro tuto dobrotu.
Chcete se podívat na sopku? Tak projděte zahrádkami a uvidíte Korjackij. Přešli jsme chatovou oblastí, jedním lesíkem, obrovskou loukou, druhým lesíkem a už na druhé louce jsme konečně spatřili Korjackij. Prostě ruský rozměr.
V neděli večer se přesunujeme do Petropavlovska Kamčatského, který je největším městem na Kamčatce (230 000 obyvatel). Pokud jste už někdy viděli záběr z jakéhokoli ruského města, věřte, že paneláky jsou všude ve stejném stavu. Díky velkému prostoru nejsou paneláky blízko u sebe. Je mezi nimi spoustu zeleně. Mezi paneláky jsou nataženy pevné dráty na kolejničkách, na kterých se suší prádlo. Ačkoliv můžete spatřit lampy pouličního osvětlení, málokdy se někde svítí tak, abyste viděli na cestu. Vidět v noci, kam šlapete, je velmi důležité. Nevšimla jsem si žádných záplat na silnici nebo chodníku jakožto známky toho, že se výmoly čas od času spravují. Prostě se obejdou nebo objedou.
Jízda městskou hromadnou dopravou tím nabývá správné atmosféry. To když se řidič řítí výmol nevýmol. Když jedete větším autobusem, pobíhá navíc ještě průvodčí a prodává vám jízdenky. V těch menších se platí přímo řidiči při výstupu. (Doporučuji mít připraven přesný obnos – je na maršrutce uveden. O vrácené peníze totiž můžete lehce přijít díky tomu, že vás lidé tlačící se ven prostě vystrkají.)
Táňa nás vzala k sobě domů. Doslova jsme se do jejího pokoje naňahňali. Když si potřebujeme přebalit část věcí, ať sebou nemusíme tahat celý proviant, děláme to na etapy. Není divu. Je nás šest, Táňa má kočku a psa. V noci nás budí akorát Pepovo chrápání.
Další den se jdeme zaregistrovat, vyzvednout bumažku do zakázané oblasti Šiveluče (vojenská střežená oblast). Setkáváme se s Víťou a domlouváme náš první pochod.
Nemůžeme se dočkat. Odpoledne se naskládáme do něčeho mezi náklaďákem a autobusem. Přesouváme se do našeho prvního základního tábora pod Avačou. Je to jízda cestou necestou, a na svých sedadlech poskakujeme výš, až hodně vysoko. Pavel si zabral celé zadní sedadlo, hamoun. Po chvíli se už tlačil mezi nás dopředu. Vzadu se jeho hlava občas dotkla stropu. A jsme na místě. Vyskakujeme z auta, k pobavení všech se setkáváme s další skupinou Čechů, kteří jsou zde už dva dny a chystají se vylézt na Avaču! Že bychom změnili plán a první týden túr trošku zhustili do delších pochodů?
A je rozhodnuto. Zítra si uděláme neplánovaný výšlap na naši první sopku. A k tomu ještě funící. Avača je jméno její. Jaká bude? Určitě obtížná a zároveň přitahující. Už aby bylo ráno. K večeru se přihnala mlha na vrcholky kolem nás, ale na Petropavlovsk Kamčatskij a oceán si nesedla. A tak se cítíme jak pod hustou peřinou a je nám příjemně. Jsme v táboře pod Avačou. Pod ním zurčí potůček, který nám slouží jako koupelna i myčka nádobí zároveň. Kolem stanů nám pobíhající loudící syslíci. Jídlo si před nimi hlídáme a spíše připomínáme tábor výskajících dětí, neustále pobíhajících za zvířátky. Chleba však musí vydržet celý týden. A je ráno, trošku mlhavé, nabité očekáváním. V baťůžcích je sbalen proviant a voda.
Přidáváme se k další skupině 9 Čechů a 2 Američanů. Vyrážíme vstříc černému dobrodružství, neboť šlapeme po černé lávě, která nám mírně ujíždí pod nohama. Jdeme krok za krokem, stále výš, ve stále honící se mlze. Trošku nás mrzí, že nemáme rozhled, na druhou stranu se nebojíme té velké hory, kterou chceme pokořit. Ta velká výška nás neděsí. Přitahuje nás. Je skrytá, zahalená, tajemná. Po dvou hodinách stoupání se na Američanech začíná projevovat únava a stále častěji se občerstvují. Pro pobavení všech vytvoří ze svých baťůžků tažné kufříky na kolečkách. Ty se opravdu v lávových polích pohybují špatně. Nemusí je sice nést, ale kolečka se neotáčejí, jsou bržděny spoustou drobných kamínků a tím pádem směšně poskakují po stezce.
Jdeme po ní pěkně za sebou, míjejíce jeden val lávy za druhým. Okolo nás je spousta různě velkých kamenů a kamínků bez jakéhokoli náznaku přírodního porostu. Stále se přibližujeme a po dalších dvou hodinách se zastavujeme na oběd u seizmologické stanice, kterých je na Kamčatce jako máku. Převlékáme propocená trika a sdělujeme si své pocity. Odtud už zbývají jen dvě hodiny nejstrmějšího stoupání! Naše skupina jde celá a jen další 3 Češi. Ostatní se vracejí na základnu.
Nejdříve potřebujeme zdolat sněhový jazyk, na kterém nám to pěkně klouže. A začínáme stoupat k nebi. Láva změnila barvu. Z černé na rezavěoranžovou, ale podjíždí stejně jako černá. A tak co noha nohu mine, jsme stále výš a výše. Těsně pod vrcholem s radostí objevujeme lano a za chvíli jsme ve výšce 2741 m nad mořem. Máme za sebou 2 000 m výškového rozdílu. Jsme nadšeni svým výkonem. Hřejí nás teplé vzdušné proudy vycházející ze sopky a velké kameny, na kterých sedíme. Užíváme si tepla, cítíme sirné funění Avači, koukáme se do zamlženého kráteru. Pak se jdeme projít kousek okolo kráteru a nalézáme síru. Žlutozelené, nevábně vonící naleziště. Opouštíme vrchol Avači a začínáme se spouštět. Jedeme dolů po botách jako na lyžích v hlubokém sněhu. Za chviličku jsme u stanice, kde zavál vítr a Avača se nám ukazuje v celé své velikosti. Je krásná a byli jsme tam, u nebe!
A potom jen cesta dolů. Tentokrát si to frčíme po sněhových polích, pod nimi je místy slyšet zurčící vody, občas někdo zapadne do tajícího sněhu. Poslední kus cesty je nám do zpěvu. Zvládli jsme to. Za 3 hodiny pochodu jsme bouřlivě přivítáni na základně (a syslíci se nás opět snaží připravit o večeři). Pak se zavrtáme do spacáků s pocitem nadšení z našeho prvního výstupu a těšíme se na další pochod.
Další ráno balíme všechno do batohů. Do čela se postaví Víťa. Okolo desáté opět vyrážíme mezi černou lávu. Mlha se k nám přidává a celý den nás neopouští. Náš nejstarší člen se po hodině vrací do základního tábora pod Avačou. Výstup na Avaču se zlomeným palcem mu vzal mnoho sil.
Jdeme naprosto nehostinnou krajinou. Láva tady svým tokem vytvořila spoustu klesání a stoupání. Obojí je obtížné, protože svahy doslova ujíždějí pod našimi kroky. Co krok, to alespoň půlkrok dolů. Občas se zadaří našlápnout méně držící kamení a suť a tradá dolů. A tak hurá znovu nahoru.
Je to náročná túra. Naštěstí nám není zima. Máme sice na sobě pláštěnky – to abychom nenavlhli ve všech vrstvách. Občas zavane vítr, který vítáme. Rozfoukává mlhu a my se chvílemi můžeme porozhlédnout o kousek dál než na paty před námi jdoucího turisty.
Dostáváme se do údolí sněhového potůčku. Vytváří spolu se zbytky sněhu a velkých rezavých kamenů krásné přírodní útvary. Kocháme se jeho výtvory. Jen napít se z něj nemůžeme. Jako z většiny tekoucí vody na Kamčatce. Je a není znečištěná. Bere sebou totiž vše, co potká – spoustu kamínků, kamenů, lávy s jejím prachem. Barva pak nevyzývá k napití se pramenité vody. Kolem čtvrté odpoledne konečně začínáme kráčet mezi rostlinkami, trávou a pak ještě kousek pochodu a setkáváme se s prvními keříky. Okolo šesté jsme objevili pitnou vodu. Víťa rozdělal oheň a mohli jsme si pochutnat na horké pytlíkové polévce a teploučkém čaji. Přišol dožď. Pepu chytla záda a Jardovi se ozvalo staré zranění v koleně. Začínáme mít dost dnešních kilometrů, ale konce zatím není vidno. A šlapeme dál. Potkáváme spoustu menších potůčků, které „překračujeme“ po kamenech, občas se sklouzneme a pocítíme studenou vodu na své kůži. Kde je to více obtížné, pomáhá nám Víťa, který jde v sapagách (to jsou gumáky, ve kterých má umně nohy omotané onucemi). Obdivujeme ho. Začínáme si vážit našich pohodlných botek.
A pak v dáli spatříme Avačinský pěreval. Ještě ten musíme přejít a můžeme si hledat místečko na spaní. Asi za hodinu vstupujeme na další oranžovou lávovou vrstvu bez života. A průsmyk je za námi. Zabydlujeme se hned na dalším kopci, pod kterým zurčí voda. Rozpršelo se natolik, že už oheň nerozděláváme. Krmíme se chlebem a borůvkami.. Těch je tady modro. Jen doufáme, že tohle není oblíbené místo nějakého medvěda.
Krásně jsme se vyspali, dokonce i déšť si dal říct a mlha se rozplynula. Mraky jsou ještě hodně nízko, ale viditelnost oproti předchozímu dni je obrovská. Uvařili jsme si ranní baštu, usušili propocená trika a ponožky, všechno je nějak veselejší. Ještě chvíli se nemůžeme odtrhnout od borůvkových plantáží. Keříky jsou vysoké asi osm centimetrů a plody jsou o něco světlejší. Chutnají skvěle. Spokojeni se vydáváme na další kus cesty. Víme, že večer dorazíme k přírodním termálním bazénům v Nalyčevu. Jarda sice občas úpí, protože se jeho kolenu dlouhý ochod nelíbí. Dokonce zapomíná i brblat a soustředí se na hledání nejschůdnějších kroků. Dostáváme se před hustý pás vysokých křovisek. Tam někde za touhle houštinou je most, široko, daleko, vysoko jediný, který však potřebujeme najít. Tady už teče řeka, která se přebrodit nedá. A máme štěstí, protože prodírání hustým porostem trvá asi jen půl hodiny a my jsme vyšli přímo na značené trase k mostu. (rozuměj značené – tím se míní občasná pyramida kamenů naprosto nepravidelně rozmístěných) Za vodou se vegetace prudce mění. Jdeme pěšinou, v řadě za sebou, neboť všude okolo roste vysoké býlí, občas vyšší než my.
Sundáváme batohy a spouštíme se po laně k řece. Potkáváme tady náš první teplý pramen. Hřejeme si v něm ruce a tiše koukáme, co si to tu příroda vytvořila za nádheru. Zpět k batohům a šlapeme do strmého kopce. Pravda, neujíždí nám pod nohama láva, zato si tu cestu našel potůček. Matláme si to pěkně vzhůru. V té nejprudší části nás opět čeká lano. Jenže je uchyceno za větve. Věrka se ho špatně chytla a po několika přitaženích jí podklouzly nohy, celé to rozhoupala a odmrštilo ji to dolů. Dopadla na batoh a pěkný kousek hlavou dolů se projela. Naštěstí se jí nic horšího nestalo, než že se batoh pěkně olepil bahnem. Potom s očima navrch hlavy vystoupala.
Po chvilce dalšího klesání jsme došli k ohništi a uvařili si. Byl tam pěkně si smrdící sirný pramen a šlo z něj teplo.Vítr nám přál a vál od nás. Hezky jsme si odpočinuli. Šli jsme asi dvě hodiny a došli do Nalyčeva. To je místo bez stálých obyvatel, neboť v zimě je pod sněhem a bez přístupných cest. K našemu překvapení jsme první potkali nádhernou dřevěnici, ze které se vyklubalo ekologické muzeum a turistická klubovna s miniaturní botanickou zahradou! Bylo tam několik chatek pro letecky dopravované turisty a malý obchůdek (elektřinu mu dodával neuvěřitelně hlučný diesel agregát). Postavili jsme si stany, uvařili si a šli se naložit do teplého bazénu. Čekalo nás další překvapení. Všechny tři bazény měly krásné dřevěné šatny, ten největší a nejnavštěvovanější i bar. Příjemně proteplení a pořádně vymáčení jsme si zalezli do spacáků a těšili se na příští relativně odpočinkový den. Probudili jsme se do sluníčkového dne. Prozkoumávali jsme tábořiště a jeho okolí. Protékal tudy horký potůček, a tak jsme se vydali k jeho začátku. Pramenil z překrásně modrozeleného jezírka, které má 75°C. Cestou dolů vytvářel spoustu zvláštních úkazů a kus za tábořištěm se vléval do teplého bazénu. Vyšli jsme ještě kus nad pramen Grifina. To bylo jediné místo, odkud jsme mohli vidět Avaču a sousedící sopku Korjackij. Teď už se nám nezdála tak vysoká. Korjackij je o tisícovku vyšší a Avača se oproti němu zdála mezi ostatními kopci kopečkem. Stále jsme se těšili z toho, že jsme na ni vylezli.
Odpoledne přiletěly vrtulníky s bohatšími dolarovými cizinci než jsme byli my. (veškeré služby na tomto konci světa se platí dolary, a proto i Češi jsou zde dolarovými turisty). Vystřídali obyvatele chatek, kteří přiletěli včera. Ti si vyšlápli do okolí, užili si „bazénů“ a odletěli zpět.
My jsme se kvalitně vyčvachtali, někteří si vyrazili na houby, kterých je tu na každém kroku mnoho. Skoro nikdo je tu nesbírá. Spokojeně jsme se zakutali do spacáků před naším dalším dlouhým pochodem. Ráno nás přivítalo sluníčkem a jinovatkou. Vyrazili jsme později, abychom nešli mokrým porostem. Čekal nás Pinačevský průsmyk. Viděli jsme ho v dáli, vysoko nad námi. Pozvolna jsme se k němu přibližovali. Pokaždé, když jsme vcházeli do neprůhledného, vysokého porostu, Víťa vykřiknul z plných plic a začal zpívat. Nejdříve jsme netušili, co to provádí. Pak nám občas ukázal místa, kde potkal medvěda, a nás přešel vždycky mráz po zádech. (konečně se ostatní přestali smát mým rolničkám na batohu; pro medvěda je totiž důležité být upozorněn, že se někdo blíží, jinak ze strachu útočí)
Konečně jsme se přiblížili pod průsmyk a začali opět stoupat jak do nebe. Pěkně jsme se hrnuli vzhůru. Neuvěřitelné pro nás bylo, když nás místní turisté, často naboso nebo jen v sapagách, míjeli v plné polní mnohem větší rychlostí. I klábosit u toho stačili. Když jsme propocení zdolali průsmyk a podívali se dolů, skoro se nám točila hlava z té výšky. Lidičky tam dole byli jen barevné pohybující se tečky.
Cesta dolů vedla podél bublajícího potůčku s různorodým rostlinstvem. I když to bylo na konci dalšího namáhavého dne, bylo nám hej. Už jsme potkávali další pocestné v tomto překrásném kousku země, šli jsme mezi kytičkami, prostě už tu byl život. Na sklonku večera jsme se utábořili poblíž tekoucí vody a dlouho do noci jsme poslouchali přírodu kolem nás.
Poslední den pochodu začal nádhernou loukou. Kvetly na ní světlounce oranžové lilie, všude tam, kam oko dohlédlo. Pěšiny už tu byly prošlápnuty a vedly nás k mostkům, které se vynořovaly jen tak mimochodem, aby nám usnadňovaly cestu. Pokud někdo očekával hřebenovku, tak se pořádně zklamal. Nahoru, dolů, přes stromy, kameny a vždy přímo za nosem. Víťa nás žádal, abychom chodili za sebou. Nejdříve jsme si říkali, co to je za výmysl. A přišli jsme na to proč. V některých místech pěšiny vůbec nejsou, a protože značení téměř neexistuje, snaží se cestičky tímto způsobem vytvořit.
Když jsme zdolali poslední stoupání, čekala nás sladká odměna v podobě zimolezu, u nás známého pod názvem kamčatská borůvka. To byla dobrota. I Pavlovi jsme nasbírali do ešusu. Zbýval jen kousíček do Pinačeva, kde čekalo auto a odvezlo nás do Petropavlovska Kamčatského.
Víťa se nám svěřil, že do Nalyčeva od Avači chodí jen extrémisté, milovníci přírody a v mlze jenom my, Češi. Byli jsme z toho množství mlhy a černé lávy hodně unavení. Taky jsme byli šťastní, že jsme si to prošli a ty další túry už nám přišly jako procházka růžovým sadem. A v Petropavlovsku Kamčatském nás Pavel přivítal u naší kamarádky Táni českou kuchyní, vepřo knedlo zelo vonělo už z dálky.
Přebalili jsme bágly a seznámili se pro nás s další zvláštností. Ačkoliv je okolo města hodně teplých pramenů, z vodovodních kohoutků pře léto teplá vody neteče. Důvod je jednoduchý. Teplárna má odstávku. A tak v koupelnách stojí „bojlery“, ve kterých se topí dřevem a na který si pamatuji z koupelny mojí babičky. Domy nemají sklepy nebo nejsou pro všechny byty, a už vůbec není k dostání uhlí. Dřevo se získává z různých bedniček nebo polámaných větví či stromů v okolních parcích.
Domluvili jsme si s Ninou výlet k oceánu. Projeli jsme kolem Avačinského zálivu, ve kterém je ponorková základna a „pohřebiště“ vraků starých lodí. Když jsme dojeli za město, vydali jsme se na slibovanou procházku. Pomalu jsme se přestávali divit, když Nina vyrazila do nejstrmějšího kopce, přes který jsme po dosažení vrcholu opět slezli k oceánu. Byl příliv, moře nádherně šplouchalo. Ačkoliv mělo jen 8°C, smočili jsme v něm nohy. Silný, až mírně křečovitý zážitek. Vydali jsme se po pláži ke kopci Angličanka. Je pojmenován na počest rusko-anglické bitvy, která byla pro Angličany osudná. Někde v těchto místech se zformovaly anglické koráby ke vplutí do Avačinského zálivu. Vjezd je velmi úzký a hluboký jen 7 m. Rusové jeden koráb za druhým rozstříleli. Ony památné kanóny jsou stále na původních místech.
Sešli jsme na pláž, sundali si boty a nechali se příjemně hřát. A taky, abychom nezapomněli, jaké to je chodit lávou. Když jsme opouštěli pláž, Nina nám suše sdělila, že jsme ve zdraví zdolali pohyblivé písky. Je tu spousta říček, které jakoby nikde nekončily. Oceán se k nim dostává pod pláží. A tak není divu, že každoročně pohltí několik lidiček.
S důvěrou jsme vykročili za Ninou do houští. Tvrdila, že jejich turistický oddíl tu před měsícem dělal nové značení. Jenže čas tady má snad jiný rozměr. Netuším, jak dlouhý je měsíc na Kamčatce, jisté je, že fáborky byly zaprášené, vybledlé a naprosto přehlédnutelné. Fascinovaly mě „mosty“ přes zurčící vodu. Byly přes ni položeny klády a mostíky měly i zábradlí. Jenže jsme zjistili, že je to dobrá finta na psychiku, ale jako zábradlí se tomu nedá věřit. Zábradlí bylo na obou koncích položeno na kůlech, ovšem bez jediného hřebíku či provazu na přivázání. Prostě tam strom jen položí a dílo je hotovo. Vynořili jsme se ve vesničce Dolinovka, která se vyznačovala neuvěřitelným množstvím různorodých plechových garáží. Koupili jsme si pivo, které prodávají ve 2 l plastových lahvích. Pivo tu začíná narůstat na oblibě, jeho spotřeba je v oficiálních číslech momentálně taková jako u vodky.
Další část naší expedice byla naplánována 780 km severněji. Máme objednaný Ural s řidičem Valerijem, který zná okolí sopek. Vyskytl se jediný zádrhel celé naší expedice. Ural potřeboval opravit brzdy. Jak se ukázalo, dobré brzdy byla zárukou bezpečného návratu. Vyrazili jsme s 8 hodinovým zpožděním, které se nakonec ukázalo šťastným, neboť veškeré deštivé chvíle jsme strávili v autě a na pochody jsme měli sluníčkově.
Tím, že jsme nastoupili do Uralu, jsme si připravili další neopakovatelný zážitek. Za městem jakoby se nastavila 70 kilometrová rychlost. Stalo se to na cestě, která vypadala, že je bez konce. Pokud náhodou jelo auto v protisměru, prach zvedající se od jeho kol nás na to upozorňoval dlouho dopředu. Cesty nejsou příliš udržované, jsou prašné, zpevněné jsou pouze mosty přes malé říčky, kterých jsme přejeli nespočetně. Moc se spát nedalo, protože každý přejezd mostku byl jako tvrdý dopad. Hnali jsme si to sedmdesátkou, abychom stihli poslední přívoz pře řeku Kamčatku. A to se povedlo. Řeka totiž nemá zpevněné břehy a může svůj tok posouvat kterýmkoliv směrem. Z tohoto důvodu není přes ni žádný most. A přívozy jsou kapitolou samy o sobě. Pouze lany přivázaná malá tlačná loďka. Řeka je celkem široka a proud značný…
Díky zpoždění jsme nestihli dojet do vesničky Ključi. Postavili jsme stany v lese, ráno jsme naplnili velkou bandasku vodou na dva dny a vyrazili dále. V Ključi nám řidič zastavil u obchůdku, kde jsme koupili velice chutný chleba. Plácali jsme na něj máslo a místní na nás nevěřícně koukali. Je to dobrota, však jsme se tu ještě dvakrát zastavili. Pak jsme se podruhé přeplavili přes Kamčatku a vydali se vstříc dalším kilometrům. Jeli jsme po prašné lávové cestě, která měla uprostřed dělící čáru, navršenou pouze z toho prachu!
Když jsme se vynořili z lesa, ocitli jsme se v něčem, čemu se říká suchá říčka. Voda v ní teče pouze na jaře, když taje sníh. Obdivovali jsme řidičovo umění, Valerij vždy vybral správnou cestu. Ta jako taková tam nebyla, vyhýbali jsme se spoustě kamenů všech možných velikostí, padlým stromům. Viděli jsme obrovské balvany zaseknuté v porostu, vylámané stromy zaseknuté v jiných. Asi málokdo z nás si dokázal představit sílu vody, která se valí stometrovým korytem. Při pozdním odpoledni jsme se konečně dosunuli k tábořišti pod Šivelučem. Potkali jsme tady ekologickou společnost Alněj, v jejíž základně potom strávíme závěr naší expedice.
Další den zůstávám ležet se začínajícím zánětem průdušek, a tak Šiveluč znám jen z vyprávění, fotek a diáků. Jde se k němu suchou říčkou, kterou jsme přijeli, která se zužuje, ale břehy se začínají zvyšovat. Tvoří krásné scenérie světla a stínů. Cestou potkávali spoustu medvědích stop. Pomalu se blíží k Šiveluči. Je to aktivní sopka neustále ze svého jícnu vypouští hodně kouřových znamení. Okolí je poseto „sopečnými pumami“ a jiného kamení. Je to úchvatný pohled na neustále měnící se mrak vycházející z nitra hory. Sluníčko krásně svítí a silný vítr vanoucí směrem k Šiveluči zaručuje, že se nenadýchají jeho výparů. Rádi opouštějí tuto větrnou hůrku, zase bohatší o famózní zážitek.
Další den nám mírně prší, což nám zase tak nevadí, neboť se spouštíme Uralem do Ključi. Přesouváme se pod další sopku – Ključevskaja. Neuvěřitelně hlubokými kolejemi projelo naše vozítko, občas jsme drhli podvozkem o zem, místy jsme si připadali jak na rozbouřeném moři – když jsme se pro změnu dostali do rozbahněné části, motor řval, my jsme se drželi kdečeho a Ural jel. Vot takaja mašina.
Když jsme vyjeli z lesa do oblasti trav a křovin, naskytl se nám pohled na celou řadu sopek. Tolbačiki, Bezimjannyj, Kameň, Ključevskaja. Stále se nám zvětšovaly před očima. Zastavili jsme se na noc u seizmologické stanice. Při dávném výbuchu Ključevské sopky se obrovská masa plná kamení vysoká asi 30 m zastavila 50 m před touto stanicí a zbytek lávy proudil okolo. Vypadá to tam jak z jiného světa. Když jsme ráno vstávali, Jarda se nás vyptával, zda jsme v noci slyšeli téct vodu. Valerij mu potvrdil, že tekla. Tož jsme si říkali, kdo je větší blázen. Jediná voda široko daleko tekla čůrkem a vzápětí se ztrácela. Jenže odpoledne bylo všechno jinak.
Vydali jsme se na krátkou procházku, kochat se všemi velikány okolo nás. Kolem všechno kvetlo, místy se objevovala větší křoviska a tvořila tmavě zelené skvrny. Pochodovali jsme harmonicky sladěnou přírodou. Doslova jsme se vydrápali na jednu menší vyhaslou sopku a tam utvořili lebeda klub. Jen jsme tam seděli, hřáli se na sluníčku. Pozorovali jsme černě čmoudící Bezimjannyj a pomalu se tvořící ledovcový opar okolo Ključevské, která se postupně do něj zahalila celá.
Přibližně hodinu poté, co jsme došli zpět ke stanům, přišla velká voda. Asi ten den musel být nejteplejší za celé léto, neboť nám matka příroda ukázala, jak vznikají řečiště. Kde se vzala, tu se vzala, najednou bylo slyšet, jak se valí voda. Běželi jsme se podívat, co se vlastně děje. A dělo se. Fantastické přírodní divadlo. Nejdříve jen troška vody, ale prudce se valící. Postupně jí přibývalo a řečiště se prohlubovalo a rozšiřovalo. Břehy byla podemílány, láva padala do vody a měnila ji v černou kaši. Valila se, přibírajíc všechno, co jí stálo v cestě. Vidět, jak takový relativně malý tok může převalovat celkem dost velké kameny, je zážitek, který donutí člověka znovu si uvědomit, co je voda za silný živel. Řeka se valila asi 3 hodiny. A ještě když jsme usínali, tak si tam lehce šuměla až do ztracena. Ráno po ní zbylo jen nové, vlhké řečiště, teď už opět bez vody.
Sbalili jsme stany a naposledy sjeli do Ključi nabrat naftu a koupit ten fantastický chleba. U čerpačky byl hřbitov. Byl to bizardní pohled. Vlastně tam byly hřbitovy dva. Jeden se skládal z rozpadajících se valníků, rezavějících traktorů a kombajnů, druhý opravdový, s dvojitými kříži a umělými květinami. Mezi nimi jsou občas stolečky, kde se scházejí příbuzní a kamarádi zemřelého, na jeho oslavu, pobesedují, pojedí, napijí se. Co nesní či nevypijí, zůstává tam.
A ještě jsem zapomněla na tu jedinečnou bílou sochu, ztvárňující kus nejnovějších dějin části světa. Ano, je jím Lenin, vždy ukazující správný směr. Tak kupředu levá.
Vyrážíme kousek k jihu a míříme k Tolbačikům. Ačkoliv je to jeden masív, jsou to vlastně dva vrcholy – Ostrý a Ploský. Sopka bouchla v roce 1986 a dodnes se krajina z tohoto výbuchu vzpamatovává (na rozdíl od Avači – výbuch 1992 a vegetace se tam zotavuje mnohem rychleji). Ploský je dnes kráter, zmizelo i lávové pole. Výbuch této sopky sovětští vědci předpověděli se zatím největší přesností na světě. Okolí sopky se stalo i pokusným prostředím pro lunochod před jeho cestou na Měsíc.
Zaparkovali jsme v části, které se říká Mrtvý les. Bylo to místo, které mělo dva pohledy. Ten smutnější – černý, suché stromy padlé i stojící, a ten životaprobouzející se, kdy se tady uchycují trávy, květiny i keře. Ojediněle i stromy. Vyšlápli jsme si na menší okolní sopku. Ještě stále z jejich nitra sálal teplý vzduch. Příjemně jsme se v něm vyhřáli. I když nám svítilo sluníčko, rádi jsme se navlékli do zimních bund a čepic. Všechnu zimu přinesl ostrý vítr od sněhem zabaleného Tolbačiku. Rádi jsme si sedli do teplíčka v průrvách a užívali si sluníčka, jako by všechno teplo bylo od něj. Pak jsem ještě popojeli blíže k Tolbačikům a objevili úžasné zákoutí mezi povalujícími kameny. Rostly tam především malinkaté vrbiny zbarvené do červena a oranžova. Na černém lávovém podkladu tvořily fantastické obrazy. Pobíhali jsme s foťáky a kamerou a jako malé děti nás nebylo možno dostat do auta a pokračovat v cestě.
V Mrtvém lese jsme večer měli hostinu. Cestou k Tolbačikům jsme totiž zastavili u Valeriho známých a koupili si uzeného lososa a kaviár. Rozdělali jsme si velký oheň a v tom zvláštním prostředí klábosili dlouho do noci.
Čekala nás cesta zpět. Chvílemi jsme potkávali požárem zničené lesy. Jarda, který už tady byl před 4 lety, tvrdil, že tady byla spousta jehličnatých lesů. Teď setu skvěle daří všudypřítomným břízám. Také jsme potkávali hodně opuštěných podniků, především dřevozpracujícího charakteru. Továrny jsou již zarostlé trávou a keři, zanechaná technika pomalu rezaví.
V Petropavlovsku Kamčatském jsme se u Táni naposledy přebalili a vyrazili k základě ekologické společnosti Alněj, kterou jsme již potkali u Šiveluče. Nachází se jižně od města, v údolí Rodnikovaja. Původně tady měli stanici geologové, což stále prozrazují dílny a zanechané stroje v okolí. Protože se tady nacházejí teplé prameny, chatky mají ústřední topení. Zato kuchyně je stále černá s obrovským kotlem a ohništěm, do kterého se kotel spouští na silném řetěze.
Když jsme se ubytovali, šli jsme se naložit do horkého bazénu, abychom ráno mohli s lehkostí zdolat další výšiny. K těm jsme vyrazili s Naďou, Táňou a jejím psem Maxem, který rasou připomínal vlka. Byl velice milý, pořád kolem nás běhal, sháněl si svoje stádečko dohromady. Když Táňa vyrazila korytem potoka přímo vzhůru, už jsem to nevydržela a zeptala se, jestli tam mají vůbec jiné cesty než věrchom věrch. Ne. Příroda je nevytvořila a tudíž je tvoření jakýchkoli zatáček vpravovlevo naprosto zbytečné. Tak myslí ruský člověk. A tak jsme v podjíždějícím, mokrém, a proto se smekajícím kamení, šlapali vzhůru. Nahoře jsme byli odměněni pohledem na další velikán, Viljučik. Sopka jako by byla na dosah, ale přece jen se tvářila nedostupně. Sněhová pole se střídají s prudkými lávovými srázy. Hrdě bdí nad celým údolím Rodnikovaja. A pro ty, kdož mají orlí zrak, se v dáli za ní poštěstí spatřit oceán.
Seděli jsme v závětří mezi klečí. Táňa nám ukázala jejich šišky, ze kterých se daly vyloupnout chutná semínka. Dolů jsme odmítli jít stejnou cestou, protože potůček zavání možností přistání na vlastním nose. Naše průvodkyně z toho byly mírně rozpačité a měly strach, že zabloudíme. Nemají ve zvyku chodit jinudy než vyšlapanou cestou. Přitom základnu jsme téměř stále viděli pod sebou. Když po chvíli zjistily, že se naše cesta Maxovi líbí, šly dolů veseleji. Závěr túry přece jenom skončil v nám známém korytě potůčku. Někteří si zbytek cesty došli s mokrými kalhotami, neboť je známo, že oblečení při styku s vodou vlhne. Už jsme to měli jenom kousek a brali jsme to s humorem.
Odměnili jsme své unavené svaly koupelí v jezírcích s teplou vodou, to nejteplejší bylo i bahnité. A to nejlepší nakonec. Jakuza. Dřevěným korýtkem ve výšce asi 160 cm je přiváděna přírodně horká vody. Může sloužit i jen jako sprcha. Kdo si ji chce užít i jinak, lehne si pod pramen a nechá se masírovat dopadajícím proudem. Tělíčko si posouvá přesně podle toho, kde se chce nechat masírovat. Po téhleté přírodní hodinové relaxaci se cítíme jako znovuzrození, příjemně naladění.
A protože víte, jaká lebeda na vás po další túře čeká, jdete s úsměvem na rtu. Tentokráte je to sopečný kráter Goreli. Sluníčko nám svítí, kolem nás místy září sněhová pole a pod nimi je slyšet klokotající vodu. Modré nebe má jen sem tam téměř průhledný mráček. V dolní části výstupu kolem nás rostou nízké keříky, hlásající svou žlutou barvou přicházející podzim. Cestou nahoru můžeme v dáli spatřit i cíl našeho příštího a posledního výletu, dýmající Mutnovku. A teď už jsme nahoře, na úzkém chodníku okolo kráteru Goreli. Ten první má na svém dně i jezírko, o kterém se můžete dočíst, že má pH 1. Cokoli smočiti v něm se nedoporučuje… Vedlejší kráter něžně funí a také nad jezírkem jsou fumarol, které v nepravidelných intervalech vypouštějí své páry. Cestou dolů volíme jinou trasu a jdeme směrem na Viljučik. Dokud nesejdeme do údolí, máme ho v celé své kráse dlouhou dobu před sebou. A v dáli za ním lze spatřit Korjackij a Avaču, která je k našemu překvapení celá zasněžená. Celý den jsme zakončili v příjemné teplé vodě.
Poslední den začal foukat vítr a přivál mírnou mlhu. Jde se k Mutnovce, o které se říká, že je to malá Dolina gejzírů. Vstupujeme do úzkého, barevného údolí a čím jsme výše, vím více je i sněhu, který ještě nestihl roztát. A letos ani nestihne. Je poprášen rezavou lávou a vypadá nádherně. Semtam masy sněhu povolily a sjely. Tím je všechno ještě fantastičtější. Vystoupali jsme k prvním fumarolům. Všude okolo nich je žlutá síra. Vítr se tu honí a je velmi obtížné nenadýchnout se výparů. Pořídit si snímky této nádhery závisí více na náhodě než umění fotografa. O kousek výše se v potoce vaří „voda“. Slyšet je dobře, vidět ji lze jen za příznivého větru. Horká, špinavá, smrdutá, bublající, fascinující. Neustále se měnící. Jdeme ještě výš. Spíše se bahníme, jak tu roztává sníh a bere s sebou všechen prach. A jsme u kráteru s jezírkem, které má nádhernou tyrkysovou barvu. Je zčásti zakryto sněhem, z větší poloviny se nad ním tyčí masy sněhu, které pomalu roztávají a sjíždějí níže a níže. Vytvářejí nádherné tiché zátiší. Do toho žbrble hlavní kráter, jehož dám jsme viděli už včera. Vede k němu krátká, strmá pěšina. Pohled do něj nevypadá moc nadějně, ale přece jen máme štěstí. Vítr na chvíli zafoukal z naší strany a tak se pohledem do našeho posledního kráteru pomalu začínáme loučit s Kamčatkou.
Naposledy scházíme do údolí Rodnikovaja a balíme se. Na cestě do Petropavlovska Kamčatského nás čeká další překvapení. Valerij nás zavezl ke svému domku. A hned na kraji „zahrady“ stálo vysvětlení, proč se na zdejších cestách udržuje pouze asi pětimetrový pás okolo silnic (tzn. vysekávají se mladé břízky, které rostou podél cest rychlostí nejzdatnějšího „plevele“). Je to vězdachod, takové malé pásové vozidlo, akorát nemá kanón jako tank. V zimě je v tom teplo a dostane se všude, kam je potřeba. Ještě se zastavujeme u bystřiny, ve které má být stříbro a voda tudíž znamenitá, pramenitá.
Bohužel jsme se po příjezdu k Táni dověděli, že právě v tom lese, kterým jsme přijížděli do Petropavlovska Kamčatského, roztrhal medvěd houbařku. Když se totiž koukáme po houbách, jsme většinou tiše. A najednou můžete stát medvědovi tváří v tvář. On se bojí víc než vy a útočí. Jsem ráda, že jsem ty rolničky, i přes spoustu poznámek kamarádů, měla sebou...
Prožíváme poslední chvíle v Petropavlovsku Kamčatském, nakupujeme dřevěné malované lžičky, uzené lososy a kaviár. Pakujeme se a loučíme se se všemi našimi novými přáteli, se kterými jsme se tu poznali. Míříme si to na Sankt Petěrburg, pak na Prahu. Zůstávají vzpomínky na ryzí přírodu a touha se tam vrátit.
[Přesunul leschek 14.11.2005 v 16.55]