14.10.2006 – Shimshal - Sost, Northern Areas, Pákistán
Odeslal: 27 Srp 2007 01:14
14.10.2006 – Shimshal - Sost, Northern Areas, Pákistán
Julian – strážce kasy (domluvili jsme se tak, že bude všechno platit a já mu pak půlku dám. Jo, a mimochodem to nebyl můj nápad) zapomněl včera večer zaplatit za ubytování a jídlo a dnes by nám měl jet džíp zpátky do Passu už kolem sedmé hodiny ranní. Věci už máme sbalený a už bysme nejraděj šli, ale všude v baráku – hotelu je tma. Nechceme utýct bez placení a tak Julian obchází kolem řady dveří a klepe na poslední, kde by měl bydlet majitel. Až za hodnou chvíli vychází rozespalá majitelova dcera, které dáváme 700 rupek, což nám připadá jako docela fér cena za dvě noci (2 x 250 Rs), dvě snídaně a dvě večeře.
Ve chvíli, kdy už máme na zádech batohy a odcházíme, míjíme ve dveřích odněkud zvenku se vracejícího majitele, kterej tvrdí, že jsme zaplatili málo a chce navíc dalších 300 (vidíš dobře deníčku) rupek.
„Cože“ divíme se a tak to majitel s náma přepočítává. Hrnek čaje tu stojí 10 rupek a v konvičce je hrníčků šest. Za čapátí chce, šmejd, 10 Rs (normálně stojí 1-3 Rs) a vajíčko tu stojí 20 rupek. Pravděpodobně bych měl chápat, že se sem musí spousta věcí dovážet a že je tu hodně těžkej život, ale tohle je na mě trošku moc. Po šmejdským řidiči džípu tohle. A to nám všichni říkali jak jsou Shimshaláci „friendly“.
Platíme mu zbytek peněz a jdeme čekat ke škole na džíp. Obvykle jezdí do Passu dva džípy. Bílej, kterým jsme přijeli (a kterej kvůli řidiči nedoporučuju) a červenej. Je konec sezóny, moc lidí nemusí do Passu a tak se džípy střídají, aby si oba řidiči vydělali. Doufáme, že na nás vyjde červenej, protože máme pocit, že řidič bílýho džípu udělá cokoli, aby nás nemusel vzít.
Naše tužby se bohužel nenaplnily. Džíp jede bílej a navíc nejede ke škole, kde čekáme, ale vidíme ho stát na cestě asi kilák od nás směrem k Passu.
Chvíli po nás přichází ke škole další cestovatel – stejně jako Julian Francouz. Pouští se s Juliánem do hovoru a já nerozumím ani slovo.
Majitel hotelu, kde bydlel Francouz nám asi po hodině čekání přišel říct, že nás džíp vzít nemůže, protože v Passu někdo umřel a že z Shimshalu tam jede truchlit tolik lidí, že zaberou přesně jeden celej džíp (že by řidič bílýho džípu udělal opravdu cokoli, aby nás nemusel vzít?).
Nějak se nám v Shimshalu nechce zůstávat další den a navíc ani není jistý, jestli bude zítra dost lidí na zaplnění džípu, tak zjišťujeme další možnosti. Protože všichni už do Passu odjeli bílým džípem, nezbývá než najít řidiče červenýho džípu a ukecat ho, aby nás do Passu vzal.
Zatímco snídáme (v hotelu, kde bydlel Francouz), přichází řidič červenýho džípu a nabízí nám cenu 1500 rupek za odvoz. To se nám zdá (stejně jako tobě deníčku) moc, ale řidič tvrdí, že musíme zaplatit celej džíp, protože už nikdo nepojede. Chvilku o ceně debatujeme, ale to je asi tak jediný, co můžeme dělat, protože na nižší částku řidič nepřistupuje. Nakonec souhlasíme s podmínkou, že pokud někoho dalšího cestou nabereme dostaneme zpátky kilo za osobu. Pokud najdeme 15 lidí, pojedeme gratis.
Cesta zpět je díky cestě vybudované shimshalákama opět úžasná. To co cestou do Shimshalu před pár dny zakryla milosrdná tma, spatřujeme nyní v celé drsné kráse. Kola džípu jsou většinou jen nějakýho půl metru od kraje cesty, který je zároveň i krajem strmýho srázu. Nicméně dál od kraje by jet nešlo, protože by řidič odřel džíp o skalní stěnu na druhé straně cesty.
„Škoda, že se nedělají užší džípy“, napadlo mě, když jsem si uvědomil, co nás čeká, pokud řidič udělá chybu. „za jak dlouho bysme těch asi tak 300 metrů prolítli“ je další moje myšlenka.
Po tříhodinové cestě se necháváme vyhodit u Battura Innu, a protože jsme nabrali 2 pasažéry, platíme o 200 rupek míň, za který si dáváme vynikající obídek.
Po obědě přichází loučení. Naše cesta se dělí. Julian jede zpátky do Hunzy, dolů do Lahore a pak do Indie, zatímco já pokračuju na sever po KKH do Sostu a jestli nevyměknu tak do Číny. Loučíme se a statečně se snažíme neuronit slzu, protože jsme si za těch pár týdnů, co se známe na sebe zvykli. Julian mě naposledy poplácává (a taky poprvé. Zapomněl jsem se zmínit o tom, že patří mezi poplácávače. Něco jako Brendan Walsh. Doposud jsem se tomu vyhýbal, ale teď to chlapsky přijímám.) a pak odchází s Francouzem do vesnice, kde se jim snáz podaří chytit van do Karimabadu.
Já přenáším batoh na druhou stranu cesty, do správnýho pruhu, fotím pana majitele mého oblíbeného Battura Innu a za necelých 20 minut už sedím ve vanu jedoucím do Sostu. Mám trochu smíšený pocity. Přestože jsem odjel do Asie sám, tak jsem vždycky s někým cestoval. A teď jsem na všechno sám a přede mnou Velká Čína s jednou miliardou obyvatel, o které skoro nic nevím. Dokonce přemýšlím o tom, že to otočím a pojedu zpátky do Indie.
Zatímco se mi hlavou honí divný myšlenky, přijíždíme do Sostu. Ubytovávám se v druhým hotelu, kde sice nemaj singl rům, ale nabízí mi dvoják za docela dobrou cenu. Dokonce mám v koupelně (bez okýnka a venku už je sníh) bojler, tak by měla být i teplá voda. Nicméně právě nejde proud, tak není. Majitel mi nabízí další slevu. Pokud nepůjde proud, tak to budu mít o dalších 50 Rs levnější. To beru (později proud jde, tak sleva nebude).
Sost je docela nezajímavý pohraniční město. Je to v podstatě jen jedna ulice hotelů, krámů a restaurací, kde se vše podřizuje potřebám řidičů z celého Pakoše a Číny. Z Číny přijede obrovském náklaďák, kterej je po proclení přeloženém na 3 pakistánský.
Na zítřek si chci zjistit odkud a kdy mi odjíždí autobus do Číny a doufám, že to nebude stát těch 12010 rupek, jak je napsáno v Libely Planet průvodci. Zjišťuju, že můžu koupit lístek už dneska a že mě bude stát 1500 rupek nebo 25 doláčů, což je na chlup přesně. Platím dolarama, bor upek už mm jenom pár na zaplacení jídla a hotelu.
Před kanceláří, kde se prodávají lístky, potkávám kluka – cestovatele, co už jsem někde viděl. Po chvilce si vybavuju, že jsem ho potkal v Chitralu, kde cestoval s Kolumbijcem Carlosem. Dáváme se do řeči a jdeme na čaj do restaurace, kde už všichni netrpělivě čekají na dnešní západ slunce a konec půstu. Kýžený okamžik nastává a drsně vypadající chlapi od vedlejšího stolu nás zvou ať si přisedneme k nim, což se neodmítá.
Ryan (tak se cestovatel jmenuje) taky jede do Číny, ale protože si koupil lístek jinde, tak jede i jiným autobusem. Před restaurací, než odcházíme do svých hotelových pokojů, se domlouváme, že se počkáme v Tashkurganu (první čínský město na KKH).
V pokoji je docela kosa. Peru si věci v pracím prášku značky Fena (zajímalo by mě co to znamená v urdštině), vařím čaj a dávám si horkou sprchu. Na stěně koupelny mám opět (poprvé to bylo v Karimabadu) škaredou velkou stonožku, o které ani nevím jestli a jak hluboko kouše.
Julian – strážce kasy (domluvili jsme se tak, že bude všechno platit a já mu pak půlku dám. Jo, a mimochodem to nebyl můj nápad) zapomněl včera večer zaplatit za ubytování a jídlo a dnes by nám měl jet džíp zpátky do Passu už kolem sedmé hodiny ranní. Věci už máme sbalený a už bysme nejraděj šli, ale všude v baráku – hotelu je tma. Nechceme utýct bez placení a tak Julian obchází kolem řady dveří a klepe na poslední, kde by měl bydlet majitel. Až za hodnou chvíli vychází rozespalá majitelova dcera, které dáváme 700 rupek, což nám připadá jako docela fér cena za dvě noci (2 x 250 Rs), dvě snídaně a dvě večeře.
Ve chvíli, kdy už máme na zádech batohy a odcházíme, míjíme ve dveřích odněkud zvenku se vracejícího majitele, kterej tvrdí, že jsme zaplatili málo a chce navíc dalších 300 (vidíš dobře deníčku) rupek.
„Cože“ divíme se a tak to majitel s náma přepočítává. Hrnek čaje tu stojí 10 rupek a v konvičce je hrníčků šest. Za čapátí chce, šmejd, 10 Rs (normálně stojí 1-3 Rs) a vajíčko tu stojí 20 rupek. Pravděpodobně bych měl chápat, že se sem musí spousta věcí dovážet a že je tu hodně těžkej život, ale tohle je na mě trošku moc. Po šmejdským řidiči džípu tohle. A to nám všichni říkali jak jsou Shimshaláci „friendly“.
Platíme mu zbytek peněz a jdeme čekat ke škole na džíp. Obvykle jezdí do Passu dva džípy. Bílej, kterým jsme přijeli (a kterej kvůli řidiči nedoporučuju) a červenej. Je konec sezóny, moc lidí nemusí do Passu a tak se džípy střídají, aby si oba řidiči vydělali. Doufáme, že na nás vyjde červenej, protože máme pocit, že řidič bílýho džípu udělá cokoli, aby nás nemusel vzít.
Naše tužby se bohužel nenaplnily. Džíp jede bílej a navíc nejede ke škole, kde čekáme, ale vidíme ho stát na cestě asi kilák od nás směrem k Passu.
Chvíli po nás přichází ke škole další cestovatel – stejně jako Julian Francouz. Pouští se s Juliánem do hovoru a já nerozumím ani slovo.
Majitel hotelu, kde bydlel Francouz nám asi po hodině čekání přišel říct, že nás džíp vzít nemůže, protože v Passu někdo umřel a že z Shimshalu tam jede truchlit tolik lidí, že zaberou přesně jeden celej džíp (že by řidič bílýho džípu udělal opravdu cokoli, aby nás nemusel vzít?).
Nějak se nám v Shimshalu nechce zůstávat další den a navíc ani není jistý, jestli bude zítra dost lidí na zaplnění džípu, tak zjišťujeme další možnosti. Protože všichni už do Passu odjeli bílým džípem, nezbývá než najít řidiče červenýho džípu a ukecat ho, aby nás do Passu vzal.
Zatímco snídáme (v hotelu, kde bydlel Francouz), přichází řidič červenýho džípu a nabízí nám cenu 1500 rupek za odvoz. To se nám zdá (stejně jako tobě deníčku) moc, ale řidič tvrdí, že musíme zaplatit celej džíp, protože už nikdo nepojede. Chvilku o ceně debatujeme, ale to je asi tak jediný, co můžeme dělat, protože na nižší částku řidič nepřistupuje. Nakonec souhlasíme s podmínkou, že pokud někoho dalšího cestou nabereme dostaneme zpátky kilo za osobu. Pokud najdeme 15 lidí, pojedeme gratis.
Cesta zpět je díky cestě vybudované shimshalákama opět úžasná. To co cestou do Shimshalu před pár dny zakryla milosrdná tma, spatřujeme nyní v celé drsné kráse. Kola džípu jsou většinou jen nějakýho půl metru od kraje cesty, který je zároveň i krajem strmýho srázu. Nicméně dál od kraje by jet nešlo, protože by řidič odřel džíp o skalní stěnu na druhé straně cesty.
„Škoda, že se nedělají užší džípy“, napadlo mě, když jsem si uvědomil, co nás čeká, pokud řidič udělá chybu. „za jak dlouho bysme těch asi tak 300 metrů prolítli“ je další moje myšlenka.
Po tříhodinové cestě se necháváme vyhodit u Battura Innu, a protože jsme nabrali 2 pasažéry, platíme o 200 rupek míň, za který si dáváme vynikající obídek.
Po obědě přichází loučení. Naše cesta se dělí. Julian jede zpátky do Hunzy, dolů do Lahore a pak do Indie, zatímco já pokračuju na sever po KKH do Sostu a jestli nevyměknu tak do Číny. Loučíme se a statečně se snažíme neuronit slzu, protože jsme si za těch pár týdnů, co se známe na sebe zvykli. Julian mě naposledy poplácává (a taky poprvé. Zapomněl jsem se zmínit o tom, že patří mezi poplácávače. Něco jako Brendan Walsh. Doposud jsem se tomu vyhýbal, ale teď to chlapsky přijímám.) a pak odchází s Francouzem do vesnice, kde se jim snáz podaří chytit van do Karimabadu.
Já přenáším batoh na druhou stranu cesty, do správnýho pruhu, fotím pana majitele mého oblíbeného Battura Innu a za necelých 20 minut už sedím ve vanu jedoucím do Sostu. Mám trochu smíšený pocity. Přestože jsem odjel do Asie sám, tak jsem vždycky s někým cestoval. A teď jsem na všechno sám a přede mnou Velká Čína s jednou miliardou obyvatel, o které skoro nic nevím. Dokonce přemýšlím o tom, že to otočím a pojedu zpátky do Indie.
Zatímco se mi hlavou honí divný myšlenky, přijíždíme do Sostu. Ubytovávám se v druhým hotelu, kde sice nemaj singl rům, ale nabízí mi dvoják za docela dobrou cenu. Dokonce mám v koupelně (bez okýnka a venku už je sníh) bojler, tak by měla být i teplá voda. Nicméně právě nejde proud, tak není. Majitel mi nabízí další slevu. Pokud nepůjde proud, tak to budu mít o dalších 50 Rs levnější. To beru (později proud jde, tak sleva nebude).
Sost je docela nezajímavý pohraniční město. Je to v podstatě jen jedna ulice hotelů, krámů a restaurací, kde se vše podřizuje potřebám řidičů z celého Pakoše a Číny. Z Číny přijede obrovském náklaďák, kterej je po proclení přeloženém na 3 pakistánský.
Na zítřek si chci zjistit odkud a kdy mi odjíždí autobus do Číny a doufám, že to nebude stát těch 12010 rupek, jak je napsáno v Libely Planet průvodci. Zjišťuju, že můžu koupit lístek už dneska a že mě bude stát 1500 rupek nebo 25 doláčů, což je na chlup přesně. Platím dolarama, bor upek už mm jenom pár na zaplacení jídla a hotelu.
Před kanceláří, kde se prodávají lístky, potkávám kluka – cestovatele, co už jsem někde viděl. Po chvilce si vybavuju, že jsem ho potkal v Chitralu, kde cestoval s Kolumbijcem Carlosem. Dáváme se do řeči a jdeme na čaj do restaurace, kde už všichni netrpělivě čekají na dnešní západ slunce a konec půstu. Kýžený okamžik nastává a drsně vypadající chlapi od vedlejšího stolu nás zvou ať si přisedneme k nim, což se neodmítá.
Ryan (tak se cestovatel jmenuje) taky jede do Číny, ale protože si koupil lístek jinde, tak jede i jiným autobusem. Před restaurací, než odcházíme do svých hotelových pokojů, se domlouváme, že se počkáme v Tashkurganu (první čínský město na KKH).
V pokoji je docela kosa. Peru si věci v pracím prášku značky Fena (zajímalo by mě co to znamená v urdštině), vařím čaj a dávám si horkou sprchu. Na stěně koupelny mám opět (poprvé to bylo v Karimabadu) škaredou velkou stonožku, o které ani nevím jestli a jak hluboko kouše.