Jeruzalém - Chrámová hora
Pokud vejdete do Starého města Hnojnou bránou, tak právě touto branou vede cesta na Chrámovou horu. Chrámová hora (hora je nadsazené pojmenování pro kopec, který by i Hanáci nazvali sotva návrším či pahorkem, ale to je v této malé izraelské zemi rozšířený jev, např. řeka Jordán je vlastně potůček, Mrtvé moře je jen přesolená louže apod.) se arabsky nazývá „Haram-esh-Sharif“, což znamená něco jako Vznešená svatyně. Je to vlastně samostatná část starého města obehnaná vlastními hradbami. Cestu k němu uzavírají brány, z nichž jen dvě jsou volně přístupné.
Chrámová hora je posvátné místo pro tři světové monoteistické vyznání – židovské, křesťanské a muslimské.
Pro Židy je to místo, kde stáli oba chrámy i místo, kde Abrahám nechal postavit oltář, na němž měl být Bohu obětován jeho syn Izák. Jak to tenkrát dopadlo, víme z Bible a tam se také objevuje další jméno pro toto místo – hora Mória. Podle archeologických vykopávek se zde nejprve mlátilo obilí. Později toto místo koupil král David a nechal zde postavit oltář. Po něm zde král Šalamoun postavil první židovský chrám. Ve své době to byla stavba srovnatelná s objekty v jiných kulturních centrech starověkého světa. Práce trvala sedm let a se stavbou vydatně pomáhali i Féničané. Svatyně byla téměř 15 metrů vysoká a byli v ní prostory pro uložení chrámového pokladu i prostory pro odkládání obřadních rouch. V hlavní části byl svatostánek pro Archu úmluvy – nejposvátnější předmět židovského náboženství. Jak Archa vypadala a co obsahovala, popisuje opět Bible: byla zhotovena ze zlata a vzácného dřeva (akácie? cedr?) a obsahovala desky s Desaterem božích přikázání, nádobu s manou, Áronovu hůl a Knihu zákona. Archu na příkrovu střežily zlatí cherubíni. V chrámu směla provádět obřady a modlitby jen jakási určená kněžská elita.
Tento první chrám byl později několikrát zničen. Nejdříve Babylóňany vedeni Nabúkadnezarem, kteří Jeruzalém dobyli a Židy odvlekly do zajetí. Teprve poté, co se vrátili, byly zahájena stavba tzv. druhého chrámu. Protože země byla vypleněna, byla tato stavba o poznání skromnější a to i její vnitřní výzdoba. Druhý chrám stál plných 200 let a dodnes se z něj dochovaly některé části. Nejznámější je část zdi, možná nejznámější zdi na světě – Zeď nářků. Druhý chrám byl pak postupně vylepšován (hradby a věže, které ze svatyně učinili pevnost uprostřed města). Podstatnou měrou se přičinil Herodes Veliký. Ač sám položid, chtěl se zavděčit lidu výstavbou chrámu, jenž měl dle jeho představ předčit vše, co bylo dosud v Jeruzalémě postaveno. Prostor byl rozdělen na mužskou, ženskou a kněžskou část. Do samotného chrámu nesměl pod trestem smrti vstoupit nikdo, kdo nebyl Žid. Do samotné svatyně pak mohli jen kněží. V této svatyni byl oltář s kadidlem a stůl, na němž leželo 12 bochníků nekvašeného chleba a menora - sedmiramenný svícen. Nejsvatějším místem byla tzv. velesvatyně, temná místnost, kam směl vstoupit jen určený kněz a to jen na tzv. Den díkuvzdání. Tato velesvatyně byla od ostatního prostoru oddělena dvojitým těžkým závěsem tzv. chrámovou oponou. Z Bible je známo, že se tato opona roztrhla ve chvíli, kdy na kříži zemřel Ježíš Kristus.
Z křesťanských dějin stojí za zmínku událost k níž došlo v roce 28 př.Kr. v době velkých židovských svátků pasah a o které píší všichni evangelisté. Ježíš Kristus tenkrát vyhnal bičem z Chrámu všechny směnárníky a kupčíky. V tom čase v Chrámě Ježíš vyučoval a kázal a zde se také odehrála řada zázraků. Také tu padl při pokusu o ukamenování cizoložnice výrok vskutku nadčasový a stále populární: „Kdo z Vás je bez hříchu, ať hodí kamenem.“.
Tento chrám byl opět zničen. Tentokrát Římany v roce 70 po Kr. při tzv. Židovské válce. Zbyli jen rozvaliny a ruiny, v nichž pobíhali zdivočelí psi. Až později, za císaře Hadriána se na místě trosek začal stavět Jupiterův chrám zasvěcení Diovi. Chrámová hora byla tehdy Židům zapovězena a mohli sem vstoupit jen jeden den v roce a modlit se u poslední zdi z Chrámu, která zbyla - proto Zeď nářků.
Římský chrám byl pro změnu o 200 let později zničen císařem Konstantinem Velikým a od té doby to šlo z Chrámovou horou i z celým městem z kopce. Novou slávu mu přinesli až muslimové, kteří věří, že zde stanul jejich prorok Mohamed. Pro muslimy je to třetí nejposvátnější místo jejich víry (po Mekce a Medině). Podle legendy zde byl Mohamed jedoucí na svém koni Burakovi do nebe zastaven archandělem Gabrielem. Na skále prý jen islámští věřící vidí otisk archandělových prstů a otisk kopyt Buraka (asi je to pravda, protože já nejsem muslim a tudíž jsem otisky neviděl). Horu pojmenovali muslimové Skalní chrám. a zde si vystavěli mešitu zvanou Omarova mešita (podle prvního kalífa, který zahájil stavbu).
Další kapitolu v dějinách Chrámové hory napsali křižáci. V mešitě proběhl po dobytí Jeruzaléma strašlivý masakr, který byl podle kronikářů moc i na tak ostřílené válečníky, jako byli právě rytíři Křížové výpravy. Křižáci Skalní chrám přeměnili na křesťanský kostel zvaný Templum Dominy (odtud název templáři pro tehdejší rytířskou elitu, která zde založila svůj řád). Avšak po znovudobití Jeruzaléma muslimy pod vedením Saladina se stal Skalní chrám opět mešitou a jeho podoba zůstala prakticky beze změn až do dnešních časů. Zlatá kopule tohoto chrámu je dominantou města a vypadá fakt skvěle (zvlášť při západu slunce).
A jak vypadá Chrámová hora dnes ? Kromě zmíněné Zdi nářků a Skalního dómu je zde k vidění i mešita El-Aksa, což značí něco jako „Vzdálená mešita“. V areálu je i muzeum islámského umění. V podzemí jsou pak k vidění Šalamounova konírna. S králem Šalamounem však nemá nic co dočinění, stavba byla postavena až za vlády Herodese Velkého a jako konírna sloužila až křižákům. Je tu také spousta míst k nimž se váží legendy i historické skutečnosti, jako např. Kristova kolébka, roh hradeb, kde byl Ježíš pokoušen Ďáblem, Studna duší, v níž se podle muslimů mísí hlasy mrtvých věřících s hukotem vodopádů rajských řek a tak vcházejí do věčnosti, je tu i relikviář s vousem Mohameda, kaple Nebeské jízdy, připomínající Mohamedovu jízdu do nebe a několik dómů, každý opředený řadou pověstí a tajemství, Šalamounův trůn a údajně nejkrásnější mamelucká kašna „Sabil Qaytbay“. Je tu také v minulém článku již zmiňovaná Zlatá brána v hradební zdi obrácené do Kedronského údolí.
Pokud budete chtít horu navštívit, musíte se smířit s tím, že vás prohledají nejprve izraelští vojáci (ti laxně) a posléze palestinská policie (ti důkladně). Toto opatření trvá od roku 1969, kdy jakýsi křesťanský fanatik založil v mešitě El-Aksa požár. Opatření se ukázala oprávněná, protože hlídky prý několikrát do roka zadrží podobné fanatiky jak křesťanské, tak židovské víry. Já sám jsem byl v době, kdy jsem v Jeruzalémě žil, svědkem zadržení a zneškodnění jednoho mladíka vyzbrojeného ručním granátem, který chtěl údajně vhodit do mešity v době bohoslužeb. Zajímavé je, že to byl Arab.
Podobná opatření vás neminou ani pokud budete chtít navštívit Zeď nářků. Tu hlídají důkladně pro změnu zase Izraelci a to jak vojáci, tak policisté v civilu. Tady jsem byl zase svědkem, jak bleskurychle a nekompromisně vyklidila armáda celý prostor kvůli odložené igelitce. Tašku se vydal „zneškodnit“ dálkově řízený robot. Naštěstí se nejednalo o bombu, ale o zapomnětlivost nějakého turisty. Tato opatření jsou však také zcela na místě. Bombové útoky jsou v Izraeli takřka všední záležitostí. Ve světových zprávách se píše jen o těch hodně brutálních, ale v Izraeli je to opravdu „na denním pořádku“.
Když se tedy dostanete detekčním rámem a na dohled ozbrojenců ke Zdi nářků, vyfasujete ještě nezbytnou jarmulku, pokud nemáte vlastní pokrývku hlavy. Ženy mají zvláštní přístup, oddělený od mužů plotem. Ženy také nemají přístup do synagogy postavené vedle Zdi. Spáry kamenné zdi jsou doslova napěchované přáníčky a modlitbami psanými na papírky či kousky hedvábí. Vždy mne zajímalo, jak to, že se do spár ještě něco vůbec vleze, když návštěvnost tohoto místa je tak hojná. Dozvěděl jsem se, že jsou určení rabíni, kteří mají za povinnost Zeď jednou za určitý čas čistit a vyjmutá přáníčka pak při jakémsi rituálu obřadně spálit. U Zdi nářků se konají také vojenské přísahy, což je docela zážitek – odehrává se to v noci, všude planou ohně ve tvaru hebrejských písmen (patrně názvy jednotek nebo jejich bojová hesla), hraje vojenská kapela, rabíni odříkávají modlitby, důstojníci řvou povely, do toho se mísí hlasy mezuínů z jeruzalémských minaretů, odbíjení zvonů z křesťanských chrámů, pokřikování a pláč(!) přihlížejících diváků. Vlají izraelské vlajky a bojové zástavy a vše osvětluje velký sedmiramenný svícen ze střechy jednoho z domů.
Nejzajímavější je navštívit Zeď nářků v sobotu, kdy se sem od rozednění do setmění přicházejí modlit ortodoxní Židé v nezbytných černých těžkých kaftanech s černými klobouky na hlavách (i v nejprudším vedru), ze kterých splývají nakroucené pejzy, s modlitebními řemínky na rukou a u některých i se zvláštními kostičkami s textem Starého zákona připevněnými na čele. Věří, že po zničení druhého chrámu se právě zde v podobě holuba usadil Jahve. V tu dobu sem nemají přístup turisté (a jejich nejagresivnější skupina – skuteční nájezdníci ze Země vycházejícího slunce - s nezbytnou zásobou foťáků na krku) a tak si tu můžete vychutnat tu pravou atmosféru. Můžete se posadit na schody některého z okolních domů, ukrýt se do chladivého stínu a zaposlouchat se do hlasu modlících. A vůbec není podstatné, že jim nerozumíte ani slovo. Tu sílu stejně pocítíte.
