Vyřídit víza do Indie člověka alespoň trochu připraví na pobyt v Indii. Abych nemusel jezdit do Prahy, tak jsem si je nechal vyřídit u Student Agency, u kterých kupuju i letenku. Za poslední rok víza zdražili asi o 15 stovek a na stránkách ambasády (který mimochodem nefungovali, když jsem to nejvíc potřeboval) o změněn ceny není ani čárka. Pro vyřízení víz musí člověk vyplnit a vytisknout online formulář a nalepit na něj fotku netypických rozměrů 5x5 cm, kterou musí ještě nějak zdigitalizovat, protože musí být odeslaná po vyplnění toho formuláře. Pak ještě musí mít na kontě na každý započatý měsíc 20 000 korun a to, že má eura v hotovosti nikoho nezajímá. Naštěstí indiánům stačí aktuální výpis z účtu kam se dá na jeden den převést požadovaná částka a pak ji poslat zase pryč. Další věc je pojištění. Indiáni ví, že je u nás pojištění ke kartě. Bohužel tuto službu moje banka zrušila a nabízí pojištění k účtu, což je vy výsledku stejný, ale indiáni to zatím neví a tak musím ofotit svou visa kartu, abych doložil, že mám pojištění, který vlastně neexistuje. K tomu potřebuju dopis od banky, že tam to pojištění mám. Naštěstí už na to mají formulář.
Všecko jsem donesl a odevzdal ve SA a zjistil, že si pro pas můžu přijít v den odjezdu na letiště. Snad to stihnu.
Odlet
Tentokrát jsem se skoro nestihl sbalit. Nakonec to dopadlo tak, že jsem věci naházel do báglu a doufal, že mám všechno, a že si je roztřídím na letišti. Tedy alespoň peníze, pas a letenku bych měl v batohu najít a vzít si je s sebou do letadla.
Při koupi letenky jsem bohužel nevzal v potaz čas odletu z Prahy v 7 hodin ráno. Vůbec mě nenapadlo, že se v noci v podstatě zastaví železniční doprava a tak místo třeba ve dvě hodiny ráno jsem musel z Olmiku vyjet už chvilku po deváté večer. Cesta vlakem uběhla docela rychle. Před Prahou jsem se dal do řeči se svým spolucestujícím, který mi vyprávěl, jak jim do práce vozí jídlo a že si sem tam si dává Mádras.
Vlak přijíždí do Prahy v době, kdy už na letiště nejezdí „Airport Express“. „Leo Express“, kterým jsem přijel do Prahy, tam sice nabízí dopravu, ale bohužel ta linka začne fungovat až za tři dny. Tak nezbývá nic jinýho než použít místní dopravu, což by neměl být problém - cestou je jen jeden přestup a kamarád z Prahy mi vysvětlil, odkud přípoj jede. Na Hlaváku jsem zjistil, že mám na lístek jen bankovky a chvilku trvalo přijít na to, že automaty na bankovky jsou v celé té obrovské hale jen dva a z toho jeden najde pouze spojení, ale lístek neprodá. Bohužel to byl taky ten, kterej jsem vyzkoušel jako první. Celou dobu co jsem hledal lístkomat jsem samozřejmě tahal svých asi 30 kilo zavazadel. Lidi v letadle si mě užijou plnými doušky.
Na letišti jsem si našel sedačku, zamotal si nohy do popruhů batohů, natáhl si budík v telefonu na pátou ráno a usnul. Sice mě budili kolečka kufrů skoro každýho procházejícího cestujícího, ale i tak to bylo lepší než tupě zírat do haly letiště.
Zvážil jsem si u jednoho prázdnýho odbavovacího stanoviště batoh (půl kila pod limitem) a nechal si ho zafóliovat, což stálo o kilo víc než loni, ale co už. Já prostě té krásně zelené pražské fólii nedokážu odolat.
Velkej bágl mi díky bohu odbavili až do Díllí, tak se o něj nemusím během svých dvou mezipřistání vůbec starat. Kontrola pasu proběhla taky dobře, ale odbavení spoluzavazadla se kapku protáhlo, protože jim rentgen vyhodil echo o tom, že přepravuju vojenskou techniku nebo výbušniny. Docela mě to vystrašilo, jediná vojensky vypadající věc, kterou mám je maskovanej filtr na vodu ve tvaru válečku. Ještě, že jsem dal ty odpalovače blesku do velkýho zavazadla. Ochranka letiště mě odvedla stranou, posadili mě na židli, vyzuli mi boty a začali ze mě stírat vzorky. „Mám se něčeho bát?“ zeptal jsem se. „Není třeba“ odpověděl mi pracovník letiště a vysvětlil mi, že jejich skener zavazadel je paranoidní. Asi to byla pravda, protože jsem si ani nestihl zavázat boty a už běželi další dva s papírkama na vzorky k dalšímu cestujícímu.
První let byl s českýma aerolinkama do Milána. Trvalo to asi hodinu a cestou neproběhlo žádný občerstvení. Pokud jsme něco chtěli, museli jsme si to koupit. Docela mě to překvapilo, myslel jsem, že se tohle stává jen u nízkorozpočtových společností. Ale třeba k nim ČSA patří. No alespoň jsem dostal noviny (tedy dostal - vzal jsem si je při nástupu do letadla).
V Miláně jsem nějak odešel z tranzitního prostoru ven a musel se znovu nechat zkontrolovat. Tentokrát kontrola spoluzavazadla proběhla bez problémů. Buď nemají Italové paranoidní skenr, nebo na to tak trochu dlabou. Těsně před nástupem do letadla do Abu Dhabi se mi zdálo, že jsem zaslechl z letištního rozhlasu svoje jméno. „Tý brďo, to je vůbec poprvé, co mě vyvolávají“, pomyslel jsem si trochu hrdě s trochou strachu co zase po mě chcou. U přepážky mi sdělili, že jsem se nepřeslechl a že se celá věc týká mého velkého zavazadla, u kterého si musí ověřit číslo, které jsme naštěstí našli nalepené na zatím nevyhozeném prvním palubním lístku (tom z letadla z Prahy). Zdá se, že všechno dobře dopadlo, protože mě poslali na konec odbavovací řady.
Pokud by o pořadí leteckých společností rozhodovala kvalita občerstvení a jídla, tak by Etiahad ze svého vrcholu na ČSA ani nedohlédli. Jídlo bylo vynikající a samozřejmě halal. Taky jsem konečně doplnil tekutiny, kterých se mi od cca pěti šesti ráno, kdy jsem musel vyhodit flašku s pitím, protože do letadla nesmí, nedostávalo.
Chvilku před přistáním jsem se dal do řeči se svým indickým spolucestujícím, kterej dělal lighting dyzajnéra u nějaké taneční skupiny, která vystupovala po Evropě. Dal jsem mu email, aby mi poslal odkaz na nějaký video, když pracujeme ve stejným oboru.
V Abu Dhabi bylo podle pilota příjemných 35 stupňů. Asfalt na letišti se netavil a tak nebyl problém sejít ze schodů a přejít pár metrů k busu, kterej nás odvezl do pěkné klimatizované haly. kde nebyli žádný pičky, tak jsem si doplnil flašku vodou na záchodě.
Po asi třech hodinách čekání, který zkrátila free wi-fi jsem nastoupil do posledního letadla do Dillí. Taky patřilo do hejna Etiahadu, což jsem během jídla opět ocenil.
Do Dillí jsme přiletěli kolem čtvrté hodiny ranní. Nová hala je příjemná, hraje tu uklidňující hudba, na zemi jsou koberce a hlavně tu jsou pičky, ze kterých teče pitná voda. Taky na toaletách je úžasný servis. Když jsem vykonal potřebu, tak mi indián pustil vodu v umývadle, vyprdl na ruku mýdlo (asi abych nemusel sám stlačovat) a po umytí mi podal asi pět papírových ručníků. Takovej servis jsem na žádným jiným záchodě nezažil.
Na rozdíl od minulýho roku, kdy jsem musel na svoje velký zavadlo dost dlouho čekat, se letos můj zeleně obalený batoh vozil na pásu. Bez problémů jsem prošel kontrolou, našel si lavečku, kde jsem se opět zamotal do popruhů batohů a snažil jsem se ty dvě až tři hodiny, než pojede metro do města prospat. Nechtěl jsem být ve městě moc brzo, abych nemusel čekat před hotelem, až ho otevřou.
Naštěstí jsem si z minulýho roku nechal asi 200 rupek a tak jsem nemusel měnit peníze na letišti v nepříliš dobrým kurzu. Loni po mě dokonce chtěli, abych si vyměnil nejmíň 50 éček. Letos jsem si pár rupek na cestu metrem přivezl s sebou a prachy vyměním až ve městě.
Prošel jsem prádelnou z letiště do metra. „Airport Express“ metro má klimatizovaný vozy a jezdí skoro prázdný, protože není spojený s žádnou další linkou. Cesta na „New Delhi RS“ trvá asi půl hoďky. Letos jsem se rozhodl, že nebudu přecházet nádraží (metro je bohužel na opačné straně nádraží než „Paharganj“, kde jsou hotely), ale že zkusím na opačnou stranu „Paharganje“ dojet metrem. Je tam zastávka „RK Ashram Marg“ a do hotelu, pokud mají pokoje, to mám blíž než od vlakáče na druhé straně „Paharganje“.
V dillíjským metru se nekupujou lístky, ale tokeny, který se prodávají v několika okýnkách, který jsou na větších nádražích (jak jsem zjistil po vyčkání jedné fronty) rozdělený podle stanic, který jsou, pokud máte štěstí, napsaný na okýnku v angličtině. Chlápek v okýnku mi sice neprodal lístek, ale poslal mě do správnýho okýnka, kde bylo jméno stanice v hindštině. Pak už jen stačilo najít správný nástupiště, jednou správně přestoupit a byl jsem na „Paharganju“.
Hotel už byl otevřenej a ani jim nevadilo, že nemám peníze. Cena se trochu zvedla, ale podařilo se mi ji ukecat o 50 rupek na tu loňskou. A dokonce i můj loňský pokoj s oknem vedoucím ven byl volnej. Vybalil jsem si věci a šel dospat spánkový deficit.
Po probuzení jsem šel udělat průzkum směnáren, zjistil přibližný kurz a v obchodě s příjemnou prodavačkou vyměnil těžce našetřený éčka za rupky. Pak jsem vyrazil za svým oblíbeným čajákem, zjistil, že „českej“ hotel asi zůstane napořád zavřenej a šel na svoje první jídlo. Chtěl jsem to oslavit dobrýma smaženýma rajčatama se sýrem, ale jídlo bylo tak mastný, že jsem musel tuk slívat z misky na talířek. Buď se trošku pokazili, nebo mi to dřív nevadilo.
Do hotelu jsem si ještě koupil čerství dahí (jogurt) a banány (1ks/5 rupek) a našel stánek s čerstvým džusem ze sladkých citrónů.