Po více než pěti letech od návratu z cesty jsem se rozhodl, že začnu přepisovat a zveřejňovat deník, který jsem si psal každý den propiskou do sešitu!
Doufám, že budu mít dost píle ten deník postupně přepsat celý.
Místopřísežně prohlašuji, že všechny použité fotky a videa jsem vyfotil / natočil já, pokud výslovně neuvádím, že jsou odjinud. Všechny fotky jsou poctivé, pokud výslovně neuvádím, že se jedná o fotomontáž.
Když v textu uvidíte některá slova modrá, tak na ně KLIKNĚTE a zobrazí se vám fotka názorně ilustrující danou věc nebo situaci!
Text ponechávám bez větších změn původní tak, jak jsem ho napsal přímo na cestě. To je bílý běžný text. Tu a tam uvidíte text psán nažloutle a kurzívou. Jedná se o poznámky, které mi přišlo vhodné doplnit, když jsem rukopis přepisoval do počítače.
POKUD MI CHCETE C O K O L I SDĚLIT NEBO SE NA NĚCO ZEPTAT, TAK MŮŽETE PSÁT NA EMAIL: LIBUR (ZAVINÁČ) SEZNAM.CZ. Klidně mi napište, budu mít radost.
Naposledy upravil(a) libur dne 01 Bře 2012 20:00, celkem upraveno 1 x.
23.7.2006 - Přípravy vrcholí
Cesta pomalu ale jistě začíná. Přípravy vrcholí, chaos vrcholí, cestovní horečka také. Ta se objevila v nečekané síle. Vrtá mi hlavou, jak mě může v 35°C tak hrozně drápat krk. Tak hrozně mě v krku nebolelo snad nikdy. V tom nejhorším stadiu jsem plival kromě tmavě žlutých hlenů dokonce krev.
Itinerář cesty ochudil pasivní odpor pákistánských velvyslanců ve Warszavě. Když Bůh dá, tak pákistánské vízum získám cestou a to buď v Istanbulu, nebo na IR/PK hranicích.
Pojedu tedy stopem z Prahy do Istanbulu a možná dále přes celé Turecko a pak hurá do Íránské islámské republiky, kde budu zevlovat sem a tam. Pákistán, který by měl následovat, je s otazníkem. Poté přesun lodí nebo letecky do Jemenu (navštívit Usámovo rodiště ). V Jemenu plánuji ještě sednout na létadlo nebo loď a poznat Sokotru, ostrov geograficky a přírodopisně spíše africký než arabský. Když všechno klapne, tak na konci října stanu na letišti Ruzyně.
V těchto dnech si tedy užívám poslední chvilky sezení na evropském, sedacím záchodě s prkýnkem, ležení na rovné, čisté a měkké posteli a nadlouho naposledy naslouchám zlověstnému skřípání parket pod každým krokem v našem bytě.
24.7.2006 - Loučení s domovem
Nervozita stoupá. Už jen 3x se vyspím ve své pohodlné posteli. Teď mám trochu divný pocit strachu a nejistoty, trochu jako v čekárně u zubaře. Ale když jsem zvládl loni sám Turecko, tak snad zvládnu i Írán & spol…
27.7.2006 - Poslední překotné přípravy a definitivní odjezd
Balení probíhalo celou noc. Myslel jsem, že ráno vyrazím co nejdřív, ale jednak jsem neměl připraveno úplně všechno a jednak na mě padla ukrutná únava. Nechtěl jsem tělo znovu balamutit energetickým nápojem a tak jsem si šel na chvíli schrupnout. Po opravdu posledním pomazlení s mojí peřinou jsem dobalil bágl, najedl se a v brzkém odpoledni vyrazil. Stopování začalo až v 15:45, protože mě zdržel ještě nákup netrvanlivého jídla. Ze zkušenosti vím, že stopování v Praze se často protáhne na několik hodin, tak jsem doufal, že alespoň odjedu z Prahy. Na první pohled se zdálo, že nebude lehké odjet, protože krajnice byla stopařů plná.
Nicméně, měl jsem celkem štěstí a na kraji Prahy strávil jen 50 minut. Svezli mě sice jen 30 km, ale pak už to šlo ráz na ráz. Za 10 minut mě nabralo auto jedoucí do Jihlavy. Tam jsem dokonce ani nevztyčil palec a jelo se do Brna. Pak mě ale chlupatí vyhnali z dálnice na nájezd. Ten den mě svezl už jen Polák s Tranzitem a jen kousíček za Brno. Teď už ležím ve slunečnicovém poli a rychle píšu, než se úplně setmí. První den nebyl špatný… Hlavně, když nebude pršet – to by byla velká zrada. S deštníkem bych toho v poli moc nevyřídil… (stan nemám)
28.7.2006 - Magyar Köztársaság
I dnešek dopadl docela dobře. Počasí ke mně bylo milosrdné a v noci nepršelo. Když jsem se probudil, přijel k mému tábořišti pán v autě. Přijel skoro až k mým nohám. Vypadalo to, jako by šel po mě. Ale měl jinou starost. Vedle pole byl meruňkový sad a ten chlápek jen přijel sbírat spadané plody. Divil se, co tam dělám, ale nezlobil se.
Po jídle a úsporné ranní hygieně jsem se vydal na stopa. Hodina nic, tak jsem popošel asi 1,5 km na lepší místo. Tam mi zastavil Slovák s tirákem Volvo a odvezl mě za Bratislavu. Říkal mi, že tady budu muset mít velké štěstí, aby mi někdo zastavil, protože „Maďary a Rumuni sú hrozné kurvy“ . Nicméně za malou chvíli mi zastavil Maďar s luxusním kamionem Scania a odvezl mě až před Szeged. Pak už mi ale do setmění nic nezastavilo, tak byl čas vyhledat nocležiště.
Bouřkové mraky v dáli mě přiměly, abych se poohlédl po přístřeší. Někomu jsem drze vlezl na zahradu s několika obrovskými skleníky, z nichž jeden se zdál být nevyužitý. Ale pak kousek ode mě štěkl pes, tak jsem se radši zdekoval. Plán byl, že si lehnu kousek dál do pole, dám se večeři a do toho skleníku vlezu, když začne pršet. Je tu ještě jeden malý problém. Voda, kterou jsem si nabral na odpočívadle, odporně páchne. Ale jinou bohužel nemám, tak nezbývá než pít tuto a doufat, že nebudu potřebovat Imodium. A ještě mě tu rožčilujou pavouci. Pavouky mám sice rád, ale na fyzický kontakt si nepotrpím.
Vzpomínám na tu dnešní jízdu Scanií. Uvnitř to připomínalo spíš garsonku, než kamion – lednička, 2x postel, výška stropu asi jako v paneláku a notebook, ze kterého si chlápek pouštěl příšerný disco. Nechyběl mu ani subwoofer schovaný pod sedačkou. Z toho laptopu si za jízdy taky pouštěl hambatý fotky se ženskejma! Chlubil se, že jich tam má asi 7000. Gumicukem měl pak na poličce přikšírovaný DVD přehrávač. Zkrátka jako pokojík nějakého puberťáka. Jako huberťák se i choval, když dovezl náklad na určené místo (v Budapešti) a nechal ho tam i s návěsem. Pak Scanii trochu protáhl motor. Kličkoval mezi auty, zběsile předjížděl a pěkně na to dupal. Jedno auto, které předjel rychlostí 105 km/h ho pak znovu předjelo a z okénka se vysunula ruka se vztyčeným prostředníčkem. To Maďara rozladilo. Ručička tachometru se v zápětí zarazila o maximální hodnotu a drzého řidiče opět předjel, tentokrát už rychlostí 130. Takže sranda byla .
Ještě bych zmínil, že nemoc, kterou jsem trpěl před začátkem cesty, byla skutečně cestovní horečka, protože pominula ihned po odjezdu.
29.7.2006 - Celé Srbsko jedním autem
Ráno neustále štěkali psi, tak jsem raději bez jídla spěšně odešel dřív, než někdo přijde. Nechtělo se mi zase někomu vysvětlovat, co dělám na jeho poli. Ještě jsem v nějakém stavení poprosil o výměnu páchnoucí vody za čerstvou a vyrazil na dálnici (pozn.: ta špatná voda mi nakonec nic neudělala). Posnídal jsem v příšerné hlučné restauraci a za a slabou hodinku se frčelo na Szeged a pak nastal problém. Po další hodině stopování mě vyhnali policisté. Musel jsem tedy jít vedle dálnice, protože žádný nájezd nebyl v dohledu. Rozhodl jsem se jít dál v mém směru, protože dálnice měla co nevidět končit. Ale ani po 10 kilometrech se tak nestalo :-/. Jít dál pěšky s plnou polní na zádech už se mi nechtělo a stále nebyl v dohledu žádný nájezd, kde bych mohl stopovat. Nezbývalo tedy nic jiného, než se vrátit na dálnici, dál stopovat a doufat, že se patrola nevrátí. Naštěstí žádné policejní auto nepřijelo. Zato přijelo (a hlavně zastavilo!! ) auto Mitsubishi Colt s německou eSPéZetkou. Uvnitř seděl Bulhar a že prý auto v Německu koupil a veze ho někomu do Sofie. Hurra! Jedním autem tedy ujedu cca 600 km a hlavně přejedu úplně celé Srbsko, které je na stopování dost problematické.
Teď ještě nejsem v Sofii, ale na srbsko-bulharské hranici a čekám, až chlápek vyřídí papíry k tomu autu. Také pozoruji stovky a tisíce Turků, kteří se přestěhovali na Západ, v autech nejčastěji německé poznávací značky, jak hromadně proudí skrz hranice, aby strávili prázdniny ve své rodné zemi. Ke svému znepokojení sleduju, jak se blíží blikající bouřkové braky. Z toho nemám velkou radost. U Sofie jsem se nechal vysadit u odbočky na Plovdiv / Пловдив a šel kousek tím směrem doufaje, že najdu nějaké přístřeší – stále to vypadalo na déšť. Přepadla mě ale hrozná únava a tak se mi podlamovaly nohy, že jsem zkrátka musel zahučet do pole, kde široko daleko nebyl žádný úkryt, něco pojíst, abych pak upadl do zaslouženého hlubokého spánku.
30.7.2006 - Horký a dlouhý den
Nakonec jsem měl zase štěstí – v noci zase vůbec nepršelo – lítaly blesky ze všech stran, ale ani nekáplo. Dá se říct, že 30.7. byl velmi úspěšný den. Po asi kilometrovém pochodu na stopovací místo, které znám z loňska, jsem stál jen asi 20 minut a už jsem frčel na Plovdiv s parádním břichatým fousatým Bulharem s parádním starým Passatem po parádně flekatý bulharský dálnici. Nejel až do Plovdivu, jen asi 30 km před. Vyhodil mě u hustilky OMV a MekDonaldu, ale před odbočkou. Musel jsem se tedy dostat až za odbočku, kde už nejezdí auta, která zde odbočují a jezdí auta, která se tu napojí na silnici a jedou v mém směru. Ta odbočka byla ale ještě strašně daleko. Bylo strašné horko, před kterým se nedalo schovat a taky mě zužoval hlad. Vedle dálnice za plotem bylo pole s rajčaty. Hupnul jsem tam, ale na tisíci a jednom keříčku nebylo jediné červené! Musela mi tedy stačit instantní polívka.
Ukazovat cedulku İstanbul 450 km před Istanbulem bylo asi trochu naivní. Kamioňáci nechtějí přijít o kus pohodlí a tisíce opálených „Němců“, „Holanďanů“ a „Francouzů“ mě nemohly vzít ani kdyby chtěly. Asi bych se nevešel do jednoho auta s tatínkem, maminkou, tetou, babičkou, jejich zavazadly a deseti dětmi, které zaplňují zbylý volný prostor do poslední skulinky. Mával jsem tedy bez cedule a skoro hned mi zastavil klučina s roztřískaným Renaultem 5 se dveřmi na heslo, který jel do Plovdivu (asi 30 km). Zde zase pochod. Vždycky se musím dostat za spleť výjezdů a nájezdů, abych stopoval filtrovaná auta.
Po dlouhém pochodu mi nohy opět téměř vypověděly službu. Bylo horko. Chtěl jsem se napít z lahve připevněné na batohu, ale opařil jsem se. Moc příjemný chlapík u pumpy mi načepoval obě mé petky chladnou vodou. Skoro litr vody ve mně zmizel jako v kanále a ulevilo se mi. Navíc mi za chvíli zastavil dědul se starým náklaďákem Setra. Nebo moment, to není Setra, všiml jsem si asi za půl hodiny, to je Steya! Docela vtipné… Všiml jsem si taky motocyklu značky Yamasaki.
Z chlapíka s náklaďákem se mi nepodařilo dostat, kam jede. Ale skoro jistě vím, že rozuměl, že já jedu do Istanbulu. Když ignoroval odbočku Svilengrad Istanbul, znervózněl jsem. Říkal jsem mu, ať zastaví, ale on že ne a že mě zaveze tam a tam a že to bude OK. Nejdřív mě to rozzlobilo (nechtělo se mi odbočovat z hlavní silnice a dostat se do nějaké periferie), ale za chvilku se spustil takový liják, že dlouho takový nepamatuju. Když chumelí, říká se, že se andělíčci prali a roztrhali peřiny. Teď by se dalo říct, že vylili bazén. Než mě dědek vyložil, bylo naštěstí po všem.
Ale byl to opravdu zadek světa. Kolem jenom pole, ovečky, oslíci, pasáčci, roztřískaný a nedostavěný baráky a ta roztřískaná silnička. Chvilku jsem nadával, protože bylo jasné, že tudy se už dneska do Turecka nedostanu. Slunce se už sklánělo k západu. Za chvilku mi zastavil mladík s Moskvičem. V městečku, kde mě vyhodil, jsem stál jen chvilku. Pobavilo mě, když jsem zahlédl, jak spolu závodí dva „piloti“ oslího spřežení. Jeden se snažil předjet druhého. K mému překvapení se na odlehlé silničce objevil turecký kamion a zastavil mi. Neměl jsem si kam dát nohy, protože na místě, kam bych si je dal, mi překážely 3 obrovské melouny. Řidič bohužel neuměl anglicky a já si na svých 10-15 slov v turečtině také nevzpomínám, takže jsme si moc nepokecali. Těšil jsem se, že dneska už budu na bulharsko-turecké hranici a když nebude moc velká fronta tiráků, tak někdy v noci dokonce v Istanbulu.
Netěšil jsem se dlouho. Po 10 kilometrech zajel na parkoviště a gestikuloval, že tady bude spát. Ani mě to moc nerozzlobilo, i když před chvilkou na mě ještě gestikuloval, že mě zaveze až do Istanbulu. I já jsem se tedy vydal hledat místo pro nocleh. Nezdálo se to být těžké – v těchto končinách zelo spoustu neobydlených ruin. Nechtělo se mi spát venku – stále hrozilo, že začne pršet. Jen tak z povinnosti jsem ještě zamával na pár aut, ale hodně bych se divil, kdyby někdo zastavil. Jednak byla silnice úzká, bez krajnice a jednak už byla skoro tma. Ale najednou vedle mě stál bulharský Passat s Plovdivskou značkou. Řidič byl sympaťák. Mluvil krásně srozumitelně anglicky. Říkal, že za mlada hodně jezdil stopem a teď že vezme každého stopaře. No a pak z něj vypadlo, že jede do Istanbulu!
Trasa jednoho povedeného stopu - 600 km jedním autem!
Snídaně na silnici
Vidíme auta s německými, rakouskými, nebo francouzskými SPZ, ale když nahlédneme dovnitř, zjistíme, že jsou napěchovaná Turky. Jedná se o fotomontáž.
Jeden z mých řidičů
Naposledy upravil(a) libur dne 01 Bře 2012 20:02, celkem upraveno 2 x.
31.7.2006 İstanbul uprostřed noci
Zprvu jsme si povídali, ale když jsme přejeli hranici, padla na mě ukrutná únava a udržet oči otevřené byla velká práce. Nikdo z nás už dlouho nepromluvil a když jsem se na něj podíval, zavíraly se mu oči stejně jako mě a občas se zdálo, že auto nikdo neřídí. Tu a tam přejíždělo z pravého pruhu do odstavného a zpátky. Od té chvíle už jsem svým očím nedovolil, aby se úplně zavřely a raději jsem sledoval cestu připraven chytit volant a udržet vůz na asfaltu. A proplesknout řidiče.
Dopadlo to dobře a asi ve 2:30 jsme si třásli rukou na rozloučenou v centru Istanbulu. Byl to sice šok, ocitnout se uprostřed noci v jednom z největších měst na světě, ale byl jsem rád, že už jsem tady. Kolem vedla tramvajová trať, takže pro mě nebylo těžké se zorientovat, protože v Istanbulu postavili jen jedinou linku, která vede kolem Modré mešity k nádraží Sirkeci. Musím říct, že po nočním Istanbulu se nepohybuje zdaleka takové množství podivných individuí (bezdomovci, feťáci, prostitutky s pasáky, vykradači aut, …), jak jsem čekal. Tedy aspoň jsem během 3 kilometrů nic takového nepotkal. Praze jsem v noci před odjezdem vyrazil do nonstop kopírovny pro kopii pasu a bál jsem se mnohem víc, než tady. Na Florenci ke mně přiskočili dva hromotluci a cpali mi nějaký foťák, který jistě pár minut předtím někomu vyškubli z ruky.
Jediné, co mi tady vadilo, byli taxíkáři, kteří na mě VŠICHNI troubili a někteří i otevřeli okýnko a volali „TAKSİ!!“
Jakoby si mysleli, že jsem nevidomý…
Nejsem si jistý, kolik vlastně je. Hodiny ukazují 2:00. Takže je buď 1:00, nebo 3:00. Vím, že oproti našemu času je tu o hodinu jinak. Ale v tu chvíli se mi nedařilo přijít na to, jestli více nebo méně. Doufal jsem, že více. To by znamenalo, že za hodinu a půl bude světlo. Lákalo mě udělat pár nočních fotek bez lidí. Po dlouhém pochodu mě zastavili dva hlídači na zvedacím mostě a začli na mě vášnivě chrlit typicky turecké otázky („jak se jmenuješ, kolik ti je, Je Turecko krásné?“ atd.) Po pár minutách hovoru, nebo spíše gestikulace se po městě začal ozývat zpěv muezínů, linoucí se amplionů na minaretech. Za okamžik nato se obloha nad mořem přebarvila z černé nejdříve na tmavě modrou a pak na fialovo-červenou a za pár minut bylo světlo. (foto) (foto)
Mé tělo bylo po tři a půl dnech pořádně uleptané od zaschlého potu (! !). Vytáhl jsem tedy z batohu zmuchlaný papír, na kterém mám napsanou adresu hostelu. Orient Youth hostel – 9,5 EUR (v r. 2006 280kč) za postel v 8-lůžkovém pokoji. Docela hrůza, ale nechtělo se mi courat po městě a hledat něco levnějšího. V pokoji pro 8 lidí byla jediná zásuvka – samozřejmě imrvére obsazená. Já jsem si prozíravě ssebou do batohu přibalil rozdvojku, ale nebylo mi to nic platné, protože do zdejší zásuvky nepasovala. Takže v zápětí letěla jako zbytečné závaží do koše. Důležitější pro mě ale byla sprcha a ta naštěstí fungovala a byla volná.
1.8.2006 Odjezd z İstanbulu
Po snídani, která byla v ceně (cafíčko a máslové tousty s medíkem), jsem sedl na loď přes Bospor a pak na vláček, který mě dovezl do asi 50 km vzdáleného města Gebze, odkud jsem stopoval. Ve vlaku se se mnou dal do řeči zajímavý pán. Skoro bez přestání na mě mluvil. Turecky, samozřejmě. A turecky já neumim. Ale to mu nevadilo, to nepovažoval za překážku v komunikaci (anglicky neuměl).
Stoupnul jsem si na silnici a stopoval s cedulí "Ankara". Každé desáté z vozidel bylo taxi nebo autobus a tato na mě troubila a blikala. Na jeden obrovský nablýskaný třínápravový autobus jedoucí do Ankary jsem po jeho zablikání velmi decentně zvedl dva prsty na pozdrav a v tu ránu stál na krajnici. To bych tedy nečekal! Cesta stopem se mi ale zdá zábavnější, než se 10 hodin pařit v autobuse, a tak jsem je do Ankary poslal beze mě. Pak už jsem si dával velký pozor, abych nevypadal, že čekám na autobus. Stopování šlo dobře. Sice mě každý dovezl jen kousek, ale nikde jsem nečekal více, než pět minut. Kolem 20h jsem se odebral na louku, abych přespal. Napadlo mě, že zdejší příroda tou hustou dopravou hrozně trpí. Jednak hlukem z dálnice, jednak okolí silnic je vlastně skládka (vyhazování odpadků za jízdy z okna je tu národní sport) a potok páchne jako kanál před bouřkou. V noci se do mě dala ukrutná zima a postupně jsem si oblékl úplně všechno oblečení, které v batohu zbylo. Ale ani to nestačilo, nad ránem mi i tak byla zima. Rozdělal jsem si tedy oheň a doufal, že na mě nevlítnou místní obývatelé s holemi v ruce.
2.8.2006 Na Ankaru
Když se rozednilo a začlo hřát slunce, oheň jsem počůral a ještě chvíli spal. Probudilo mě klinkání rolniček stáda ovcí. Asi 15ti letý pasáček stál opodál a vytrvale mě pozoroval. V ruce měl hůl a řetěz, ale hned mi došlo, že mě tím nechce zmlátit . Za chvíli mi k nohám položil dva sáčky. V jednom byla Coca-cola a sušenky a v druhém domácí chléb a domácí sýr, okurky a mléko - asi taky domácí . Ode mě na oplátku dostal českou müsli tyčinku a pohlednici se zasněženou Prahou. Během této komunikace jsem si postupně svlékal tričko, bundu, mikinu a ještě jedno tričko. Potom šly dolů plátěné kalhoty a pyžamové kalhoty. Pak už zbývalo sundat jen další tři trička, abych měl na sobě právě jedny kraťasy a jedno triko. Postupně jsem soukal veškerý svůj majetek do batohu a on mě stále pozoroval a usmíval se. Ještě jsem mu dal kapesníčky ovoněné levandulí a vyfotil se s ním. Bylo to moc milé setkání.
Kousek dál cestou k dálnici bylo napajedlo pro zvířata, kam přitékala hadicí voda. Sedl jsem si na mapu Maďarska (ta už nebyla potřeba) a snědl darované jídlo. Taky jsem se oholil, pod hadicí se opláchl a napsal tyto řádky. Od odjezdu jsem psal každý večer, ale teď mi chyběly skoro 3 dny. Ještě jednou se opláchnu, napiju se vody z hadice ( ) a vyrazím na stopa. (poznámka: tím napitím se z hadice jsem hodně zariskoval. Když si vzpomenu, co jsem později prožil po vypití daleko důvěryhodnější vody, tak se divím, že tahle mi nic neudělala).
Přišel jsem na zajímavou věc. Žádný Turek kromě autobusáků a taxíkářů nezastaví, když v ruce držím ceduli s nápisem destinace. Po hodině a půl mi nezastavilo nic kromě dvou autobusů. Dalších 50 busů na mě blikalo a troubilo a řidiči tázavě gestikulovali, jestli chci jet s nimi. Až po tom padesátém mě napadlo stopovat bez cedule „Ankara“. Asi to byl dobrý nápad, zastavil hned první vůz! Byl to parádně roztřískaný tirák. Jede do Gaziantep, což je asi 1000 km daleko a aspoň 500 km mojí cestou. V tu chvíli mě popadla mě euforie, ale přišlo náhlé vystřízlivění a kocovina - po deseti kilometrech ve velkém horku při prudkém stoupání uvařil motor a už se nerozjel. Sympatický řidič mi s omluvným výrazem ve tváři opakoval „mašina kaput“.
Pokračoval jsem tedy dál a cedule zůstala v batohu. Zase to fungovalo. Mé grilování se na kraji silnice trvalo jen 5 minut. Chlapík v Tranzitu s korbou mě vzal do Ankary (176 km). Bohužel, anglicky neuměl ani slovo. Ale hned mi dal banán a k tomu lískové oříšky. Dohromady to chutná báječně! Chlap strašně hulákal, když mi něco říkal (turecky, samozřejmě) – asi myslel, že budu rozumět, když bude mluvit více nahlas. Když jsem si přestal brát oříšky, tak mě seřval.
Pozoruji, že se začíná měnit krajina - je sušší. Ubývá stromů a kopce rozeklané větrem mají barvu zrajícího obilí. Vzal jsem si oříšek, abych zase nedostal vynadáno .
Před Ankarou mě strejda vyhodil na rozcestí ↖ Samsun, ↑ Kirikkale a↗ Adana,. (pozn.: kolem Ankary je velký dálniční okruh se spoustou výjezdů, přes který se musím dostat) Chtěl jsem dojít kousek dál od křižovatky ukazuje palec, ale nedošel. Hned po vystoupení z Tranzita mi zastavil jakýsi mládenec. Svezl mě přes tři výjezdy, což bylo celkem fajn. Pak už se nepamatuji, s kým a jak daleko jsem jel – těch aut bylo hodně a většinou mě svezli jen k další křižovatce. Ale nikdy jsem na auto nečekal víc než 5 minut. Poslední stop na ankarském objezdu byla dvě třeštidla, která při jízdě chlastala pivo (obě). Taky jsem vyfasoval jeden Efes i pár těch oříšků.
Konečně následovala 'moje' odbočka – na silnici vedoucí přímo na východ, pryč od Ankary a né okolo. Uff… Trošku jsem se v odpoledním žáru prošel a na vhodném místě konečně batoh položil na zem, abych ulevil bolavým zádům. Ani se to nevyplatilo – v zápětí jsem ho musel popadnout a běžet s ním k autu, které mi zastavilo (vždycky se musí rychle, než si to řidič rozmyslí ). Tohle auto mě svezlo asi 90 km – někam za Kirikkale na východ. Tam už jsem to zapích a rozbil tábor ve slunečnicích, protože už se pomalu stmívalo.
İstanbul velmi, velmi brzy ráno. V pozadí vidíme jeden ze dvou silničních mostů přes úžinu Bospor, které spojují dva kontinenty
31.7.2006, 4:34
Trajekt přes Úžinu Bospor
Vláček na nádraží Haydarpaša ("حيدر باشا") (Hlavní vlakové nádraží asijské části Istanbulu). Jedná se o fotomontáž.
Pasáček. Moc hodný kluk. Viděl mě, jak spím na louce, tak ho napadlo, že budu mít hlad, až se vzbudím, a přinesl mi snídani! Nádhera. Mohlo by se něco takového stát v ČR?
Stmívá se - je čas to zapíchnout, protože ve tmě málokdy někdo zastaví.
3.8.2006 - Fantastická Amasya
Když jsem si ráno vařil čaj, v dáli se objevil chlap v gumovkách. Kráčel směrem ke mně. Když byl asi na 30 metrů a stále se blížil, mávl jsem na něj a řekl „Merhaba!“ ("zdravíčko"). On nic a stále kráčel směrem ke mně. Byl to obrovský chlap s medvědími prackami. Trochu mi zatrnulo, když se nezastavil ani 2 metry ode mě. Jako by chtěl projít skrz mě. Ale přišel až úplně ke mně proto, aby mi podal ruku a srdečně mi odpověděl na pozdrav. Pak odešel a brzy se vrátili chlapi dva. Ten známý měl v ruce hlavu slunečnice a ten druhý dřevěnou tyč. Opět přišli až ke mně. První rozlomil slunečnici a kus mi podal. Jeho kamarád se také zastavil kousek ode mě a o tu tyč, která mě opět trochu vystrašila, si opřel loket. Oba začali louskat zrníčka s hbitostí kanárka.
Po krátké „konverzaci“ v turečtině jsem opět vyrazil na silnici a opět jsem zbytečně sundal batoh ze svého hřbetu, hned mi zastavilo auto. Úžasné! Jede se do Amasya – asi 200 km. Byl to takový starý kovboj s kloboukem a poslouchal americké country. Přiznal jsem se, že jedu do Íránu a on začal láteřit, jak je to špinavá země plná darebáků. Mluvil dobře anglicky (líp než já ), takže řeč nestála. Říkal, že Amasya je moc pěkné město a že si ho musím prohlédnout. Ale na podobné řeči jsem byl zvyklý a ignoruji je. Většinou celý zázrak spočívá v několika rozházených kamenech, které údajně kdy si stály na sobě a tvořily tak hrad.
Ale tentokrát to byla pravda. Město bylo zasazené do říčního údolí mezi skalami. Na jedné straně na skále se tyčila zřícenina hradu s obligátní třepotající tureckou vlajkou na stožáru. Pod hradem na skále byly vidět vyšlapané pěšinky s kamennými schůdky a pár vytesaných místností. Nemohl jsem odolat a zašel jsem tam.Vstup stál 2 YTL (30 Kč), což se mi zdálo málo. Skutečně jsem nelitoval. Ze skal byl nádherný výhled na městečko, jehož domečky se šplhaly vysoko do skal. Hledal jsem cestu na vrch, ale většina stezek byla slepých, zakončených srázem do hlubokého údolí. S mým 25ti kilovým batohem mi dalo šplhání po svahu zabrat. Místy byl svah tak strmý, že jsem pro pohyb potřeboval všechny 4 končetiny. Často jsem odpočíval a hltal vodu nabranou z kohoutku před amasyjskou mešitou. Na takový odpočinek byly nejvhodnější jeskyně, kterých tu bylo mnoho. Některé pokračovaly do sítě hradních chodeb.
Už se připozdívalo a začal jsem mít strach, aby mě tam nezamkli. Po svahu si ale stále vykračovali i další návštěvníci. Našel jsem ještě jednu cestu, která by mohla vést na vrch, k hradu. Vrchol byl ještě dost daleko, když jsem opět trochu nechal odpočinout své unavené nohy nesoucí značný náklad. Jak jsem se otáčel kolem sebe a pozoroval krajinu a svah se stezkami, můj zrak upoutala další jeskyně. Říkal jsem si „už si jen prohlédnu tu jeskyni a půjdu dolů. Jistě by na mě každou chvíli začali hulákat, že mám vypadnout. Ale ukázalo se, že to není jen tak ledajaká jeskyně, ale spíš docela zachovalá uměle vytvořená chodba. Bylo to jakési schodiště mizející ve tmě. Nemohl jsem odolat. Mám hrozně rád tajné chodby. Raději jsem si s sebou vzal kromě foťáku ještě malý baťůžek s větrovkou a lahví vody. To kdybych se snad skutálel dolů a přežil. Bylo to opravdu vzrušující pozorovat vzdalující se světlý otvor – teď už vypadal v dálce jako střešní okno, i když byl široký a vysoký 5x5 metrů. Schodiště bylo velmi příkré a stékající dešťová voda do něj vyryla korýtka. Ale čím níže, tím bylo schodiště mizernější. To postupně přecházelo v kamennou skluzavku vedoucí kamsi do pekla. Posbíral jsem tedy tu hrstku zdravého rozumu, co mi ještě zbyla a vydal se zpět nahoru. Škoda, že jsem nesestoupil až úplně dolů… ale vlastně – škoda by bylo spíš umřít. Ještě jsem si neodpustil jednu klukovinu. Mrštil jsem do tmy kámen a poslouchal, jak hopsá dolů. Hopsal opravdu dlouho. Pak klepání na moment utichlo a ozvala se větší rána. Schody tedy nejspíš končí šachtou a dole bude místnost – možná hladomorna!
Opatrně jsem slezl zpět do města, došel k hlavní silnici, která vede dál na východ, do města Erzurum. Pak jsem někomu drze vlezl na zahradu a u řeky, za živým plotem, jsem rozbil tábořiště. Noc byla klidná, dokonce jsem na sobě ani neměl všechno oblečení a nebyla mi zima. Jen mě vzbudili postupně 2 ježci. Docela jsem se lekl. Nic kromě pohybujícího se tmavého fleku jsem neviděl. Když jsem si na něj posvítil, vylekal jsem zase já jeho. Naivně si myslel, že se přede mnou schová, když si přikrčí čumáček k zemi a bude dělat, že tam není. Je to docela legrační tvor.
Nad městem Amasya
Ne, to není moje nosní dírka ani tlusté střevo. Je to tajemné schodiště vytesané ve skále klesající dolů pod úhlem 45°
Pohled nahoru
Čím hlouběji, tím byly schody horší. Jak po nich stéká voda, tak je pomaličku obrušuje, až se z nich nakonec stane jakási kamenná skluzavka
Naposledy upravil(a) libur dne 01 Bře 2012 20:04, celkem upraveno 1 x.
4. 8. Erzincan
Opustil jsem Amasya a opět skoro hned mi zastavil manželský pár. Moc hodní lidé. Dokonce ve stánku u silnice mi koupili broskve. Paní je dokonce umyla a dala mi je ještě s pár ubrousky. Po vystupení jsem tedy musel místi stopování likvidovat broskve – ovšem byly skvostné, sladké jako med a šťavnaté jako meloun. Kdybych těchto 5 krásně zralých kousků dal do batohu, byly by za chvíli na sračku. Než někdo zastavil, opět kolem mě projelo pár íránských kamionů, což mě dost dráždilo. Kdyby věděli, že jedu k nim, možná by zastavili. Napsal jsem tedy cedulku Tehran v perštině ( تهران ) a s touto jsem začal na míjející Íránce mávat. Ale dával jsem si pozor, abych tu ceduli neukazoval Turkům – mohl bych dostat cihlou. Následovala zběsilá děsivá jízda se dvěma výrostky, kteří vjížděli do protisměru a čekali, co protijedoucí řidič udělá. Dost hrozné… ale naštěstí se nic nestalo. Vytáhli a namířili na mě bouchačku (každý svoji) a pak ji zase se smíchem schovali, troubili na vrány, které se poflakovaly na vozovce, z okýnka ječeli na chodce a cyklisty apod. Vždycky si moc přeji, aby dotyčný řidič jel co nejdál mým směrem, ale když jsem vystoupil z tohoto vozu, s úlevou jsem si z čela setřel studený pot a byl rád, že jsem konečně venku.
Zrovna kolem nebyl žádný stín, začalo mi být pekelné vedro. Dlouho jsem šel, než jsem našel stín. Sundal jsem si potem promočené prádlo a rozprostřel jej na trávě a snědl poslední 2 broskve. Naštěstí zůstaly (přecejen opatrně uložené v batohu) v docela dobrém stavu. A šup zpátky na silnici. Na Íránce jsem vždycky mával Teheránem. A jeden zastavil!! Bylo to úžasné – první kontakt se zástupcem všemi obávané země. Trošku jsme povidali, on uměl pár slov anglicky a italsky. Zároveň jsem si na něm hned mohl zkoušet několik slov a frází, které jsem se naučil díky fantastické stránce http://www.easypersian.com. Je to v podstatě učebnice perštiny od prvních krůčků a je i ozvučená rodilým mluvčím!
Vzhledem mi přišel jako takový jižnější Ital, třeba Sicilan. A choval se tak – jako péro z gauče. A veselá kopa - sebral mi pas a předstíral, že ho vyhazuje z okna! Ten den jsem s ním jel do města Erzincan (tam přenocoval), asi 400 km daleko od místa nástupu (z Erzincan na TR/IR hranici zbývá dalších 400 km). Dohodli jsme se, že ráno na to parkoviště, kde nocoval, přijdu a pojedeme spolu dál.
Stál jsem uprostřed rozlehlé pláně mezi kulatými kopci porostlými jen travou. Vydal jsem se směrem, kde by měla být podle mé představy říčka. Celou dobu tekla podél silnice, ale tady byla dál. Vlastně – byla dost hodně daleko, asi kilásek. Ale byl jsem vděčný, že tam opravdu byla. Do poslední chvíle jsem si nebyl jistý, jestli jdu správným směrem, jestli řeka nebyla na druhé straně od silnice. Utábořil jsem se hned u vody, abych to měl blízko do koupelny a ke dřezu. Vypral jsem si pár kousků nejšpinavějšího prádla a pověsil je mezi 2 stromy. Foukal tak silný vítr, že prádlo neviselo svisle, ale vlálo vodorovně. Jestlipak to ten bavlněný provázek ustojí… Kdybych prádlo připnul jen kolíčky, jistě by mi uletělo jako hejno vylekaných holubů. Každý kousek přišel přivázat za růžek kouskem jiné šňůrky. Foukalo hodně, ale zároveň vytrvale svítilo slunce. To dohromady dává výborný index schnutí prádla. A opravdu, všechno bylo suché asi za hodinku – a ta vůně!! Jako deset azuritů. Použil jsem aviváž s vůní Větrných prosluněných východotureckých plání. Při večeři se mi něco začlo zdát divné, něco chybělo. Najednou bylo ticho. Náhle zmizel zurčící potok! Asi na hodinu úplně vyschnul. Jak rychle zmizel, tak rychle zase přičvachtal. Tu hodinu asi zavlažoval na nějaké pole, aby obyvatelé města Erzincan nezahynuli hladem.
5. 8. Dogubeyazit a konec Turecka
Trága, ale opravdová! Íránec mi ujel. Když jsem pochodoval po té rozlehlé plání od potoku zpátky k silnici, jeden kamión mi přišel povědomý… to byl asi on. Dost hodně mě to naštvalo. Ostatní Íránci, kteří parkovali na stejném odpočívadle, se se mnou nechtěli moc bavit. Takže mi nezbylo nic jiného než zase stopovat. Moc se mi nechtělo, těšil jsem se, jak se povezu aspoň až na hranice. Ale asi za 3 minuty zastavil krátký náklaďák – ty většinou jedou jen do nejbližšího sídla. Řidič bohužel neuměl anglicky ani Ň. Sledoval jsem tedy cestu, kam až pojede mým směrem a pak mu řeknu, aby zastavil, až odbočí. Nejspíš jen Erzincan, který je na obzoru… Začaly míjet odbočky na centrum. Jedna, druhá, třetí…pořád jel dál správným směrem! Když projel kolem poslední, moje rozzlobení kvůli zmeškání Íránce opadlo. Možná jede až do Erzurum, blýsklo mi šťastně hlavou. Takže 200 km – to není špatnej lift.. Cesta se opravdu vlekla. Zdálo se mi, že hodiny míjely rychleji než kilometry. Ale krajina stála za to. Foťák dostal zase pořádně zabrat – a zabrat dostaly nejspíš i řidičovy nervy – mé hodinu trvající vyklánění se z okna a cvakání všeho možného ho malinko dráždilo.[foto] [foto] [foto] [foto] [foto]
Pobavilo mě, že zbývající palivo v měřil zasunutím klacku do nádrže. Měl to vypočtené přesně. Byl jsem opravdu blažený, když z něj vylezlo, že jede až do Dogubeyazitu – posledního města v Turecku před hranicí. On totiž jede taky do Íránu, proto šetří poslední palivo a netankue. V Turecku je totiž za evropskou cenu a v Íránu stojí 3 koruny litr. V Dogubeyazitu asi hodlá nocovat.
Tak Dogubeyazit – poslední město před hranicemi. Co dál? Stop se mi nějak nezdál… Jdu tedy pěšky směrem na Írán a snad mě něco napadne. Napadlo. Neuvěřitelně otravné a krvelačné děti. Chtěli peníze a šli za mnou jako ocáskové. Když jsem se zastavil, začali kolem mě poskakovat jako makakové. Dostali korunu a padesátník . Tím se ale stali ještě otravnější a chtěli další a hlavně lepší mince. Byly tedy ještě obdarovány použitými jízdenkami z pražské MHD. Ale to je velmi rozčílilo. Rozláteřili se: „Money! Money! Mooooneyyy!“ Jako poslední metodu jsem použil češtinu. „Nic nedostanete, peníze šly spát!“ Ale to jen přililo olej do ohně. Po překonání určité vzdálenosti jsem se zřejmě dostal z revíru jedné smečky dětí do revíru jiné smečky, která převzala štafetu. Už mi to začínalo pěkně štvát! Ale objevilo se nějaké parkovištítko a na něm zaparkované 2 nablýskané 3-nápravové scaniácké íránské autobusy. Vzali mě na palubu a za cestu do 1000 km vzdáleného Teheránu jsem zaplatil jen 10 doláčů, což je za můj kurz 230 korun. Uvnitř bylo neuvěřitelných 45°C a vzduch žádný. Ale posádka to brzy napravila. Byl to opravdu luxusní vůz. Na děravé silnici se houpal jako koráb na vlnícím se moři. Zvláštní bylo, že v buse se 45 místy pro cestující bylo je deset lidí včetně dvou řidičů a jednoho stewarda. Přicházela noc a skvělé bylo, že jsem si mohl vybrat, na které čtyř-sedačce se uvelebím. Do Teheránu jsem se těšil i bál.
↑ 5 fotek východoturecké krajiny. Klikněte pro zvětšení.
↑ Jedna další fotka východoturecké krajiny + velké hejno oveček jako bonus
Hraniční městečko Dogubeyazit s bájnou horou Ararat v pozadí
Hraniční městečko Dogubeyazit s bájnou horou Ararat v pozadí a s ovečkou v popředí
...tak a to je konec Turecka! Následuje Írán, země takzvaně nebezpečná
[align=center]Írán, země barevných kachlíků[/align][/b][/color]
06. část - První ochutnávka Íránu
6.8.2006 Příjezd do Teheránu a útěk z něj Ráno, v autobuse. Trošku jsem se i vyspal. Desetimilionová obluda Teherán (تهران ) se blíží!
Ano, opravdu ohavné město. Tento text píšu až po třech dnech, kdy jsem se vzpamatoval z kulturního šoku. V Teheránu jsem moc nepobyl. Můj první dojem ovlivnilo asi i to, že než jsem poprvé šláp na asfalt autobusáku při výstupu s autobusu, tak mi pod nohou proběhla krysa. Nic hezkého jsem tu neočekával a lidé, jiní baťůžkáři, kteří zde pobyli, byli všichni znechuceni, takže asi žádná škoda. Z toho mála, co jsem viděl, mi utkvělo jen to, že je to obrovská, ale opravdu velmi obrovská hromada hranatejch baráků ve smogovém oparu. Poblíž terminálu se nachází Azadi monument, což je ozdoba barrandovského typu a to mě moc nezajímá, takže jsem se tam ani nešel podívat.
V Teheránu jsem se tedy akorát vyčůral do roští a nasedl na autobus do města Qom (قم). Seděl jsem na místě stewarda, takže jsem krásně viděl na cestu a na řidiče, který se mi moc líbil. Vypadal jako takovej strejda něco mezi Usámou bin Ládinem a Seanem Connery.
V Qomu bylo nádherné vlhké vedro. V Lonely Planet (knižní průvodce, dále jen LP) se můžeme dočíst, že z kohoutků tu teče slaná voda. To mi přišlo neuvěřitelné a musel jsem jí vyzkoušet. – „Blééé! “ Je to pravda. Nejenom slaná. Úplně odporná. Nějaká ženská se na mě koukala a když viděla, že lížu vodu z vodovodu, vytřeštila oči . V LP dále stálo, že řeka již před lety vyschla a Íránci koryto vylili asfaltem a nyní slouží jako parkoviště. To je taky pravda!
Nejlevnější ubytovnu z LP jsem nemohl najít a mezitím mě odchytla parta výrostků a dovedli mě do svého lokálu(takové jakoby bistro). Hned jsem dostal zadarmo nealko pivo a jeden mě pozval k sobě domů na šíšu (vodní dýmka) a čaj a jídlo. To bylo moc příjemné. Byla tam i jeho velmi sympatická manželka, synek a dva jejich kamarádi. Vyzvali mě, abych toho chlapečka políbil . Neuměli moc anglicky, ale aspoň jsem si procvičil svoji perskou slovní zásobu a naučil pár nových slov a paní mi ukázala, jak umí nádherně psát! :p
Když už jsme si dost popovidali, zavezli mě na tu ubytovnu, která se mi schovávala. Akorát se ukázalo, že stojí 180000 Riálů (450 Kč) na noc a né 30000 Riálů, jak se píše v LP :-/. Zkusil jsem tedy ještě zeptat v jiných ubytovnách, které jsem předtím potkal, ale nic levnějšího jsem ani za pomoci ochotného mladíka nenašel. Vrátil jsem se tedy zpátky, ale těsně před vchodem mi někdo nabídl pokoj za 25000 Riálů. Posadil mě do auta a odvezl mě před hotel za 25 U$D. Odešel jsem naštvaný a po pár minutách se mi postavil do cesty a hlasitě vyžadoval 10000 Riálů (25 Kč) za taxi. Otočil jsem se, ale hrubě mě chytil a začal být ještě hlasitější. Seběhlo se pár lidí, kteří stáli za ním, a radši jsem zaplatil a šel do hajzlu. Nejde o těch 25 Kč, ale o to, že mi předtím vědomě sprostě lhal a podvedl mě. V tu chvíli se mi zhnusilo celé město a měl jsem hroznou náladu.
Pokoj byl ohavný a byl vymalovaný otřesnou růžovofialovou barvou. Nemám rád fialový blivajz! Ale byl z něj krásný výhled na šestiproudou silnici a hlavní městskou mešitu, jejíž kupole byla ale zrovna v rekonstrukci (byla zalešněná ), takže vypadala jako obrovský kaktus.
Ještě mě napadá doplnit malou poznámku o městě Qom. Toto město je jedno z nejdůležitějších poutních míst pro šiítské muslimy. Ve městě se tedy pohybuje mnoho poutníků, kteří se chtě-nechtě musejí někde ubytovat. Proto je tu mnohem dražší ubytování, než kdekoli jinde v Íránu.
7.8.2006 Cesta do Esfahánu a škola
Hned ráno po dobré snídani jsem se vydal na autobusák a do Esfahánu (اصفهان ). Naneštěstí na mě zbylo poslední místo úplně vzadu. Za sedadlem překážela jakási trubka, kvůli které nešlo sklopit sedadlo. Nicméně, cestující přede mnou měl sedačku v pořádku, tak si ji sklopil až skoro naležato. Navíc na mě z fukaru fičel sibiřský vítr. Obvykle se ten fukar dá zavřít, ale kdepak u mé sedačky. Za chvíli mi začla být hrozná zima, přestože venku by se na asfaltu dala smažit vajíčka, jaké bylo horko. Ale všechno dobře dopadlo - lidi kolem si se mnou začali povídat a ten pán přede mnou byl tak dokonce hodný, že mi sám nabídl, že si se mnou vymění místo. Byl jsem mu moc vděčný a nabídku s radostí přijal. Jde hlavně o tu zimu. Jsem totiž člověk, který se i v létě přikrývá dvěma peřinami, takže si umíte představit, co pro mě znamená taková klimatizace puštěná na maximum. Od té doby jsem si do autobusu vždycky bral pořádnou mikinu, i když se venku na slunci pomalu taví olovo.
V Esfahánu jsem sedl na taxík a nechal se dovézt do hostelu Amir Kabir, kde nabízejí postel za 40000 (100 Kč) a mělo by to být místo, kde se potká mnoho baťůžkářů z různých zemí. Ve společném pokoji jsem jenom mrsknul baťoh na postel a šel na prohlídku města. Na Imam square (hlavní, „Imámovo“ náměstí) mě hned odchytil nějaký student a že si se mnou chce povidat. Za chvíli přišel další a vysvětlil mi, že by rádi, kdybych šel k nim do školy a povídal si se začátečníky v AJ, aby se pocvičili. S malou nedůvěrou jsem souhlasil. Škola byla na druhém konci města. Mezitím mi řekli, že všichni jsou Afghánci a že je Íránci nemají moc rádi.
V té škole to bylo fajn. Nejdřív se mnou mluvili učitelé a pak studenti ve věku 10 – 25 let. Zavalili mě hroznou spoustou otázek a ještě k tomu to byly otázky stále stejné, protože se střídali. Různí kluci a holky přicházeli a odcházeli. Ten, co mě přivedl, že pak zase vrátil na Imam square - tam kde mě vzal .
V hostelu jsem byl velmi příjemně překvapen, že sdílím pokoj se dvěma Čechy. Také tam bydlela jedna Polka, takže to byl takový slovanský pokoj. Hostel je pěkný, se stinným a květinami zarostlým dvorkem s fontánkou. Na tom dvorku jsme si pak dlouho do noci vyprávěli své zážitky ještě s Brazilcem, Korejkou a Francouzem.
Krásné perské písmo
Qom - kopule mešity pokrytá lešením vypadá jako obrovský kaktus. Mezi silnicí v popředí a mešitou v pozadí vidíme asfaltovou řeku. Klikněte pro zvětšení. Po kliknutí kolečkem se obrázek otevře na nové kartě (resp. panelu), po kliknutí levým tlačítkem se zvětší zde.
↑dva obrázky - Qom a jeho malebná asfaltová řeka
Výhled z hotelu
Qom - bistro
↑Takhle vypadají v Íránu periferie měst
Qom - pozvaný na náštěvu
Esfahán - ve škole jsem posloužil jako speciální učební pomůcka
Naposledy upravil(a) libur dne 21 Ún 2012 00:36, celkem upraveno 1 x.
8.8.2006 Tisková konference v Esfahánu
Den jako malovaný. Vstávali jsme po desáté a asi v polodne vyrazili do čajovny a cestou se stavili na internet. Čajovna se nám líbila - byla supr, umístěna na střeše s výhledem na celé obrovské Imámovo náměstí. [foto][foto] [foto]
Afghánští studenti chtěli, abych přišel ještě i dnes, že bude větší sešlost. Toho jsem se trochu obával, mám hrůzu z davu. Řekl jsem o tom svým krajanům a ti nakonec šli taky. To mě trochu uklidnilo. Když jsme přišli do školy, u dveří se válela záplava obuvi! Uff! Naplnilo se to nejhorší, čeho jsem se obával. V místnosti byl řečnický stoleček s mikrofonem a blikajícími barevnými žárovičkami. Čekal na mě, abych u něj mluvil.
Ale nakonec to dopadlo lépe než dobře. Při mluvení po mě jeden překládal větu po větě do perštiny a všichni pak říkali, že se jim to líbilo (nebo to aspoň tvrdili). Potom následovala volnější konverzace plná otázek a fotografování. [foto][foto]
Ten kluk, který po mě překládal (Muhammad), mě pak odvedl do mého hotelu a ještě mě pozval k sobě domů. To bylo úžasné, afghánsky vybavený byt se mi líbil. Maminka mě velice srdečně přivítala a připravila afghánskou večeři. Po jídle jsme udělali společnou fotku a jeli do hotelu. Chtěl jsem toho taxíka alespoň jednou zaplatit, protože už mi to bylo trapné. Ale on řekl „nemůžeš zaplatit, strč si ty bankovky zpátky do kapsy!“
Češi a Polka odešli ze školy dříve než já, protože spěchali na autobus do Shirazu (شیراز ). V noci jsem pokoj sdílel se starým chlípným slovinským pardálem, který se děsně vytahoval, kde všude byl.
9.8.2006 Odpočinkový den v Esfahánu
Plán na dnešní den byl dopsání deníku od příjezdu do Teheránu do současnosti a poslání emailu krajanům a včerejším hostitelům. Sedím na lavičce, píšu si deník a přišli ke mně 3 klucí(15yo, 16yo a 19yo) a hrozně se chechtali – hlavně ten 15yo. Napadlo mě, že se smějou proto, že mám na hlavě šátek (v Íránu šátek na hlavě žádný chlap nenosí, zato všechny ženy, jen jinak uvázaný). Sedli si ke mně a povídali jsme si. Stala se neuvěřitelná věc. Ten 15yo mi dal 2000 riálů a chtěl, abych si je nechal. Normálně, když dojde řeč na peníze, tak děti (nebo lidi obecně) žebrají. Toto je zřejmě velmi neobvyklý úkaz. Vůbec mě nenapadl důvod, proč mi bankovku dal. Dal jsem mu za to českou pětikorunu, což v přepočtu přesně odpovídá tomu, co mi dal on. Vyměnit peníze jsem vlastně také chtěl, jen trošku víc.
Uff! Konečně mám deník dopsaný do současnosti! Dopisoval jsem najednou celé čtyři dny. Už mě od lavičky bolí obě půlky a jistě tam mám vylisovanou texturu, kterou tvořily jednotlivé laťky sedací části.
První úkol dne je tedy úspěšně splněn, ale druhý úkol se mi podařilo splnit jen částečně. Napsal jsem email a přidal fotky, ale poslat se mi ho nepodařilo. Další den je bez záznamu. Nestalo se nic, co bych dokázal zábavně popsat. Další den časně ráno odjíždím do Yazdu.
11.8.2006 Cesta do Yazdu a obdivování jeho tajemné krásy
Vůbec se mi nechtělo vstávat. Rovnou jsem počítal s tím, že na autobusák pojedu taxíkem, protože je vzdálen 7 km a pěšky bych tam nestihl dojít. Z hotelu jsem musel vyrazit za kuropění, abych stihl autobus v 5:45 (!)
Opět se stala zvláštní věc. Normálně taxikáři turisty okrádají, ale tenhle sám před jízdou nabídl cenu 5000 riálů (12 Kč 50 hal.) místo obvyklých 20000. Na tom autobusáku mi pak rovnou řekl "خداحافظ" ("nashle") bez požadavku na zapacení. Už by málem opravdu odjel, ale strčil jsem mu ten pětilitr do okýnka, protože jsme se na této ceně dohodli a byl to opravdu férový člověk.
Yazd je úžasný! Chašang! ( قشنگ ) Překvapilo mě, že tu ani není takové horko, jak všichni vyhrožovali. Nebo že bych byl tak teplomilný?
Nechtělo se mi platit za taxa, tak jsem šel z autobusáku do centra pěšky - 3 km. Taxikáři byli legrační. Bylo jich tam asi deset vedle sebe a postupně se mě jeden po druhém zeptali "taxi?" "city center?", "hotel?". Desetkrát za sebou zaslechli odpověď "ne". Během pochodu mě Yazd opravdu uchvátil... samé schůdky, můstky a tunýlky. Všechno uplácané ze směsi bláta a slámy. Jen se jim to místy trochu rozpadá, no. [foto][foto] Taky je to jedno z nejstarších měst Íránu.
Chtěl jsem dojít na hlavní náměstí, kde měla být vyhlášená مسافر خان (mosaferkhuneh = ubytovna) baťůžkářů. Asi 500 m před náměstím se mi do cesty připletl ukazatel "Guest house Soroosh". Chtěl jsem omrknout cenu, abych se tam mohl uchýlit v případě, že by náhodou ubytovna byla dražší. Upoutal mě už vchod. Krásná uzoučká chodbička, která vedla na půvabný dvorek. Před vstupem na dvorek byla dvířka tak uzounká že jsem jimi zaboha nemohl své tělo spolu s batohem dostat. Nejdřív tedy šel batoh a pak já. Hned mi ale bylo jasné, že tady budu mít do kapsy hluboko. 27 $. Když jsem poděkoval a chtěl odejít, pan domácí začal aktivně smlouvat. Nakonec jsme se dohodli na pěti dolarech (100 tis. riálů). Čekal jsem nějakou kulisárnu, něco jako špinavý sklep nebo tak něco. Nicméně, čekal mě malý, ale krásný a velmi čistý pokojík. Dokonce byl vybaven lednicí a televizorem. Navíc byla k dispozici i vlastní koupelna se sedacím ( !) záchodem. Nakonec mi bylo ještě trapně, že jsem za takové pohodlí zaplatil jen 5 USD (tehdy 120 Kč). Akorát tam bylo dost teplo a chyběl větrák. Ale vzápětí hoteliér přinesl trojnožku na kolečkách a na tu napíchl bednu. Klimatizace! Podezřelé :-/. To už si snad dělají srandu… Jinde bych 5 dolarů zaplatil jen za tu klimošku…
Kromě mizerných sušenek v autobuse jsem dneska ještě nejedl a proto jsem přijal nabídku teplého jídla.Kebab. Do té doby jsem toto jídlo neznal. Chlapík přinesl nějaký pro mě do té doby exotický podlouhlý karbenátek s tím jejich „chlebem“ (něco mezi palačinkou a prostěradlem, ale chutné). K tomu dvě pečená rajčata a pepsi v plastiku. Výborné. Akorát se obávám, kolik to bude stát.
Nastal čas vyrazit na prohlídku města. Opět mě všichni zdraví a usmívají se. Někteří dokonce křičí pozdrav, když mě míjí za jízdy na motorce nebo z otevřeného okýnka auta. Je zábavné pozorovat, jak propastný rozdíl je v dopravních předpisech a jejích dodržování zde a u nás. U nás se musí svítit celodenně a celoročně a helma na motocyklu je samozřejmost. Na motorce může sedět spolujezdec od dvanácti let a nesmí na ní sedět více než dvě osoby. Tady v Íránu jsem už předtím valil bulvy, když mě míjel moped obsazený čtyřmi lidmi. V Yazdu jsem už viděl dokonce pět lidí na jednom vozidle. U nás řešíme, jak naskládat do auta pětičlennou rodinu, když se dozadu nevejdou 3 dětské sedačky. Tady je to jednoduché. Do osobního auta se vejde deset lidí a na motorku bez problémů pět. A přilby? Už jsem pár motorkářů s helmou zahlédl. Ve dne svítí jenom cvok a v noci dobrá polovina řidičů.
Dominanta města je opět částečně v lešení, stejně jako v Qom . [foto] [foto] Šel jsem kousek dál a tu zahlédnu schůdky vedoucí prudce nahoru - na střechu. Hned jsem tam vyběhl. Opravdu nádherný pohled! Tisíce hliněných kupoliček, stovky baghdir (větrných věží svádějících vánek do budovy – středověká klimatizace) a desítky mešit s minarety. V pozadí pak skalnaté hřbety hor ve stejné barvě jako místní budovy. Ploché střechy jsou spojeny můstky nebo cihlovými klenbami a tím vznikají jakési tulýlky nebo celé zastřešené ulice.
Foťáku jsem dal opravdu zabrat – pobíhal jsem s ním po ulicích i po střechách mezi kupolemi a cvakal jako smyslů zbavený. Ještě jsem dostal strach, abych se v tom střešním labyrintu neztratil (jak už jsem zmiňoval, jednotlivé domy jsou nahoře spojeny můstky, takže se dá přebíhat z domu na dům), ale náhodou jsem došel k jiným schodům vedoucím zpět do ulice. Příjemné je, že na ulicích jsou všude pítka s chladnou a dobrou vodou.
Večer byl úžasný – na hotelu jsem si dal šíšu & čajík, ukázal jsem panu domácímu fotky z Prahy a trošku jsme povídali (ale opravdu jen trošku, protože on uměl anglicky asi tak, jako já persky a lepší společnou řeč jsme nenašli). Posezení bylo příjemné. Dveře mého pokoje vedou na širokou kamennou pavlač. Dole je pak pár keřů a bazének s vodotryskem. Dole i nahoře jsou rozestavěny ratanové válendy s koberci a polštářky, na kterých se vysedává a lenoší, pokuřuje a popíjí. Taky jsem si ve městě koupil melouna a hned jsem ho půlku zbouchal.
Esfahán - čajovna na střeše
Esfahán - Celé obrovské Imámovo nám.
Esfahán - Imámovo nám. - podloubí
Esfahán - Imámovo nám. - detail kupole
Esfahán - Imámovo nám - mešita - detail
Esfahán - na návštěvě v Afghánské škole
Afghánská večeře večeře
Esfahán - na návštěvě u afghánské rodiny
Yazd - zdivo je samé bláto a sláma
Yazd - baghdíra - Větrná věž svádějící vánek do vnitřku budovy – středověká klimatizace
Yazd - pohled ze střechy domu
Yazd - zastřešená ulice
Yazd - šíša a čajík na hotelu (guesthouse Soroosh)
Spalo se dlouho a pěkně. Tady jsem ani neměl potřebu se v pokoji na noc zamknout. Dnes mě čeká noční cesta do Teheránu kvůli pákistánskému vízu, proto jsem se vyspal do foroty. Vůbec se mi do té přelidněné díry nechce. Po prohlídce velmi krásné a velké mešity (Jameh mosque) jsem se ponořil do čtvrti, kterou lze bez nadsázky nazvat hliněným bludištěm. Uličky byly široké do dvou metrů a občas vedly tunýlkem. Krásné ticho rušilo jen tu a tam zabručení projíždějící motorky. Motorka byla vlastně jediné motorové vozidlo, kterým se tudy dalo projet. Některé uličky byly tak úzké, že motorkáři před zatáčkou troubili, aby se za ní nesrazili s protijedoucím.
Ale bohužel, čas utíkal velmi rychle a bylo zapotřebí pomalu vyrazit do hotelu pro batoh a pak na autobus. Koneckonců, stejně se mi vybily baterky ve foťáku, takže bych tak jako tak musel na hotel pro nové (na cestě bez foťáku neudělám krok ). Naposledy před vyčerpávající celonoční jízdou do hučícího Teheránu jsem si dal osvěžující sprchu, zaplatil za skvělé služby v hotelu a opět jsem zatížil svá záda batohem s celou polní výbavou. To je vlastně taková moje maringotka, ve které se skrývá všechno potřebné na tři měsíce (kromě jídla a vody, samozřejmě).
Na autobusáku se mě hned ujal chlapík, který se mnou šel koupit lístek do Teheránu. Ten je vzdálen 680 km a jízdenka stála 28 klacků (70 korun – fakt, nedělám si srandu). Jeden kilometr tedy přijde na deset haléřů. Hned mi ale bylo jasné, že to nebude klimatizované Volvo s občerstvením. Ale nevadí, stejně jsem chtěl tuto nižší třídu také vyzkoušet. Poznámka vložená při přepisu v r. 2012: Jen pro ilustraci bych vysvětlil – po Íránu se můžete svézt buď moderním novým autobusem (nejčastěji Volvo nebo Scania). Zde se pořádně ochladíte. Řidiči znají pouze zapnout a vypnout, pokud se jedná o klimatizaci. A zapnuto znamená naplno. Dostanete nápoj a sušenku (v r. 2006 u nás ještě takové služby dopravci neposkytovali. Celková úroveň íránské autobusové dopravy byla tehdy nesporně vyšší, než u nás). Za cestu zaplatíte cca 30 haléřů na kilometr. Druhou třídu tvoří prastaré kulaté mercedesy. Také dostanete napít, ale jen ledové vody a jste bez sušenky. Místo klimatizace se normálně větrá. Dokonce si můžete otevřít velké okno na místě podobně jako v autě a vystrčit hlavu z okna. Detail.Srovnání.
Po vyzkoušení této nižší třídy jsem usoudil, že je pro mě lepší jezdit těmito kraksnami, protože nabízí skoro stejné pohodlí jako Volva. Sedačky se také dají sklopit, hluk a vibrace jsou srovnatelné a ty vošklivé sušenky bez chuti a Capri Sone si můžu za půl darma koupit sám. A co se týče klimatizace – ta mi v autobuse spíš vadí, než bych si za ní připlácel (když už běží, tak pořádně, až se na oknech div nezačnou malovat šestihranné obrazce). V rachotině se tedy přioblékat nemusím. A když je někomu horko, tak si může otevřít okno a vystrčit hlavu ven jako ve vlaku. Když si můžu v autobuse otevřít okno, cítím se mnohem svobodněji a vířící venkovní vzduch se mi mnohem lépe dýchá.
Autobus byl plně obsazen a nebylo tedy možné se rozvalit na dvousedačce. A na té jedné židli usnout zkrátka nedokážu. Po pár hodinách jsem začal dost trpět. Chtělo se mi strašně spát, ale nemohl jsem. Vyflák jsem se na nějakou kulturu cestování a natáh jsem se do uličky na lino. Jako polštář posloužil batůžek s knížkou, rukopisem tohoto deníku, mapou Íránu a foťákem. Nic mi nevadilo, že na mě občas někdo šlápl nebo o mě zakopl. Potřeba spánku byla silnější, než potřeba vystupovat na civilizované úrovni. Také jsem byl pak obalený sušenkovými drobečky a prachem. Ne, že by mi to nevadilo, ale hlavně, že jsem se trochu prospal. Někde prý používají odpírání spánku jako mučící metodu při výsleších. Tato metoda je považována za mimořádně brutální. Na mě by asi fungovala. Příště si vezmu do autobusu karimatku a bude to luxus.
13.8.2006 Druhé a bližší seznámení s Teheránem
V Teheránu mě čeká VELKÝ a vlastně jediný úkol s nejistým výsledkem a sice získat pákistánské vízum. Dostat se přes celé město z terminálu do centra pomocí MHD byl pro mě nadlidský výkon, protože v Teheránu neexistují jízdní řády ani trasy spojů. Tedy trasy asi existují, ale pro cestující jsou asi tajné. Autobusy mají pouze konečnou stanici a číslo linky. Ale jak jsem později zjistil, tato jediná indicie je mylná. Dokážu si to vysvětlit asi tak, že ráno přijde každý řidič na parkoviště, sedne si do NĚJAKÉHO autobusu, který se mu nejvíc líbí, jede si svoji trasu a víc ho nezajímá. Domnívám se, že časně příchozí si rozeberou kulaté mercedesy, které jakž takž drží po hromadě a na ty nedochvilné zbydou staré Ikarusy, na které si i my pamatujeme.
Jaké fajnovky jsou zahraniční turisté, kteří si stěžují na nepřehlednost pražské MHD! V té má každé vozidlo pravdivé označení- číslo linky a konečnou stanici (a tam také skutečně jede! ), uvnitř bývá napsaná celá trasa, z reproduktorů se ozývá zřetelné hlášení stanic. Zastávka se pak skládá z charakteristického sloupku, na kterém je umístěna jistá vymoženost, kterou v Teheránu neznají, a sice JÍZDNÍ ŘÁD s trasou. V budce se sedadly je dokonce mapa Prahy se schémátkem celé sítě MHD. V Teheránu mohu zastávku tušit na místě, kde čeká hlouček lidí bez jiného zjevného důvodu. Sloupek? Cedule? Budka? Nic!
Protože jsem měl trochu línou hubu a měl jenom pět a půl hodiny na docestování na pákistánskou ambasádu, jediné východisko bylo taxi. Cesta ze západního bus terminálu na českou ambasádu na severu města mě stála 40000 (100 Kč). Srdce mi zaplesalo, když jsem v tom zamlženém mumraji spatřil červenobílou vlajku s modrým klínem. Otvírají v devět hodin, které odbijí za hodinu. Měl jsem tedy hodinu a kousek času. Rozhodl jsem se, že půjdu najít vodu, protože v mé lahvi zbývalo jen na dně. Žádné pítko jinak na ulicích běžně dostupné ale k dispozici nebylo. Přestal jsem tedy plýtvat zbývající energií a vodou v potních žlázách a usadil se ve stinném parku. Na trávu jsem rozložil svojí modrou rozdrbanou karimatku, ve které jsou zapíchané maďarské, srbské, bulharské a turecké trny a stébla. Leže jsem se bavil pozorováním pána s asi desetiletým synem. Otec na lavičce nerušeně četl noviny a pokuřoval, zatímco kluk umíral nudou. Poposedával a klepal rukou do opěradla. Já jsem otevřel LP a vyhledal, kde je v Teheránu Velvyslanectví Pákistánu. Nebylo blízko, ale odtamtud už možná zvládnu docestovat do středu města pomocí autobusů na Meydan-e-Imam Khomeini (Náměstí Imáma Chomejního), poblíž kterého se má nacházet pár levných hotelů.
Znovu jsem se podíval na onu dvojici u lavičky. Kluk byl nudou úplně zoufalý. Jeho otec se natáhl na trávu, obličej si přikryl přečtenými novinami a usnul. Kluk seděl na lavičce zády ke mně. Párkrát se na mě otočil a usmál se. Napadlo mě, že bych se s ním dal do řeči, abych si na něm procvičil perštinu. Začal jsem tedy směrem k němu házet lískové oříšky, které jsem škubal na větvi, na kterou jsem v sedě dosáhl. Buď se styděl první promluvit (stejně jako já :-/), nebo dopadající plody neslyšel. Oříšky na větvi mi došly a abych natrhal další, musel bych vstát a to je moc práce. Přišly tedy na řadu kamínky. Nechtěl jsem dál obtěžovat, ale nakonec mi byl mladík jistě vděčný, protože jeden větší kamínek dohopsal až k lavičce, u které se válel jeho líný a lhostejný otec. S hlasitým cinknutím klepl do její kovové nohy. To lenocha vzbudilo. Posadil se, zapálil si žváro a za chvíli odešli.
Mezitím uplynula ona hodina, která zbývala do deváté. Paní velvyslankyně Jelínková mi ochotně napsala doporučující dopis, který je nezbytný pro získání pákistánského víza. K Pákistáncům jsem dojel bohužel opět taxikem, aby mi neodešli na oběd, než bych se tam dotáhnul jiným, levnějším způsobem dopravy. Ale stejně to nebylo nic platné, protože se ukázalo, že pracují od devíti do půl jedenácté. Bylo už 11:00, ale ochotný úředník, který tam ještě byl, mi dal alespoň potřebné formuláře. Za taxi už jsem dnes utratil průměrnou denní íránskou útratu, tak další už nepřipadal v úvahu. Nějaký pán mi poradil směr, kterým se dostanu na autobus do centra. Na druhé zeptání jsem autobusy skutečně našel. Zkusil jsem se zeptat řidiče, jestli jede na (Meydan-e-Imam Khomeini – میدان امام خمینی). Pokynul, ať nastoupím. Nastoupil jsem a dal mu jízdenku, které se kupují u dědka v budce. Jsou v podstatě zadarmo – jedna stojí 200 riálů, což odpovídá padesáti haléřům.
Autobus končil asi po dvou kilometrech na velkém rušném náměstí, které ale podle mizerné mapy v průvodci Lonely Planet a kompasu nebylo to Chomejního. Jeden hodný spolucestující z prvního autobusu mě chytil za rukáv a obešel se mnou pár autobusů a ptal se řidičů, kam jedou a do toho správného mě posadil a odešel. Ještě jsem se ho zeptal, jak se jmenuje tato stanice a jaké číslo má tento autobus, abych věděl, jak se sem dostanu zítra, až zase půjdu na pák velvyslanectví. Název se mi podařilo zjistit – je to náměstí Valiáz. Ale autobus sice má číslo a napsanou cílovou stanici, ale jak už je psáno výše, není mi to nic platné. Podle čísla a nápisu nepoznám, kam vozidlo jede. Tady holt co je psáno, není dáno. Tento autobus mě už ale skutečně dovezl na Meydan-e-Imam Khomeini! Čekal jsem, že to bude pěkné náměstí s nějakou parádou, ale je to vlastně obrovská křižovatka šesti a osmiproudých silnic. Náměstí zdobí kromě rozlehlé vyasfaltované plochy obrovská hranatá budova se spoustou satelitů a antén na střeše (tato budova mi připomíná bývalý Centrotex na Pražského Povstání, akorát je o mnoho větší, stejně jako je Teherán větší než Praha). Jako třešničky na dortu zkrášlují náměstí, resp. Křižovatku tři blikající palmy z PVC. Odtud jsem celkem lehce našel hotel Khazar sea, který má být nejlevnější (60 klacků – 150 Kč). Je tu docela čisto a klid.
Toto všechno jsem dostal za 100 amerických dolarů.
Yazd - vypadá to podle vás jako graffiti? I já jsem si to myslel. Ale jeden místní mě poučil, že to jsou spíš reklamní poutače.
Starý autobus, který vás sveze za 0,10 Kč / kilometr. Mě svezl z Yazdu do Teheránu.
Jak vidíte, metro je v Teheránu velmi populární.
VLEVO - Takhle to vypadá, když si hodně lidí ukáže prstem na mapu. VPRAVO - jízdenky do metra
Teherán. Jakýsi obchodní dům, který se specializuje na autodíly.
Teherán - kanál. V hezkých klidných městech, jako je Yazd, teče v tomto kanálu čistá voda. V Teheránu tam teče všechno možné - od vajglu až po koště, jak vidíte.
Tady v Íránu na mě všechno působí exotickým dojmem. A z této fotky je evidentní, že i já působím exoticky na své okolí.
Teherán - rušné ulice
Teherán - tajemné ulice
Teherán - obchodní ulice - tedy trh
Teherán - modlitba na zápraží mešity
Teherán - nespravedlivě vedená ulice - čtyři pruhy tam, jeden zpátky a to jen když se motorkáři umoudří.
Teherán - když máte rozbité auto a nemáte garáž, můžete jej spravit na ulici
.
.
.
.
14.8.2006 Teherán
Spalo se nádherně. Posnídal jsem broskvi a banán, vyplnil pákistánské formuláře a vyrazil na velvyslanectví – cesta kupodivu proběhla bez problému. Ale nebyla nic platná. Jel jsem tam jen proto, abych zjistil, že dnes mají svátek. Cestou zpět mě k mému zmatení autobus zavezl jinam, než na náměstí Valiáz, ale nevadilo, byla tu stanice metra. Metro má jen dvě trasy protínající se na Imam Khomeini sq., jejichž schéma je kupodivu všude nalepené i s malinkou mapkou města. Nebyl tedy problém dostat se na Náměstí Imáma Chomejního.
Odpoledne jsem vyrazil do Velkého bazaru. Prý to má být největší bazar (tedy trh) v Íránu. Spousta vlnitého plechu, reklamních tabulí a hlavně odpadků. Těch bylo místy na chodníku tolik, že se v nich dalo šoupat nohama, jako se u nás na podzim šoupe nohama ve spadaném listí.
Pocítil jsem potřebu naučit se některé dovednosti, které ovládají všichni Íránci. Jako první jsem se naučil přecházet silnici. Přechody (zebry) jsou ve městech ohrožený druh a vlastně tu fungují jen jako dekorace. Řidiči nezastaví, když u ní čekáte. Nejjednodušší a nejbezpečnější je přecházet nenápadně vedle domorodce, který ví, co si může dovolit. To se dá ale praktikovat jen na frekventovaných přechodech, kde je hodně lidí. Jinak bych na náhodně přecházenícího občana čekal jako na občasný přívoz přes řeku. Ale teď už to umím i sám. Stačí se nebát a nedělat prudké a nečekané pohyby. Z domova jsem zvyklý vstoupit na silnici jen tehdy, když je možné ji přejít celou najednou. To ale v Teheránu nepřipadá v úvahu, protože ulicemi obvykle tečou nepřerušované proudy vozidel a ulice mají běžně dva až čtyři proudy. Tady se přechází na etapy. Zprvu to byl hrozný pocit – stojíte uprostřed silnice a auta jezdí kolem vás před nosem i za zadkem, ale člověk si dokáže zvyknout na ledacos. Když ohodnotím íránskou dopravu zpětně, musím říct, že dokonale funguje. Lidé přecházejí ulice, kdekoli potřebují – i napříč křižovatkou dvou čtyřproudých silnic. I když ve městě jezdí opravdu mnoho aut, každou ulici přejdete bez problémů. Když zahlédnete větší mezeru mezi auty v krajním pruhu, přejdete první pruh a zastavíte se na čáře mezi krajním a druhým pruhem. Auta jezdí před vámi i za vámi. Když se v pruhu před vámi opět objeví větší mezera, přejdete další pruh a tento postup opakujete, dokud nedostáhnete druhého chodníku. Po měsíci v Íránu už jsem při takovémto přecházení neměl pocit ohrožení. Když jsem se ocitl v kolizní dráze s autem, nikdy se mi nestalo, že by na mě někdo najížděl, troubil, zastavil naschvál až na poslední chvíli nebo dokonce zrychlil – na co jsem zvyklý z Evropy. Zastavil každý a nikdo mě neohrozil. Na Ty Trubko jsem objevil video, které krásně ukazuje, jak přecházení ulice v Teheránu vypadá
15.8.2006
Opět výprava za Pákistánci. Konečně si vzali mé vyplněné papíry a zase mám přijít další ráno. Akorát jsem se procházel po městě a rutinně odpovídal na pozdravy zvědavých kolemjdoucích.
16.8 + 17.8. 2006
Další nudný den. Pákistánci řekli „přijď v sobotu“. Rozhodl jsem se tedy, že někam vyrazím. Nejlepší volba se mi zdála cesta do Hamadánu. Slyšel jsem, že je to hezké město a není to moc daleko od Teheránu, prý jen 5 hodin cesty. Jenže cestou metrem mě lapil nějaký chlapík a pozval mě domů na noc, že prý už je pozdě a že bych do Hamedánu přijel na noc. Nedokázal jsem odmítnout. Následoval obligátní blok otázek, na které jsem odpovídal už snad tisíckrát („odkud jsi?“, „Milan Baroš, Petr Čech, Pavel Nedvěd?“, „jak se jmenuješ?“, „kolik ti je“, „jaké máš zaměstnání?“, „co tu děláš?“, atd, atd.), potom jídlo, představování mě příbuzenstvu a pak že mi prý ukáže v Teheránu něco hezkého, co musím vidět. To byla moderní nákupní galerie, kterých je Praha plná. Mohl jsem si zde vybrat ledničku Siemens, moderní americkou kuchyňskou linku, džíny HIS a dokonce i čínský suvenýr z Jižní Afriky nebo Indie. Také mi pořád cpal, že si ty čínské suvenýry mám koupit, že je to hezké a levné. Hrůza. Pak navrhl, že se mnou do toho Hamedánu pojede a ukáže mi tam všechno, co stojí za vidění. Souhlasil jsem, tak jsme vyrazili. V Hamedánu jsem se těšil na jeskyně. Před jeskyní dělá největší dojem obrovské parkoviště. Odhaduji, že tam bylo více než tisíc aut. V areálu před jeskyní pak byly stovky obchodů s levnými cetkami z Číny. Vstupní portál jeskyně byl mohutně vybetonován a tlačil se tam ukrutný dav lidí čekajících na projížďku lodičkou zatopenou částí jeskyně. Ve vodě tu a tam plavaly sušenky a sáčky od cukroví. Můj přítel Ehson při tom stále dokola opakoval, jaká je to nádhera. Také mi ukazoval nějaké staré kamení, muzea a hroby. Na tento druh pamětihodností moc nejsem, ale Ehson sám ví nejlépe, co je pro mě dobré. Na noc jsme pak jeli zpátky do Teheránu.
18.8.2006 Polapen v pasti íránské pohostinnosti
Velmi nudný den a není o čem psát. Měl jsem pěkně hroznou náladu. Večer jsme s Ehsonem navštívili jeho strýce s chotí ve velmi luxusním bytě. A to nebyla jediná návštěva. Všude mě chtěl ukázat. Také měl pocit, že mě musí před svými krajany chránit. A do toho mi dával intenzivní školu Islámu. Už jsem chtěl pláchnout a přespat v hotelu, ale nepodařilo se. On mi chtěl dát jen to nejlepší, ale pod tou jeho ochranou jsem si začal připadat trochu nesvobodně, skoro jako v zajetí.
20.8.2006 Znovunabytí pocitu úplné svobody
Můj nový přítel a ochránce mě taxikem dovezl na Pákistánskou ambasádu. V hodně bujné fantazii jsem si představoval, že ještě dnes dostanu vízum a budu pokračovat v cestě – opět přes Yazd. Úředník mi opět řekl „posaďte se, prosím, zavolám vás“. Připravoval jsem se, že zase řekne „přijďte v úterý“ nebo tak něco. Ale on řekl „your visa is OK“!! Úžasné! Stačí akorát zaplatit 330000 riálů (825 Kč), odevzdat pas a počkat, až mi tam plácnou tu nálepku. To nalepení trvá šest hodin. Tak to už vydržím. (Pozn. 6 hodin lepit nálepku do pasu je náhodou docela dobrý čas. Na Íránském velvyslanectví v Praze trvá nalepení nálepky tři dny.) Ehson se ptal, jestli s ním nechci jet do Shirazu. To jsem ale nechtěl jednak proto, že už se mi do hlavy víc lekcí Islámu nevejde a jednak plán cesty je jiný. Pouštní město Tabas. Musím tedy zpět do Yazdu a odtud dál.
S Ehsonem jsme navštívili jeho učitele karate nejdřív u něj v práci a pak doma. Seděli jsme u něj v kanceláři asi půl hodiny a zdálo se mi, že náplní jeho práce je sezení za stolem, pití čaje a podávání si rukou s přicházejícími a odcházejícími kolegy. Večerní návštěva u něj doma se mi moc líbila. Jeho manželka je jiná, než ostatní ženy, které jsem v Íránu viděl. Dokonce na sobě ani neměla čádor, ba ani šátek na hlavě. Přinesla misku s ovocem, jako to dělávají všechny hostitelky v Íránu, které mě pohostily. Když začli s Ehsonem volně konverzovat v perštině a mě si delší dobu nevšímali, začal jsem se cítit nesvůj. Připadal jsem si jako nějaká ozdoba nebo kuriozita, kterou se chtěl Ehson pochlubit. (Ale bílí turisté jsou v Íránu skutečně vzácní. Je jich tam tak málo, že se při náhodném setkání na ulici pozdraví, sdělí si čerstvé dojmy a v rámci rozloučení si navzájem přikážou, aby měli hezkou cestu). Zrovna když jsem si tuto skutečnost uvědomil, manželka pana trenéra se na mě zadívala, svraštila obočí a ukazujíce prstem pronesla „záchod je tamhle“. „Tam“ jsem ale nepotřeboval. Po večeři přišly odněkud zvenčí jejich děti. Tlustá holčička a hubený kluk. Všichni jsme se společně fotili a všichni si také museli na displeji foťáku prohlédnout právě vytvořené snímky. Z objektivu jsem pak pracně snímal otisky prstů .
Čas se brzy naplnil a Ehson mě odvezl na autobusák, koupil mi jízdenku do Yazdu nejlepším dopravcem Seiro-Safar a posadil mě do autobusu. Ještě na mě křičel, že mu mám určitě zavolat, kdybych cokoli potřeboval. Ale já jsem byl spíš rád, že už jsem zase sám.
Autobus byl opravdový koráb, prodloužený třínápravový. Ale to se ukázalo být spíš nevýhoda, protože když přejížděl retardéry, tak to nadskočilo hned třikrát. Ale super bylo, že vzadu nad motorem byla místo sedaček jakási vyvýšená válenda (nebo pec?), na kterou jsem si vlezl a krásně se během celonoční jízdy vyspal. Vzbudilo mě jen občas trojité drncnutí.
.
.
.
.
Ještě pár slov zpětně o Ehsonovi: Na jednu stranu na mě byl velice hodný, vysvětlil mi všechno, na co jsem se ptal. Mluvili jsme anglicky, ale velmi chválil mé pokusy o komunikaci v perštině. Opravdu mi ukázal pár zajímavých věcí, dal mi poznat zevnitř, jak vypadá íránská rodina. Pohyb po městě s ním byl opravdu hladký a svižný. Ale na druhou stranu mě dost omezoval. Pořád mínil, že sám jsem ve městě ohrožen. Druhý nebo třetí den přehlížel mé nesmělé naznačování, že už bych byl raději zase nezávislý. Nakonec ještě navrhnul, že další část cesty pojede se mnou, ale to už se mi podařilo zdvořile odmítnout.
Usiloval o nový život v USA. Jeho manželka a syn v té době už v USA byli. Říkal, že se mu po nich moc stýská a bylo to na něm i vidět. Každý den si s nimi telefonoval. Bylo vidět i to, že si není jistý, jestli se mu tam podaří dostat (Írán je totalitní stát). Měl v plánu doletět do USA přes Itálii. Začal po mě žadonit, abych mu pomohl sehnat mapu Itálie. Prý ji v Íránu nesežene a požadoval, aby mu ji poslal z ČR nějaký můj známý. Vůbec jsem nepochopil, na co tu mapu potřeboval a vůbec se nenechal přesvědčit, že takovou mapu koupí v prvním obchodě, na který v Itálii narazí. Nakonec mě ukecal - zavolal jsem svému kamarádovi Emilovi, vysvětlil jsem mu všechno, co jsem pochopil i nepochopil a Emil mu mapu skutečně poslal do Teheránu. Dodnes nevím, k čemu mu ta mapa byla dobrá, ale každopádně vím, že se do USA skutečně dostal a zdá se, že je tam celkem spokojený a narodily se mu tam další dvě děti. Dokonce si občas napíšeme pár slov - je zaregistrovaný na Facebooku.
[BBvideo 425,350][/BBvideo] Video z ulice.....zde uvidíte jednu z íránských záhad, které se mi nepodařilo dekódovat. Mnoho semaforů ve městě vypadalo na první pohled normálně, ale na druhý pohled si všimneme, že všechny tři "barvy" jsou žluté a střídavě blikají. Napadlo mě akorát, že je to jen dekorace, podobně jako zebry.
Hamedán - obchod kobercem
Hamedán - Tato mrtvola se mi líbila. Líbilo se mi na tom zejména to, že prý osobu ponechali tak, jak v zemi odpočívala a později kolem ní vyrostlo muzeum. Na obrázku při bližším pohledu uvidíte, že kostra je částečně "ponořená" do země.
Hamedán - typicky asijský způsob přepravy nákladu. Když stěhujete ledničku, tak možná nemáte popruhy, ale určitě máte hodného kamaráda, který vám ledničku během jízdy pohlídá.
Typická íránská zahradní restaurace
Jídelní stůl a židle v restauraci
Hamedán - v jeskyni tu mají všechno možné, co bych tam vůbec neočekával... dokonce schody jako v muzeu a bar, kde si můžete dát pivo (zaručeně s 0% alkoholu - poznámka: v Íránu jsem se za celý měsíc nesetkal s alkoholickým nápojem )
Hamedán - jeskyně a imám (náboženský vůdce) Chomejní a jeho syn a nástupce Chámeneí (s brýlemi)
Taxi a imám (náboženský vůdce) Chomejní a jeho syn a nástupce Chámeneí (s brýlemi)
Velmi moderní internetová kavárna na autobusáku v Teheránu (v roce 2006 bylo i v ČR na ploché monitory pohlíženo jako na něco nóbl). Na ceduli na skle je napsáno "Kafi Net". Pokud si nezapamatujete, jak se to píše, internetovou kavárnu ve městě mezi jinými cedulemi nenajdete, nápisy latinkou se obvykle "kafinety" neověšují
Teherán - tento snímek jsem nazval Multikulturní auto. Podle oválné samolepky někdy jezdilo ve Francii, podle spodní eSPéZetky jindy patřilo nějakému Němci a navrchu je íránská eSPéZetka s čísly v horním řádku a nápisem Tehrán - L ve spodním řádku.
Rodina karatisty, ke které mě zavedl Ehson, která mě bohatě pohostila skvělým jídlem, a která mi obtiskla svých čtyřicet prstů na objektiv.
.
.
.
.
.
. [align=left]Předchozí část deníku zde[/align][align=right]Další část deníku zde[/align]
10. část - Íránské mezipouští
Město Tabas je ze všech stran obklopeno rozlehlou neobydlenou pustinou. Na severozápadě se rozkládá poušť Dasht-e Kavir (دشت كوير) a na jihovýchodě prostor uzavírá Dasht-e Lut (دشت لوت)
21.8.2006 Potřetí v Yazdu
V Yazdu jsem si rovnou koupil jízdenku do Tabasu (طبس). Ta byla na 15:00, takže jsem měl nějakých 8 hodin času. Znovu jsem se tedy vydal do centra. Konečně jsem si také vylezl na Amir Chakhmakh (dominanta Yazdu. Také jsem konečně poznal, jak vypadají točité schůdky uvnitř minaretu. Zde jsem k tomu měl ojedinělou možnost, protože Amir Čakmak byla postavena jako mešita, ale nyní jako mešita neslouží. Jen proto po ní může lézt obyčejný člověk). U vstupu nikdo nebyl, jen otevřené dveře a stoleček. Zezhora jsem udělal spoustu zajímavých fotek (které se mimochodem z foťáku záhadně ztratily). Poznámka: Fotky se neztratily. Patrně se v přístroji udělal nějaký zkrat či co. Po návratu z cesty jsem zjistil, že na paměťové kartě z foťáku nějaká data stále jsou, ale fotoaparát ani počítač je neumí běžným způsobem číst. Poporosil jsem tedy svého hodného bývalého spolužáka Daniela Březinu, jestli by se nepokusil z karty něco vyšťourat. A ono Aleluja - povedlo se mu to! Za existenci těchto fotografií → Schůdkyfotkafotkafotkafotka vděčím šikovnému Danovi.
V Yazdu to bylo super. Už jsem do tohoto města přijel během 14 dnů potřetí, ale stále mě neomrzelo. Předpověď počasí byla akorát na smažení vajec na slunci, ostatně jako každý den mého pobytu v Íránu, a tak bylo v úzkých stinných uličkách velice příjemně. Můj pozitivní dojem z celého města ještě umocnil nákup točené zmrzliny u stánku na ulici: Zmrzlinář mi ji v kornoutku podal a platbu s úsměvem kategoricky odmítl. Jenom bylo blbé, že jsem musel celých těch 8 hodin mít na zádech batoh. Nebylo ho kam odložit.
Do Tabasu jsem dorazil asi v 20:30 a byla už úplná tma. Autobusák je až za okrajem města a tak jsem zalezl do pouště, povečeřel poslední pytlíkovou brokolicovou a pod širým nebem ulehl. Leželo se mi celkem pohodlně, ale musel jsem se postupně oblékat a stále mi byla zima. Po dlouhé době jsem měl na sobě všechno oblečení, které jsem v batohu měl a stále mi byla zima. Na ten nemilosrdný pouštní žár jsem čekal jako na smilování.
22.8.2006 Hmyzí safari a hotel bez placení
Zaplaťpánbů, přišel. Když jsem se rozhlédl, zjistil jsem, že kousek dál za městem (asi 2 km od jeho kraje) je nějaký zelený pruh – zřejmě oáza. Zpětně bych doplnil, že po probuzení jsem zjistil taky to, že jsem si v noci lehl do vyschlého vodního koryta, kterými byla okolní poušť protkána. Jak mě život naučil na dalších cestách, stavět se do cesty vodě se nemusí vyplatit. A v poušti obzvláště. Může se klidně stát, že o pár kilometrů proti proudu přijde přívalový liják (ano, v poušti sice prší velice zřídka, ale když už zaprší, tak to stojí zato) a já bych byl spláchnut z místa. Jinak bylo celou noc takřka bezvětří, ale párkrát mě v noci vzbudil velmi silný poryv větru. Rozespalý jsem instinktivně chytal do náruči všechny své věci, aby mi neuletěly. Později jsem viděl, že se pouští pravidelně prohání vzdušné víry – a to bylo zajisté to, co mi v noci pod širákem způsobilo zmatek a chaos ve výstroji.
V žádné pouštní oáze jsem ještě nikdy nebyl. Často jsem o tom snil a proto má cesta zamířila nejdříve právě tam. Možná to byly dokonce první divoce rostoucí palmy, které jsem v životě viděl. Také jsem poprvé ochutnal čerstvé datle na zem spadlé – moc dobré. Ale některé z nich, nezralé, jsou ukrutně trpké. Byl bych si tady ještě ve stínu datlových palem zchrupnul, ale došla mi voda a v oáze jsem žádnou nenašel. Cestou zpět pouští směrem k městu jsem našel malý hřbitůvek a pomník s několika malými stromy. Ze země trčela trubka s kohoutkem. K mému údivu z něj tekla čistá a chladná voda! Nikde nikdo, tak jsem si tu kromě načerpání vody trochu přemáchnul prádlo. Suché bylo asi tak rychle, jako kdybych ho hodil do elektrické sušičky. Posvačil jsem a mé na zem spadlé drobky přišel posvačit velký mravenec. Ráno několik těchto opravdu velkých mravenců zkoumalo mě a mé vybavení i na mém nocležišti. Rozhodl jsem se mu nabídnout výzvu - pistáciový oříšek. Mravenec výzvu bez váhání přijal. Bojoval opravdu statečně, s maximálním nasazením své síly oříšek o několik centimetrů odtáhnul, ale nakonec to vzdal. Ale já jsem jeho snahu odměnil rozlámáním jádra na menší kusy, aby si je mohl pohodlně odnést za svojí velkou rodinou. Hned nato se mi naskytlo další zajímavé pozorování - dva sršni byli zcela ponoření do činnosti, při které se lidé obvykle neradi nechají pozorovat. Rozhodl jsem se tedy, že natočím supermakro porno. Můj objektiv se při jejich intimní chvilce přiblížil až na jeden centimetr od jejich propletence. Při představě rozzlobeného sršně se mě zmocnila obava, jestli jim takový zásah do soukromí náhodou nebude vadit. Když spolu byli hotovi, jeden z nich (určitě ten chlap) se na mě výhružně podíval, ale pak oba pokojně odletěli každý na opačnou stranu. Když jsem si ještě vyslechl krásný a zvláštní zpěv nějakého ptáka, bylo načase konečně vyrazit do města a najít ubytování. To bývá v centru a šel jsem tedy do centra. Ale ani po delším nahodilém bloumání mezi ulicemi se žádný hotel neukázal. Když jsem konečně otevřel svou línou hubu, bylo mi sděleno, že ve městě je jediné ubytovací zařízení a to na jeho okraji. Už jsem byl dost utahaný – batoh s celou polní výbavou se na větší vzdálenost přecijen pronese a z toho, že jsem ho zbytečně vláčel pár kilometrů do centra a zpátky ven, jsem neměl přílišnou radost. Když jsem vyšel ze stinných ulic do širších prostranství, odpolední slunce se do mě naplno opřelo a začla kolem mě jako hejno vos kroužit skupina dorostenců na fichtlech a něco na mě povykovali. To mě vždycky dokáže rozladit. Ale jeden z nich zastavil, pokynul, abych nasednul a dovezl mě k tomu hotelu. To mi udělalo radost, protože ten den už jsem v těch nohách něco měl – a to přes poledne a v té nejpoušťovatější žhavé poušti.
Jenže pan hoteliér chtěl čtvrt milionu riálů (625,- Kč) a to je moc. Po mém odmítnutí ještě slevil na 150000, ale to se mi pořád nelíbilo. I když to byl jediný hotel ve městě, vydal jsem se hledat jiný – a našel! Skromný, ale dostačující. Pokoje nebyly omítnuté, v zárubních chyběly dveře (vlastně i zárubně chyběly). Okna v otvorech také chyběly. Netekla tu voda, ba ani toaleta nebyla k dispozici. Zvláštní hotel. Dokonce na něm ani nebylo napsáno, že je to hotel a vypadal úplně jako rozestavěný barák. Batoh jsem si uložil do skříně v podobě velké díry v zemi, přikryl ho igelitem a vyrazil do města. Ale teď vážně: ve skutečnosti to BYL rozestavěný a napůl do země zapuštěný barák. Byla to celá rozestavěná městská čtvrť. Takže jsem doufal, že mi skříň nikdo nevyklidí, nebo že barák náhle nezačnou dostavovat.
Město mě opravdu okouzlilo. Všude rostou palmy a pomerančovníky. K večeři jsem si koupil ukrutně levný chleba (přímo z pece vytažený), cibuli a kousek sejra. Sedl jsem si do parku a moc mi chutnalo. Po jídle jsem si dal ještě malou procházku mezi palmami a poté se odebral do svého hotelu bez placení. Batoh na mě naštěstí čekal ve „skříni“.
23.8.2006
V ruině se spalo skvěle a oproti minulé noci mi bylo teplo akorát. Naštěstí nikdo nepřišel v noci ani ráno. Toho jsem se právě bál a taky se mi o tom zdálo. Ale hned po otevření očí mi dobré ráno popřál nádherný veliký brouk. Né nějaký ošklivý šváb, ale krásný ušlechtilý brouk. Opět jsem si uložil batoh do „skříně“ a přikryl igelitem. Nevěděl jsem, kudy mám z domu odejít, aby mě nikdo neviděl. Většina těchto nedostavěných domů je totiž obydlených. Na první pohled z dálky vypadají jako hrubé stavby, ale při bližším pohledu zjistíme, že k jedné či dvěma místnostem přimontovali okna a dveře a obývají ji. Při odchodu jsem zjistil, že takto obývaný byl i ten „můj“. „Hoteliér“ seděl před domem na opačné straně, než kudy jsem stavení opouštěl. Je to vidět i na fotografii. Doufal jsem, že nikdo neotevře moji „skříň“. Zmocnil se mě špatný, nejistý pocit. Kdybych přišel o batoh, bez věcí bych asi hned odjel do Teheránu a cesta by skončila letem do Prahy.
Ten den jsem se hodně naťapal. Hledal jsem slavnou zahradu s kaskádovými jezírky a fontánami. Jednak jsem měl línou hubu a jednak mě bavilo objevovat nové a nečekané věci a taky jsem očekával, že na tu zahradu nakonec narazím. Našel jsem akorát spousty políček a spletitou síť zavlažovacích kanálů, kudy proudila chladná a průzračná voda. V pouštním vedru působila proudící chladná voda a stín všudypřítomných datlových palem velmi osvěžujícím dojmem.
Ovšem čas se naplnil a byl čas vyrazit na další cestu. Došel jsem na autobusák, abych zjistil, kdy jede autobus na Kermán (کرمان). Jede v sedum, ale musím přestupovat v Deyhuku (ديهوك). Do sedmi zbývaly dvě hodiny, byl tedy akorát čas na to dojít do ruiny pro batoh. Moc jsem se bál, že tam nebude. Byl tam. Rozestavěný dům začli dostavovat. Naštěstí ten vedlejší.
Mrzelo mě, že jsem nenašel tu zahradu Bagh-e-Golshan. Cestou zpátky na autobusák mě potkal sympatický tlouštík na motorce, který měl velkou chuť vozit mě po městě a ukazovat mi zajímavé věci. Škoda, že jsem ho nepotkal dřív! Namítal jsem, že mi za půl hodiny jede autobus, že nemám čas. Ale on argumentoval, že všechno stihneme. Zavezl mě do té zpropadené zahrady Bagh-e-Golshan, kterou jsme si během pěti minut v poklusu prohlédli. Na focení už nebylo světlo a čas už vůbec ne. Během těch pěti minut mi také odprezentoval celou historii zahrady. Jinak mi také řekl spousta zajímavostí o městě. Tabas v roce 1979 postihlo ničivé zemětřesení (o síle 7,5 richterovy st.) a město srovnalo se zemí. Byly tu kouzelné starodávné budovy z bláta (podobně jako v Yazdu), které se zbortily jako domečky z karet. Všiml jsem si, že ve městě není ani jedna zajímavá budova. Samé obyčejné přízemní domy postavené po zemětřesení a jeden jako druhý. Výjimku tvoří velká mešita na kraji města. Je nádherná, obklopená palmovýmparčíkem, ale nepochybně se jedná o repliku té původní. Podobný smutný příběh se odehrál v roce 2003 ve městě Bam. Naměřili tam otřesy o síle 6,5 Richterovy stupnice. Podle fotek z internetu soudím, že celé město bylo podobné, jako historické centrum Yazdu, ale ještě malebnější.
Tabasu je škoda. I teď je to krásné město. A co teprv tehdy, když bylo plné hliněných domů s kupolemi jako v Yazdu.
Dědek mě ještě zavezl před svůj dům, aby mi vyštrachal CéDéčko se svými fotkami jako dárek zdarma. Pak mě zavezl na autobusák a potřásl mi rukou. To všechno se odehrálo během dvaceti minut.Byla to taková privátní blesková prohlídka města a to zcela zdarma včetně cédéčka! Jen tak, pro radost.
Od té chvíle jsem měl následující dva dny trochu smůly. Všichni mě ujišťovali, že v Deyhuku ديهوك vystoupím na asfalt a za hodinu na tomtéž místě nastoupím do jiného autobusu, který jede do Kermánu. Poprosím ho, aby mi u Nayband (نای بند) „přibrzdil“ a já vyskočím. V Deyhůku mě z autobusu vysadili u policejního checkpointu (místo, kde je silnice rozšířená a kde stává policista a zastavuje a kontroluje auta. Za hodinu projelo asi 50 autobusů, ale já jsem neměl sílu už za tmy do každého z nich vlézt a zeptat se, jestli jedou do Kermánu (کرمان). Vzdal jsem to asi u dvacátého, jehož šoféři si ze mě utahovali. „Jedeme do Esfahánu. Ale pojeď s námi, Esfahán je hežčí než Kermán.“ Došla mi trpělivost a padlo rozhodnutí vyhledat místo pro nocleh. U Check-pointu poblíž města Deyhuk na mě čekal „hotel“ podobný tomu v Tabasu. Neváhal jsem a ubytoval se zde. Jako nejvhodnější ložnice mi přišla místnost bez oken uprostřed stavby, kam nebude táhnout. Nejspíš to má být koupelna. Byla to dobrá volba. Návštěva nepřišla, had ani štír mě nekousli, vyspal jsem se dobře a bylo mi teplo. Výhled z okna
Yazd - schůdky v minaretu Amir Čakmak .... / ...stejné schody před odjezdem do Teheránu a po návratu z teheránu
Yazd - když jdete do mešity, bačkůrky nechte před vchodem.
Ač se to nezdá, tohle je součást mešity. Tady si máte před modlitbou umýt nohy.
Cestou z Yazdu do Tabasu. Když se v poušti staví nová a lepší silnice, postaví se vedle té staré. Ta stará zůstane na místě a nikomu to nevadí. Na písek a kamení zbude pořád místa dost.
Koráb, který mě dovezl z Yazdu do Tabasu
Oáza u Tabasu - pářící se sršni
U Tabasu - hurá, poprvé vidím z blízka palmy v poušti!
Krásná tabasská mešita
Tabas - uvnitř mešity...../.....zívající paní
Tabas - když tady v tom hicu makáte na poli, občasný odpočinek ve stínu palmy je potřeba
Tabas - hrajeme si s vodou .... / .... západ slunce nad Tabasem
.
.
.
Zatím konec! Na pokračování se pracuje! (poslední část přidána 02.11.2012)
(a pokud se na pokračování nepracuje, tak můžete pokračování urgovat emailem na adresu libur zavináč seznam tečka cézet)
). V Jemenu plánuji ještě sednout na létadlo nebo loď a poznat Sokotru, ostrov geograficky a přírodopisně spíše africký než arabský. Když všechno klapne, tak na konci října stanu na letišti Ruzyně.
. Nicméně za malou chvíli mi zastavil Maďar s 
) auto Mitsubishi Colt s německou eSPéZetkou. Uvnitř seděl Bulhar a že prý auto v Německu koupil a veze ho někomu do Sofie. Hurra! Jedním autem tedy ujedu 
Musela mi tedy stačit instantní polívka.
!). Vytáhl jsem tedy z batohu zmuchlaný papír, na kterém mám napsanou adresu hostelu. Orient Youth hostel – 9,5 EUR (v r. 2006 280kč) za postel v 8-lůžkovém pokoji. Docela hrůza, ale nechtělo se mi courat po městě a hledat něco levnějšího. V pokoji pro 8 lidí byla jediná zásuvka – samozřejmě imrvére obsazená. Já jsem si prozíravě ssebou do batohu přibalil rozdvojku, ale nebylo mi to nic platné, protože do zdejší zásuvky nepasovala. Takže v zápětí letěla jako zbytečné závaží do koše. Důležitější pro mě ale byla sprcha a ta naštěstí fungovala a byla volná.
. Za chvíli mi k nohám položil dva sáčky. V jednom byla Coca-cola a sušenky a v druhém domácí chléb a domácí sýr, okurky a mléko - asi taky domácí 
. Ode mě na oplátku dostal českou müsli tyčinku a pohlednici se zasněženou Prahou. Během této komunikace jsem si postupně svlékal tričko, bundu, mikinu a ještě jedno tričko. Potom šly dolů plátěné kalhoty a pyžamové kalhoty. Pak už zbývalo sundat jen další tři trička, abych měl na sobě právě jedny kraťasy a jedno triko. Postupně jsem soukal veškerý svůj majetek do batohu a on mě stále pozoroval a usmíval se. Ještě jsem mu dal kapesníčky ovoněné levandulí a 
) a vyrazím na stopa. (poznámka: tím napitím se z hadice jsem hodně zariskoval. Když si vzpomenu, co jsem později prožil po vypití daleko důvěryhodnější vody, tak se divím, že tahle mi nic neudělala).
). Tohle auto mě svezlo asi 90 km – někam za Kirikkale na východ. Tam už jsem to zapích a rozbil 
Když projel kolem poslední, moje rozzlobení kvůli zmeškání Íránce opadlo. Možná jede až do Erzurum, blýsklo mi šťastně hlavou. Takže 200 km – to není špatnej lift.. Cesta se opravdu vlekla. Zdálo se mi, že hodiny míjely rychleji než kilometry. Ale 
“ Je to pravda. Nejenom slaná. Úplně odporná. Nějaká ženská se na mě koukala a když viděla, že lížu vodu z vodovodu, vytřeštila oči 
. V LP dále stálo, že řeka již před lety vyschla a Íránci koryto vylili asfaltem a nyní slouží jako parkoviště. To je taky pravda!
!) záchodem. Nakonec mi bylo ještě trapně, že jsem za takové pohodlí zaplatil jen 5 USD (tehdy 120 Kč). Akorát tam bylo dost teplo a chyběl větrák. Ale vzápětí hoteliér přinesl trojnožku na kolečkách a na tu napíchl bednu. Klimatizace! 
