V nasem hotelu bydli hlavne japonci. V pokoji se mnou je jeden vypadajici jako samuraj po tezke bitve. Dlouhy vlasy, silene vychrtlej a porad spi. Obcas, kdyz kolem neho jdu tak me napada, jestli jeste zije. Majitel hotelu Malik - drive pry novinar - organizuje kazdy ctvrtek vylety za poslechem hudby quawalli a podivat se na tancici sufi. Jeden z docsnych obyvatelu hotelu z Rakouska o tom prohlasil, ze to byla nejsileneji vec, jakou v Asii videl. Docela by me to zajimalo, ale musel bych tu mezi turistama stravit dalsi 3 dny, coz se mi fakt nechce.
Jeden den se s Liborem jdeme podivat do staryho mesta, kde se nachazi asi nejvic pamatek z Lahorske historie. Krome pevnosti, o ktere cesti cestovatele prohlasili, ze je v zalostnem stavu a ze co zrovna nepada uz spadlo. Naproti pevnosti je ale vyznamna mesita zvana Badshahi, ktera byla postavane za penize mughalskeho vladce Auranghzeba v roce 1674. Je to obrovska stavba, ktera patri mezi nejvetsi mesity v Asii. Pry se sem vejde az 100 000 vericich. Mozna proto mi mesita pripada takova prazdna. Uprostred je natazen koberec, po kterem sem tam prejde nejaky navstevnik. Dlazba mimo je horka, ze jsem mel problemy udelat z ni nekolik fotek. Dokazal jsem premoci bolest a nohy me palily jeste dva dny.
Ve starem meste je jeste nekolik dalsich mesit, ktere stoji za to videt. Bliz k Badshahi Mesite je Mesita Sunehri, zvana Zlata, protoze ma pozlacene minarety. Bohuzel je nadvoricko zakryto latkou, ktera zabranuje pruniku slunce na dlazbu a mym zrakum videt pozlacene minarety.
Dalsi stavba - Wazir Khanova Mesita je mnohem peknejsi. Minarety a mesita sama je vyzdobena mozaikami a vnitrek zase zdobi malby. Mesita je dost zaneradena holubama a taky je tu min lidi, nez kdyz jsem tu byl posledne. Asi to taky bude tim horkem.
Pri ceste zpet k Badshahi Mesite mi nejakej ... shazuje klobouk z jedouci motorky. Dost me to nasira, ale pomaha mi nadavani do vsivejch machometanskejch parchantu. Alespon, ze mne nevzal palici.
Uplne jsem zapomnel napsat, ze pred prichodem k Badshahi mesite jsem si vsiml zajimave stavby, ktera mela sikhske rysy. Mam pocit, ze by to mohla by gurudwara. A u sikhu v Pakosi jsem jeste nejedl. Nakukujeme dovnitr a vidime vlasatyho kluka (sikh bez turbanu), keterj se nas pta:" Co tu delate? To nevite , ze je to tu samej terorista?"
"A co ty," ja na to "ty se nebojis?"
"Ne," odpovida se smichem "ja k nim taky patrim".
Chvilku jeste debatujeme o zajimavych mistech pro sikhy v Pakosi a pak nam manicka ukazuje naseho pruvodce, jenz nas dovedl k hrobu Maharadzi Ranjit Singha.
Dalsi den skoro neni co delat. Ja bych nejradeji jel pryc, ale Libor potrebuje koupit nebo alespon zabukovat letenku. Prijel po zemi a domu chce letet z Karachi. Nekolik hodin travi na internetu, moc se mu nedari a pak zjistuje, ze mu letenku proda cestovka majici kancelar v budove hotelu.
Odpoledne se rozhodujeme jet na vylet. Podivat se na zavirani hranice mezi Pakistanem a Indii. Za poslednich skoro 50 let to maji propracovany do posledniho detailu. Cesta na hranici trva okolo 2 hodin, proto vyrazime chvilku po treti, abysme tam byli kolem pul seste (omlouvam se pokud nesedi pocty). Prestoze se na nadrazi ptam, jestli autobus ,do kteryho nastupujeme jede az na hranici, a lidi me ujistuji, ze ano, zjistujeme v busu opak. Kus pred hranici musime vystoupit a jet dalsim autobusem stejneho cisla az tam, kam chceme.
Pred hranici se stavuju v bookshopu, kde majiteli nabizim ceskou knizku, co jsem prave docetl. Nabizi mi jen 50 Rs, coz je malo, ale zase jsem koupil knizku v Levnych knihach, tak to tak uplne spatny neni.
"Doufal jsem, ze mi nabidnete kolem 70 Rs."povidam
"To nemuzu," dostava se mi odpovedi "za to bych to neprodal. Kdybys mel nejakeho pruvodce to by byla jina."
"Tak dobre" zkousim to dal "50 Rs a Mountain Dew" at mam co pit. S tim uz majitel souhlasi.
Na Pakistanske strane hranice je mnohem min lidi nez na Indicke. Taky to tu min zije. U indianu jsou uz vsichni ve varu. Hraje tam hlasita hudba z Bolywoodskych trhaku a k hranici behaji dvojice lidi, kteri pred branou zastavi a zanavaji vyzyvave indickou vlajkou pres branu. Lidi k tomu skanduji "Hindustan Zindabad" - "At zije Indie"
Konecne se na nasi strane objevuje prvni bezec. Zastavuje krok pred branou a mava zbesile praporem. Kdyz se vraci, tak rve "Pakistan" a lidi odpovidaji "Zindabad". Nalada zacina byt uzasna.
Rev dustojnika napovida, ze se objevi vojaci a behem minuty uz pochoduji k brane v slavnostnich uniformach. Povely vojakum musi byt slyset az do Amritsaru. Mam pocit, ze dustojnici udilejici povely musi byt vybirani do teto jednotky jen kvuli hlasu. Vojaci pochoduji tak, ze se snazi co nejvice zvedat nohy. Monty Pythonaci by jim mohli zavidet. Kdyz se brana mezi obema zemema otevre, tak k ni pochoduji jednotlive vojaci snazici se prekonat ve zvedani nohou. Skoro to vypada, ze jim nohy musi vyletet pres rameno. U brany si vojaci na necelou vterinu zasalutuji a podaji si ruce. Pokud clovek mrkne, tak to neuvidi.
Dalsi dejstvi: Tentokrat jde k brane na obou stranach vojaku nekolik. Zastavi a delaji na sebe velky ramena a provrtavaji se ocima. Nas jediny bezec se snazi trosku vic rozvasnit dav vykryky "Pakistan Zindabad", ale na indianske strane je prece jenom vic lidi.
Konecne jsou vlajky stazeny a cela show konci.
[BBvideo 640,360][/BBvideo]
V hotelu se divam na TV (anglickej kanal) ale hned po filmu jdu spat, bo zitra jedeme do Pindi.