Jen co rano, chvilku po probuzeni, otevirame dvere od pokoje, potkavame majitele hotelu, ktery se nam snazi neco vysvetlit. Po par jeho pokusech zaciname chapat, ze se budeme muset prestehovat nekam jinam. Uklidnujeme ho, ze ani my nechceme moc dlouho zustavat, pokud to bude mozne a domlouvame si, ze si muzeme nechat batohy v pokoji, nez neco sezeneme. Skoro naproti je hotel Al Haq, kterej zkousime jako prvni. Cena je o 50 rupek vyzsi nez jsme chteli, ale pokoj je fakticky cistej, prostornrj a ma okno do ulice. Navic maji na patre cisticku vody, coz se taky hodi.
Ve starym hotelu nikdo neni, cekame asi pul hodiny na recepci, ale nikdo neprichazi, aby se s angrezama rozloucil a tak to vzdavame, nechavame klice od pokoje na recepci a jdeme do noveho.
Po obede (opet jsme si objednali jenom dhal a prinesli nam x dalsich veci, ktery jsme nechteli) se jdeme znovu podivat do stareho hotelu, ale opet je na recepci jako vymeteno. Tak na to kasleme a jdeme se podivat do mesta.
Peshawar je docela divoky hranicni mesto. Podle myho nazoru dokonce prekonava Quettu. Na bazzaru to obcas vypada, ze se tu zastavil cas.
Skoro na hodinu se zastavujeme v Mahabat Khan mesite, ktera je pravdepodobne nejpeknejsi ve meste. Byla dostavena v roce 1630 a ma uzasnou vyzdobu. Vsude na strope a stenach jsou malby. Protoze je v mesite chladek, tak na zemi spi a odpocivaji lidi. Mozna se muslimum v mesite zdaji i lepsi sny. Napada me, ze v kostele jsem zatim nikdy nikoho spat nevidel. Trochu fotime a po par fotkach vidime japonskyho turistu s pruvodcem, ktery i nam nabizi sve sluzby. Pry jede za 2 mesice do Anglie, ted se nudi, tak nas provede po meste zdarma. To zni docela lakave a tak to berem.
Provazi nas po bazzaru ve starym meste. Na jednom miste zastavujeme a Sonail (tak se pruvodce jmenuje) nam ukazuje mostek vysoko nad ulici spojujici 2 domy. Je tu proto, ze drive (pred par desitkama let) zeny nesmeli chodit po ulici, takze, kdyz chteli k nekomu na navstevu tak museli pouzit mostek. Mostky pry spojovali cele mesto.
Po par zastavkach koncime v Sonailove oblibene kulecnikove herne, dostavame caj a sledujem umeni hracu na obrovskem stole. Maji tu nejvetsi kulecnikovy stul, jaky jsem kdy videl. Kdyz se o tom zminuju, tak mi tvrdi, ze v patre maji jeste jeden vetsi.
Po caji a mistnich zertech, ze nekteri hraci vipadaji jako Usama, jdeme do zahrady, ktera byla driv karavanserai, kde se nas Sonail pta, jestli zitra nechceme jet do vesnice, kde se delaji funkcni kopie zbrani. Vesnice se jmenuje Dara Adam Khel a je vyhlasena tim, ze vsichni delaji zbrane. To je asi duvod, proc tam turisti nesmi. Nicmene nas pruvodce rika, ze pokud zaplatime policii uplate, tak by to slo. Cena pry bude 1000 rupek za auto (ta se rozecte mezi nas) + dalsi tisic od kazdeho jako uplatek policii.
Vychazi to docela draho - asi 1350 rupek na osobu, ale je to dobra prilezitost, jak se tam dostat a tak to bereme.
Jeste se jdeme podivat k Sonahilovi domu, kde dostavame dalsi caj a domlouvame se, ze nas vyzvedne zitra v 9.30 v nasem hotelu.
Uz se smraka, ulice Peshawaru po setmeni asi nejsou pro turisty prilis bezpecne, tak se loucime a jdeme domu.
Cestou nas potkala mensi neprijemnost, kterou jsme fakt necekali. V jedne ulicce se objevilo auto s Mudassirem, kterej se tvari docela nastvane a Libor pry dokonce zahlidl vztycenej prostrednik. Toho jsem si nevsiml a tak se s nim vitam. Co jinyho se taky da delat, ze?
V nasledujicich 10 minutach se mu snazim vysvetlit a omluvit, proc jsme odesli z hotelu a proc jsme mu nezavolali, kdyz to bylo (podle nej) nalehave.
"Nebylo to nutny," povidam "vysli jsme z hotelu a v prvnim dalsim nas ubytovali. Na recepci nikdo nebyl, tak co jsme meli delat?" vysvetluju. Chapu, ze je nastvanej a asi jsme mu meli zavolat, kdyz se za nas vcera zarucil.
"Pockejte na me v aute!" porouci nam, coz se mi nelibi, ale i tak jdeme. Vyrizuje si par veci a v aute se nas pta, co chceme delat.
"Jenom jdem na internet a pak spat" povidam. Je to pravda, ale taky doufam, ze to pro nej bude znit nezajimave, a ze se ho zbavime. Vypada to, ze je Mudassir neprustrelnej, protoze se jde zeptat svych znamych, jestli muzeme pouzit jejich pocitac. S tim nesouhlasime, on povida neco o pohostinnosti a odpovednosti, cekame asi hodinu v aute, nez si vyridi svoje veci a pak jedeme na projizdku mestem hledat internet cafe (vypada to, ze to u znamych neklaplo). Ve tretim, ci ctvrtym maji konecne otevreno. Pocitace nic moc, neda se pripojit fotak, ale emaily funguji, tak cekame, az si Mudassir vsechno vyridi, loucime se s nim, jeste chvilku pracujeme na PC a pak s ulevou odchazime. Hned vedle je jidelna, kde zastavujeme na veceri a po ni bereme riksu do naseho cisteho hotelu.