Po snídani - hunza bread s voskýma okama a super domácím meruňkovým džemem - jdu zkusit vyprat kalhoty a batoh. Kalhoty peru 3x, ale stejně se mi zdá, že pořád smrdí po naftě. Ve studené vodě jsem o moc lepší výsledek ani nečekal. Spíš jsem jen doufal v malej zázrak.
Na dnešek máme naplánovanej populární trečík přes 2 zavěsný mosty. Po KKH procházíme vesnicí a asi kilometr za Passu odbočujeme doleva po pěšině vedoucí do koryta řeky Hunzy. Cestou míjíme kámen s několika namalovanýma zvířatama. Nějak tak si představuju podpisy na Sacred stone nedaleko Karimabadu, který jsme míjeli včera ve vanu. Později se ptám na kámen majitele Batura Innu a ten povídá, že malby jsou hodně starý, a že je tu zkoumal i nějakej švýcarskej profesor.
Asi po kiláku jsme u prvního mostu. Stejně jako v Batura Innu ani tady se nic nezměnilo. Kusy dřev zapletený do ocelových lan jsou pořád od sebe vzdáleny 50 - 100 cenťáků, prázdno mezi nima se taky nezmenšilo a dokonce mám pocit, že jsou to ty samý desky, fošny a větve jako minule. Přechod mostu je lehce adrenalinová záležitost. Hlavně v místech, kde pod mostem teče voda, protože člověk má pocit, že se most pohybuje.
Po přechodu mostu následuje asi desetikilometrová cesta k dalšímu mostu, pres kterej se dostaneme zpátky na KKH. Nedá se jít přímo, protože cestu blokují strže, který se musí obcházet. Občas se sice podaří najít cestu dolů a na druhé straně zase nahoru, ale pak se opět objeví další rokle, kde už to možný není.
V polovině cesty mezi mostama je vesnička, kde nás zvou 3 ženy na čaj. Jsme z toho s Julianem docela překvapeni, protože se nám ještě nic podobnýho v muslimským Pákistánu nepřihodilo. Oba jsme si je chtěli vyfotit, ale jak jsme se později shodli, bylo nám blbý se zeptat.
Asi kilometr až dva před druhým mostem pokračuje jen úzká stezka částečně vytesaná ve skále, kde míjíme spoustu lidi, kteří jdou opačným směrem. Na mostě je taky docela frmol. Téměř pořád je na něm alespoň jeden člověk. To by nebylo nic divnýho ve městě, ale tady jsou všude okolo hory. Trochu fotíme mosty a ve volné chvíli, když na mostě nikdo není, přecházíme na druhou stranu řeky. Druhej most se podobá prvnímu, jen jsou tu navíc trosky dalšího většího mostu, ze kterýho zbývají jen natažený lana a sem tam nějaké dřevo visící z mostu připomíná žebra.
Místní mají v překonáváni mostu cvik. Potkáváme dvě holky, který vedou telátko a za chvíli už vidíme, jak si jedna dává tele na krk jako límec a druhá mu svazuje nohy, aby tele nespadlo a dívka se mohla přidržovat lan mostu. Doufám, že holky počkaly až se tele napřed vymočí.
Od druhýho mostu zpět k našemu hotelu jdeme po KKH. Je to asi 10 km. Julian má rád chůzi a chce jit celou cestu pěšky, mě se moc nechce chodit po asfaltu a tak stopuju van, kterej mě za 20 rupek veze až k Batura Innu. Cena byla předražená, ale je moje hloupost, že jsem si napřed nedomluvil cenu. Vždycky mě nějak, šmejdi, dostanou.
Koupel nebo spis polívání se studenou vodou při teplotě 10 stupňů je docela osvěžující a tak si hned potom dávám horkej čaj a čekám na Juliana, ať si můžeme dát večeři.