K snídani si dáváme smažený vejce a čapátí s džemem. Je chvilku před osmou a vedle našeho hotýlku je škola, tak se bavíme pozorováním toho, jak děcka pospíchají do třídy (je to jednotřídka). Hlavně po zvonění už všichni běží, aby byli ve škole co nejdřív.
Počasí je divný. Na obloze je lehká vrstva průsvitných mraků, přes kterou je vidět slunce, ale obloha bohužel ztratila modrou barvu. Po včerejšku mám ještě blbou náladu a počasí mi moc nepřidalo.
Po doběhnutí posledního žáčka vyrážíme na prohlídku okolí. Vydáváme se proti proudu řeky. Asi po kiláku chůze vidíme na druhé straně řeky na strmým srázu vesničku. Když se ale dostáváme blíž tak zjišťujeme, že jsou to asi jenom políčka a pastviny, a že tu nikdo trvale nežije. Několik kiláků za vesnicí je vidět kousek ledovce, který přitéká do našeho údolí z levé strany (pokud bysme šli po proudu, což nejdeme, takže vidíme ledovec napravo). Je úžasný, jakou má sílu, protože je téměř celý skryt za obrovskou morénou, která zasahuje přinejmenším do půlky našeho údolí. Nemáme jinej cíl a tak vyrážíme k moréně. Nějak nás nenapadlo, že řeka Shimshal, na jejíž druhé straně ledovec je, z něho nevytíká a asi ani nepůjde přebrodit.
Dno údolí je vlastně i korytem, který řeka za miliony let vyhloubila. Kromě kamenů, písku a sem tam trsu extrémně odolnýho křoví tu v podstatě nic není a neroste. Jeden musí obdivovat místní lidi, že tu vůbec dokážou žít. Na místě, kde se řeka dotýká skály a dál už jít nemůžeme se otáčíme a tiše jdeme zpět. Nějak nám není do řeči.
Za mostem, skoro u vesnice, ze které jsme ráno vyrazili se rozdělujeme. Mě už se stejným údolím, jen po druhé straně řeky, k ledovci jít nechce. Vracím se do hotelu, kde zalízám do spacáku a dopisuju deníček. Julian se vrací asi za tři hodiny a povídá, že se po moréně k ledovci dostat nedalo.