Jeruzalém – Staré město
Jestliže zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.
Starý zákon
Vždyť já jsem připraven nejen nechat se svázat, nýbrž i zemřít v Jeruzalémě pro jméno Pána Ježíše!
Nový zákon
Ó Jeruzaléme, rosa, která na tebe padá, léčí všechny bolesti, protože přichází z rajských zahrad.
Korán
Vždy, když se řekne : „Jeruzalém“, tak mne jakoby podivně bodne u srdce. Asi jako když si člověk vzpomene na nějakou svou bývalou lásku, na kterou stále nepřestal myslet. V minulém příspěvku jsem začal své vyprávění o putování ve Svaté zemi Chrámovou horou. Nyní k samotnému městu Jeruzalém. Je to hlavní město státu Izrael, posvátné místo tří světových monoteistických náboženství a dějiny tohoto města patří bezesporu k nejvýznamnějším místům v dějinách lidstva. Také je to místo, na které se mi vzpomínky tak hluboko vryly do duše.
Jeruzalém se dá popsat mnoha slovy: nádherné, starobylé a zároveň moderní, pozoruhodné, romantické, posvátné, duchovní, rozporuplné, pestré či šílené město. Všechna ta slova budou pravdivá, ale nedokáží vystihnout tu jedinečnost, tu atmosféru. Napadá mne jen jedno slovo, které by to mohlo vystihnout nejpřesněji: „kouzelné“. Ano, Jeruzalém je město, které má kouzlo. To město vás dokáže očarovat. Není to jen můj názor. Stejně tak to cítí i řada dalších lidí, co znám, kteří Jeruzalém navštívili nebo tam nějaký čas i žili. Někteří tvrdí, že to způsobuje genius loci, ale dle mého názoru to není jen minulost, co vás osloví. Je v tom i hodně z přítomného a také příslib věcí budoucích. Jeruzalém je prostě nadčasové město.
Jeruzalém je hlavním městem Izraele a také Palestinci si jej zvolili za své hlavní město. Zajímavé je, že OSN ho za hlavní město státu neuznává (dle jeho rezolucí je to Tel Aviv) a Izrael zase neuznává volbu Palestinců. Je to stále nejožehavější záležitost, bránící úspěšným jednáním o uznání suverenity Palestinského státu. Město je také náboženské centrum židů i muslimů. Mimo to je i sídlem řecko-ortodoxního, římsko-katolického a arménského patriarchy, stejně jako sídlem anglikánského biskupa. Je zde univerzita, většina správních úřadů a velvyslanectví. Hebrejsky se jmenuje Yeruschalayim, což znamená „Město míru“ (což je trochu paradoxní – málo které město na světě si tak málo užilo míru jako právě Jeruzalém). Arabové jej nazývají El Kuds, neboli „Svaté místo“. Jeho první název však byl Got Schalem, nebo jen Schalem.
O samotných dějinách města se tu rozepisovat nebudu. Vydalo by to jistě na celou knihu, ostatně kterých zcela jistě existuje celá řada. Spíše bych se rád zmínil o zajímavých místech a památkách, která jsou k vidění v současnosti a která jsem osobně navštívil.
Co je vidět jako první při návštěvě starého města, jsou mohutné hradby svírající zubatým věncem celé historické jádro. Hradby působí impozantním dojmem a při pohledu na ně jsem se nemohl ubránit pocitu, že musí být přímo nasáklé krví obránců i útočníků, ať už z dob starověkých bitev, křižáckých výprav či z docela nedávných izraelsko-arabských válek. Hradby jsou na sedmi místech opatřeny průchozími branami (osmá brána je zazděná). Brány mají jednotný půdorys písmene L, což zřejmě mělo za účel ztěžovat pohyb vozů i pěších a zlepšit tak jejich obranu. Jejich dnešní podobu dostalo toto opevnění v 16. století v době vlády sultána Suleymana zvaného Nádherný. Hradby jsou v současnosti dlouhé přes 4 km, 4 až 6 metrů silné a 10 až 12 metrů vysoké. Navíc jsou zesílené 34 mohutnými baštami.
Nejkrásnější brána je Damašská, hebrejsky zvaná Shaar Shechem. Postavil ji Herodes Agrippa I. Z doby vlády císaře Hadriána se dochoval sloup se znázorněním Jeruzaléma ze 6. století. Proto se jmenuje v arabštině Bab-el-Amud, což přeloženo znamená „Brána sloupu“.
Jaffská brána má jméno podle skutečnosti, že tudy vedla cesta k přístavu Jaffa. Původní název je však arabsky Bab-el-Khalil, což znamená „Brána přítele“. Touto branou vstupovali odedávna do města všichni čestní hosté. Na jedné straně této brány je arabský nápis : „Není boha kromě Alláha a Abraham je jeho přítel.“ Proto to pojmenování.
Nová brána byla postavena až v 19. století a je průchodem do křesťanské čtvrti.
Herodesova brána se původně jmenovala Bab-el-Zahra, neboli „Brána květů“. Nynější jméno je odvozováno z tvrzení, že v její blízkosti stával dům Herodese Antipase, do něhož poslal Pilát Pontský Ježíše Krista. Proto je dodnes jedním z poutních míst křesťanů. A právě tudy také vedl křižácký útok na Jeruzalém a zde byly právě tehdy proraženy hradby, což umožnilo křižákům vítězství.
Další branou je Lví brána, hebrejsky nazývaná Shaar Haarajot. Tento název má původ v reliéfu lva, který sem umístili Osmané, jež takto chtěli připomenout úsek života svého sultána Suleymana, který byl prý jen zázrakem zachráněn od sežrání lvi. Paradoxem je, že Arabové bránu jmenují Bab Sittna Miriam, což značí „Brána Mariina“,neboť tudy vede cesta k hrobu Panny Marie, kterou uctívají jak křesťané, tak muslimové. Křesťané sami však bránu nazývají Štěpánská, protože jí byl veden na smrt první křesťanský mučedník – svatý Štěpán.
Zlatá brána se v arabštině jmenuje Bab-el-Tobe, což znamená v překladu „Brána lítosti“. Hebrejsky se naopak jmenuje Shaar Harachamim. Je jedinou branou, která je od křižáckých dob zazděna. K této bráně se váže řada legend. Nejznámější je, že ji zazdili muslimové, kteří tak chtěli zabránit příchodu Ježíše Krista jako Mesiáše. (Muslimové však nevěří v Ježíše jakožto Mesiáše, pro ně je Ježíš jen jedním z Proroků, tak proč potom tu bránu zazdili?) Přilehlá část hradeb je místo, o kterém bible hovoří jako o místu, kde Satan pokoušel Ježíše Krista a nabádal ho, aby skočil do hlubin a tak dokázal, že je skutečně synem božím.
Sionská brána – tou se vždy vycházelo z města na horu Sion. Arabsky se jmenuje Bab-en-Nabi Daoud, což značí skutečnost, že tudy vede cesta k hrobu krále Davida. Ještě v době, kdy jsem byl v Jeruzalémě naposledy, nesla tato brána stopy po urputných bojích z války o nezávislost Izraele v roce 1948. Je zvláštní, že právě hora Sion zůstala mimo městské hradby, neboť tak zůstalo strategicky významné místo bez ochrany. Z historických pramenů je známo, že právě tato skutečnost rozzuřila sultána Suleymana natolik, že dal stavitele městského opevnění popravit.
Brána, jenž jsem si nechal na konec, se jmenuje Hnojná brána. Původně se jmenovala Bab-el-Magharbeh neboli „Maurská brána“. Současný název pochází z dob Římanů, tehdy byla mnohem menší a sloužila k odvážení odpadků z města. Turisté ji většinou minou bez povšimnutí, ale právě tudy vede cesta k nejzajímavější a také nejposvátnější části Jeruzaléma – Zdi nářků a Chrámové hory. O tom jsem už ale psal v prvním příspěvku.
