5.9.2006 - Dilli - Amritsar, Indie
Cas v Dilli se nachylil a tak, po vyrizeni pakistanskych viz, muzu konecne odjet k Pakistanu. Cestou k hranicim je moje oblibene mesto Amristar, ktery je taky dobrym vychozim bodem, protoze odtud jezdi autobusy a taxiky na hranice. Indie a Pakistan jsou uzasny zeme, ktery dokazi vytezit maximum i ze sveho nepratelstvi. Na hranicich udelali show, ve ktere se vojaci obou zemi predvadi v tom, kdo lip pochoduje, hlasiteji udeluje prikazy a vys vykopne nohu. To vse za bedliveho pozoravani divaku, pro ktery jsou tam vybudovany tribuny.
Ale to jsem trochu odbocil - tohle me ceka. Krome toho taky povestna pohostinnost sikhu, ktere prece nelze nevyuzit.
Opet nechapu, jak mam vsechny svoje veci narvat do batuhu. Porad mam ale pocit, ze nic netahnu zbytecne. Vlak mi jede chvilku pred druhou, tak si jeste nechavan u majitele hotelu batoh a jdu si koupit pruvodce do Tibetu. Vcera jsem si koupil Cinu (dostal jsem slevu asi 300 rupek a dalsich 100 jeste ukecal), ale tam toho o Tibetu moc neni.
Nastupiste je uplne plny. Doufam, ze vlak vypravuji odtud, a ze ne vsichni cekaji na stejnej vlak jako ja. Asi po pul hodine cekani vlak prijizdi a ja se snazim najit svuj vagon. Nejde to uplne snadno, protoze teprve po prijezdu vlaku ho obchazi zeleznicar a pise na vlak kridou cisla vagonu a vedle dveri lepi seznam pasazeru.
Krome toho, ze jsem uspesne nasel svuj vagon se mi podarilo vsunout batoh pod sedadlo, na coz jsem pri jeho rozmarech zvalst hrdej. To, ze mi asistovalo nekolik indianu myslim nijak muj cin nesnizuje.
Prvni polovaina cesty je docela nudna, kupodivu se mnou nikdo nekomunikuje. Tedy krome pruvodciho, kterej chce videt muj listek.
Na zastavkach je hrozny horko, ale nastesti nikde dlouho necekame a vlak jede, co mu sily staci. Hraju Sudoku a vidim, ze to zajima holku naproti me , tak to ji a jejimu odci vysvetluju oni to chapou, ale stejne jim to moc nejde. Zacatky nejsou lehky. Nicmene jsem navazal kontakt a zbytek cesty kecam se studentkou sociologie Andzuli a jejim otcem ucitelem. kdyz se ptam na nejaky fraze z hindstiny a punjabstiny, tak si prisedaji lidi i ze vzdalenych sedadel a snazi se mi vysvetlit vyslovnost a strasne se kreni, ze mi to nejde. Andzuli nekolikrat nad mou kvalitni vyslovnosti spraskne ruce s schova hlavu v dlanich. Jednoho spolucestujiciho jsem tak uchvatil, ze si me foti mobilnim telefonem. Je docela sranda, ale uz prijizdime do Amritsaru a musime se rozloucit. jeste jsem Andzuli navrhl, ze muze udelat do sociologie studii angrezu (Drive to bylo oznaceni pro anglicana a dnes se to pouziva pro vsechny cizince.), ale utrela me tim, ze se jeste se zadnym, krome me nestekala. Snad jsem v ni zanechal nesmazatelnej dojem.
Pred nadrazim zase nevidim sikhskej autobus, kterej jezdi nekolikrat denne z nadrazi do Zlatyho templu zdarma, tak beru riksu za 20 rupek (prvni nabidka byla za 40 Rs.) k templu, riksak mi pomaha s batohem a pak uz jedem do Golden Templu do ubytovny pro cizince (samozrejme je opet gratis. Pro cizince je tam jedna specialni mistnost, kam mistni nemuzou.)
Po vyplneni navstevni knihy slysim vedle sebe cestinu a seznamuju se s uzasnyma lidma Milosem a Zanetou.
Po zamceni veci do skrinky si jdeme jeste sednout do blizkyho parku. Asi hodinu tam kecame. Povidali bysme si dyl, ale prichazi na nas policajti, ze je to tam nebezpecny. Do te doby jsme se tam citili bezpecne. Nepomaha ani to, ze se jim snazime vlichotit vetou, ze nas urcite ochrani. Tak to balime a jdeme zpatky mezi spici turisty.