Od Ingeniera se velmi těžko odjíždí a tak trávím v jeho hotýlku další 4 noci. Nico a Julian - cestovatel z Francie - jsou na tom stejně. Každej den večer si říkám: "Zítra pojedu", ale ráno to nechávám opět na další den.
Každej den chodíme na kratší výlety po okolí. Asi nejlepší je výlet s Nicem do Kalashgroomu, vesničky, která není na „hlavni cestě“, jako ostatní vesnice v údolí, ale za řekou. Za mostem přes říčku nás čeká místní policista, u kterýho se musíme zapsat do knihy návštěv. Uprostřed vesnice, na místě, kde je mezi domkama víc místa, a který by člověk se smyslem pro humor mohl nazvat i návsí, zdravíme nějakýho dědu a ptáme se ho, jestli si můžeme udělat fotku. Pravděpodobně souhlasí, protože si stoupl do pozoru a vypjal hruď. Za chvilku se kolem nás seběhli děti snad z celého Kalashgroomu a my máme fotožně. Nico má digitální zrcadlovku čímž mi dělá trošku problémy, protože sotva vyfotí fotku, tak se všichni kolem něho sesypou, protože chtějí vidět, jak fotka vypadá. Já su trošku pomalejší (to víte kluk z Hané) a děcka mi často frnknou před tím než stačím zmáčknout spoušť. V Kalashgroomu jsou bezva lidi, skoro nezkažení turismem. Jinde, když jdeme kolem dětí, tak jenom slyšíme „One pen", a když se ptáme na focení tak chcou často "Paisa" - peníze. S Nicem se shodujeme, že je pro nás přijatelnější, pokud řeknou "ne" na otázku fotografování, než když chcou prachy. Zmiňujeme se o problému s jedním perem („One pen“) Ingenierovi a ten říká, že se snaží děckám ve škole vysvětlit, aby nechtěli propisky.
Večeře v Ingenierove hotýlku jsou vynikající. Vypadá to, že se Ingenierova manželka snaží každej večer překonat sama sebe. Hlavně rajčatovej salát s vlašskýma ořechama je úžasná bašta. Jeden večer Ingenier dokonce koupil výtečnej kozí sýr, kterej jen trošku zapáchal kozinou.
Po večeři obvykle kecáme s Ingenierem o Kalashích a vůbec o všem možným. Jeden večer se ho ptáme na jeho zvláštní jméno a dozvídáme se zajímavej příběh:
Když Ingenier dodělal střední školu a dostal se na univerzitu, tak si celá vesnice a hlavně jeho otec přáli, aby ji úspěšně dodělal a stal se z něho inženýr, proto mu dali přezdívku, která mu už zůstala. Není tomu tak dlouho, co kalashský děti museli chodit do školy, kde vyučovali jen muslimští učitelé a rodiče tam děcka neradi pouštěli, protože se báli, že by mohli konvertovat k islámu, rozhodl se Ingenier, že se stane učitelem. A protože jsou děti nejvíce ovlivnitelný na pevním stupni, tak učí právě je. Pak, když jdou do druhýho stupně, tak už mají svůj názor a můžou mít učitele z Chitralu (muslima). Kromě toho, že je první Kalasha s vysokoškolským vzděláním, dokázal taky na vládě vymoci školu, kde učí kalashstí učitelé v kalashstině. V současnosti už někteří jeho žáci mají dokončený univerzity, říká hrdě.
"Jak jde učení v Nuristánské (muslimská vesnice na konci údolí. Pak už jsou jenom hory a Afghánistán.) vesnici?" ptáme se, protože tam Ingenier už skoro týden dojíždí.
"Je to jenom TP," odpovídá a dodává "Time Passing", čímž myslí, že je to jenom ztráta času. Snaží se prý jen o to, aby žáci neutíkali ze školy příliš brzo. Ale stejně se prý občas přihlásí, že si musí odskočit na WC a už se nevrátí.
Jeden večer nám vyprávěl, jak si jeho kalashtí studenti pronajali džíp a jeli do Chitralu za školním inspektorem, kterýmu řekli, že pokud jim nevrátí jejich učitele, tak přestanou chodit do školy. Inspektor jim po tomto nátlaku slíbil, že se bude snažit situaci vyřešit tak, aby dostali Ingeniera co nejdřív zpět.
25.9. začal v muslimským světě ramadan, ale nás se to zatím moc netýká, protože Kalashové nejsou muslimové. Kvalita cestováni v Pakoši se ale určitě trochu zhorší. Přes den se nebude dát koupit jídlo a pití a lidi budou podrážděnější z půstu, ale hlavně z toho, že se ani nesmí kouřit.
Dva dny před odjezdem jsme s Nicem a Julianem znovu vyrazili do Shejkanandehu - nuristánské vesnice na konci údolí. Ingeniera jsme opět potkali na cestě domů ze školy, ale tentokrát to alespoň nebylo od vesnice daleko, tak zaparkoval do křoví svou Hondu a šel s náma. Provedl nás vesnicí, která je přilepená jako vlaštovčí hnízdo na ostrohu nad řekou. Ve vesnici bylo jen pár dětí, protože všichni práceschopní jsou někde na poli. Děti vypadají úžasně fotogenicky, ale jsou dost bojácný. Sotva na ně namíříme foťákem tak mizí za několika rohy.
Za vesnici stoupáme do kopce, kde leží další baráčky. ŽijÍ tu většinou muslimové, ale prý tu koupilo pozemek i pár Kalashů. Ingeniera tu každý zná nejen proto, že je učitel, ale i proto, že když lidi potřebují pro něco do Chitralu, tak je u sebe nechává přespat. Když blížíme k nějakýmu domku, tak jde vždycky na "výzvědy". Párkrát jsme pokračovali dál, ale párkrát jsme taky byli pozvaní na dvorek nebo do baráčku. Jednou donesl z domku hrnec s vařenou dýní, pak to bylo pár jablek a nakonec nás jeho známí pozvali na oběd.
Domek to je malej, může mít rozměry kolem 3x3 metru. Uprostřed jediné místnosti jsou kamna, na kterých se vaří, a kolem kterých se sedí. Jedinej nábytek je police s pár hrncama, kořením, olejem, cukrem a solí. Majitel je muslim, drží ramadán a je to dobrej Ingenierův známej. Dostáváme místní chleba s ořechovou nádivkou a vodu na zapití. Napadá mě, jestli jim nevadí, že jíme, když je ramadán, ale Ingenier mě uklidňuje, že jsou v pohodě. To je vidět i na tom, že hostitelova manželka nemá zakrytý vlasy. Na moji další otázku, jestli jim nejíme večeři, odpovídá Ingenier, že si uvaří novou. Nějak jsme nepočítali s takovou pohostinností a kromě krabičky sušenek nic nemáme, tak jim dávám alespoň je.
Z jednoho domku slyšíme recitovat děti. Ingenier nám vysvětluje, že je to madrasa - náboženská škola, kde se děti učí korán. Trošku si taky stěžuje na to, že rodiče svoje potomky tady v Shejkanandehu a okolí raděj posílají do madrasy, než do normální školy. Docela by nás zajímalo, jak to uvnitř vypadá. Ingenier jde zkusit štěstí a za okamžik je zpět s úžasnou novinou, že nám domluvil návštěvu. A dokonce můžeme i fotit. Daly by se tu udělat parádní fotky, ale nechceme dlouho rušit, tak s Nicem cvakáme jen pár záběrů a loučíme se. Sotva jsme venku, už zase slyšíme recitování veršů z koránu.
Zpět jdeme trochu jinou cestou. Ingenier pořád odbíhá na návštěvy a mám pocit, že ten den viděl snad všechny lidi z té části Rumburu.