Dopoledne jdeme s Julianem ještě naposledy na internet. Kdoví, kdy se na net zase dostanu. V Karimabadu mají taky připojení přes satelit jako v Gilgitu, ale je to tak pomalý, že mi to ani nenačte stránky. Diky bohu, že si můžu číst alespoň maily.
Po obědě stopujeme auto do Aliabadu, vesnice asi 5 km zpět na KKH, odkud je, nebo by mělo být, dobrý spojení do Passu. Řidic ví, odkud se jezdí, tak nám zastavuje hned vedle vanu, kterej tam jede. Dáváme si hned bágly na střechu a čekáme, až se van naplní do plnýho počtu. Najednou se auto rozjíždí a pak odjíždí pryč i s našema věcma. Trochu propadám panice, ale snažím se na sobě nedat před Julianem nic najevo a hraju tvrďáka. Místní říkají, že se za pět minut vrátí a já doufám, že je to pravda. Van přijel zpět za 10 minut i s našema batohama na střeše, lidí už máme dost a tak můžeme vyrazit k Passu. Cestou se ještě stavujeme na benzínce a bereme naftu i do kanystru na střeše. Po pár kilometrech za Ganeshem míjíme oplocenou skupinu velkých balvanů zvanou myslím "Sacred Stones of Hunza", kde se lidi procházející údolím odnepaměti podepisovali.
Necháváme si zastavit kousek za Passu u hotýlku Batura Inn, což je místo, kde jsme s Pindruškou přebývali i před šesti lety, když jsem tu byl poprvé. Už tenkrát vypadaly místnosti hotýlku hodně staře a za těch šest let se tu vůbec nic nezměnilo. Je to škoda, protože Batura Inn byl v Passu vyhlášenej hotel, ale díky tomu jak je zchátralej, půjde většina lidí spát jinam. Při vynikající večeři se dozvídáme, ze Batura Inn byl první hotel v Passu postavenej dlouho před tím, než sem mohli přijet první turisti. Majitel pořád skovává svoje knihy návštěv, kam první cestovatele, kteří se na KKH dostali, a jejich následovnící popisovali svoje treky a zkušenosti a zážitky z cest. Po 11.9. se situace zhoršila, protože se sem báli turisti jezdit. Majitel proto neměl peníze a asi ani chuť na opravy a teď zase čínští experti vytyčují trasu železnice, která by měla vést z Kashgaru do Islamabadu. Při tom se bude i rozšiřovat KKH a nikdo zatím neví, na které straně a kudy trať povede.
"Tohle se ti nebude líbit" povídá Julian, když mi ze střechy vanu, kterým jsme přijeli, podává batohy. Sotva mám batoh na zemi, už vím, co tím myslel. Celej spodek batohu je od nafty. V hotelu z batohu vytajuju věci, abych zjistil škody. Měl jsem docela štěstí. Odnesl to jen igelit určený pod stan a zbytek zastavily starý kalhoty, který jsou zato ale celý krásně nacucaný a voňavý. Batoh smrdí, tak ho přes noc nechávám na záchodě a gatě věším na drát nataženej venku přede dveřma.